Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věcí ústavní stížnosti stěžovatelky I. S., zastoupené Mgr. Zdeňkem Pokorným, advokátem se sídlem Brno, Anenská 8, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 2. 2009, čj. 57 Co 73/2009 - 97, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Po odvolání stěžovatelky proti uvedenému rozsudku, kterým napadla výroky III. a IV., týkající se náhrady nákladů řízení, Krajský soud v Ostravě změnil rozsudek okresního soudu tak, že stěžovatelce, jako žalobkyni, právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení a žalovaným uložil povinnost zaplatit státu náklady řízení.
Ke změně výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně konstatoval, že okresní soud nesprávně aplikoval § 142 odst. 2 OSŘ při rozhodování o nákladech řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že účastníci řízení byli v zásadě po celou dobu, jak před podáním žaloby, tak i v průběhu řízení před soudem prvního stupně, schopni se dohodnout ohledně způsobu vypořádání. Jednání však ztroskotala na neschopnosti dohodnout se na výši finanční náhrady za spoluvlastnický podíl požadovaný stěžovatelkou. Ta nakonec podala žalobu, které soud prvního stupně zcela vyhověl. Z uvedeného vyplývá, že s ohledem na úspěch žalobkyně ve věci by byly splněny podmínky pro aplikaci ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ.
Odvolací soud však současně dospěl k závěru, že ve vztahu k žalovaným je na místě aplikace výjimečného ustanovení § 150 OSŘ. Žalovaní rovněž neměli zájem zůstávat ve spoluvlastnickém svazku se stěžovatelkou, aktivně se účastnili jednání a s žalobou od počátku souhlasili. Vinu za to, že k dohodě nedošlo, nesou všichni účastníci řízení stejným dílem a skutečnost, že aktivnější ve vztahu k řešení věci soudní cestou byla stěžovatelka, nemůže jít k tíži žalovaných v tom směru, že budou zavázáni k náhradě nákladů řízení stěžovatelky.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v kritice odvolacího soudu při rozhodování o náhradě nákladů řízení. Ústavní soud dal ve své judikatuře opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před obecnými soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně, například jestliže zjistí, že došlo k porušení práva na spravedlivý proces nebo že bylo porušeno jiné základní právo (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 259/05 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 40, nález č. 65).
Zároveň Ústavní soud v řadě rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, jejichž součástí je princip rovnosti účastníků řízení. Princip rovnosti stran, resp. princip rovnosti příležitostí či princip "rovnosti zbraní" podle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je zakotven v ustanovení § 18 občanského soudního řádu a v podmínkách tohoto zákona se promítá v řadě jeho ustanovení, která jsou aplikovatelná i v projednávaném případě ( sp. zn. IV. ÚS 88/05 , sp. zn. IV. ÚS 310/05 , sp. zn. IV. ÚS 748/05 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 87, svazek 38, nález č. 180 a svazek 42, nález č. 135).
O případ porušení principů spravedlivého procesu se v posuzované věci nejedná. Odvolací soud přisvědčil námitce stěžovatelky ohledně jejího úspěchu ve věci a konstatoval, že v dané věci jsou splněny podmínky aplikace ustanovení § 142 odst. 1 OSŘ. Svůj závěr, že ve vztahu k žalovaným je na místě aplikace ustanovení § 150 OSŘ, tedy důvody hodné zvláštního zřetele, srozumitelně odůvodnil, jak je výše uvedeno. Nelze tedy souhlasit se stěžovatelkou, že rozhodnutí odvolacího soudu je v extrémním rozporu se skutečností či s obsahem spisu.
Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že odvolací soud při aplikaci § 150 OSŘ nezvážil poměry všech účastníků řízení, je nutné vzít v úvahu, že v situaci, kdy stěžovatelka na základě rozhodnutí o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví získala poměrně vysokou částku, nelze nepřiznání náhrady nákladů řízení brát jako značnou majetkovou újmu. Odvolací soud navíc změnil rozsudek soudu prvního stupně v tom smyslu, že náklady státu nesou pouze žalovaní, nikoli stěžovatelka.
Pokud stěžovatelka uvedla, že jí odvolací soud neumožnil vyjádřit se k možné aplikaci § 150 OSŘ, je třeba na tomto místě uvést, že stěžovatelkou uvedená rozhodnutí Ústavního soudu se týkala odlišných případů, než je tato věc. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu tedy není v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, není ani svévolné či excesivní. Odvolacím soudem zvolená interpretace podústavního práva nepředstavuje porušení principů spravedlivého procesu. Z odůvodnění jeho usnesení vyplývá, že dostatečně objasnil a odůvodnil důvody, které jej vedly ke konečnému rozhodnutí o nákladech řízení stěžovatelky a ostatních účastníků řízení.
Navíc lze, vzhledem k výši stěžovatelkou požadované náhrady nákladů řízení, jak vyplývá ze spisu, věc v rovině ústavněprávního přezkumu označit jako bagatelní a již tato skutečnost sama o sobě vylučuje její posun do ústavněprávní roviny a činí tak návrh zjevně neopodstatněným (srov. sp. zn. III. ÚS 405/04 , Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 34, str. 421).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 24. března 2010
Vojen Güttler, v. r. předseda I. senátu Ústavního soudu