Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele S. K., t. č. Vazební věznice Hradec Králové, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem, sídlem Opletalova 1417/25, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 11 To 327/2023-80 ze dne 12. ledna 2024 a zásahu Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou spočívajícímu v průtazích při doručování, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky ("Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud konstatoval, že vydáním označeného usnesení a postupem Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ("okresní soud") došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a aby označené usnesení zrušil.
2. Z ústavní stížnosti a připojených dokumentů se podává, že stěžovatel je stíhán pro zločin účasti na organizované zločinecké skupině a pro zločin organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice. Usnesením okresního soudu č. j. 0 Nt 708/2023-55 ze dne 15. června 2023 byl vzat do vazby. Dalším usnesením okresního soudu č. j. 0 Nt 809/2023-29 ze dne 30. října 2023 bylo rozhodnuto o tom, že se zamítá žádost stěžovatele o propuštění z vazby, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a c) trestního řádu a že se vazba nenahrazuje písemným slibem stěžovatele, dohledem probačního úředníka, ani peněžitou zárukou.
3. Proti posledně uvedenému usnesení podal stěžovatel ihned po vyhlášení stížnost, kterou Krajský soud v Hradci Králové ("krajský soud") napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.
4. Stěžovatel namítá, že krajský soud rozhodl o jeho stížnosti proti usnesení okresního soudu ze dne 30. října 2023 až dne 12. ledna 2024, tedy 76 dnů od jejího podání. Považuje to za zjevný exces, který lze dovodit i z povinnosti soudu rozhodovat o vazbě nejpozději do tří měsíců od právní moci předchozího rozhodnutí, jak to vyplývá z § 72 odst. 1 trestního řádu.
5. K dalším průtahům došlo podle stěžovatele při doručování napadeného usnesení, neboť to bylo jeho obhájci doručeno až dne 26. února 2024, tedy 45 dnů po vydání napadeného usnesení. V této souvislosti rozporuje výklad obsažený mj. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. června 2015, podle něhož se okamžik nabytí právní moci usnesení váže ke dni vydání rozhodnutí stížnostního soudu. Tvrdí, že trestní řád v souvislosti s právní mocí usnesení o vydání rozhodnutí nehovoří, a odkazuje na komentářovou literaturu vztahující se k § 137 odst. 3 a 4 trestního řádu.
6. Stěžovatel dále uvádí, že nejbližší vazební zasedání po vydání napadeného usnesení proběhlo dne 4. dubna 2024, z čehož vyplývá, že ve věci své vazby nebyl slyšen 158 dnů. Podotýká, že nemá dostatek informací k tomu, aby posoudil, zda se na průtazích při doručování napadeného usnesení podílel též okresní soud, a proto z procesní opatrnosti napadá i jeho postup.
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí a v němž byl uskutečněn vytýkaný postup. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv s výjimkou té části, která směřuje proti postupu (průtahům v řízení). Stěžovatel ani netvrdí, že by vyčerpal před podáním ústavní stížnosti procesní prostředky k ochraně před průtahy, kterými jsou stížnost na průtahy a návrh na určení lhůty podle § 164 a násl. a § 174a zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (srov. usnesení IV. ÚS 638/05 ze dne 10. října 2005). Ústavní soud stěžovatele v tomto směru pro nadbytečnost k utvrzení se nevyzýval, neboť je přesvědčen, že pokud by tyto prostředky stěžovatel uplatnil, zmínil by je v ústavní stížnosti a - především - i pokud by popsané prostředky přeci jen stěžovatel využil, nevedlo by to v této věci k stěžovatelovu úspěchu, jak Ústavní soud vysvětluje dále.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka nesprávnosti napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
9. Stěžovatel se zrušení napadeného usnesení domáhá výhradně na základě toho, že bylo vydáno až po 76 dnech, respektive správně po 74 dnech po podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně. Nijak tedy nebrojí proti důvodům či dalším zákonným podmínkám vyžadovaným pro další trvání vazby, což ostatně nečinil ani v rámci stížnosti proti usnesení okresního soudu, kterou ponechal neodůvodněnou.
10. Případné průtahy předcházející vydání rozhodnutí stížnostního soudu však samy o sobě nemohou představovat důvod pro zrušení takového rozhodnutí. V rámci ústavněprávního přezkumu nelze efektivně vytýkat průtahy v soudním řízení, jestliže odezněly a nejsou již nadále aktuální. Jinými slovy, byly-li případné průtahy při vyřizování stížnosti stěžovatele již skončeny tím, že krajský soud o stížnosti rozhodl, je prostor pro zásah Ústavního soudu uzavřen (srov. např. přiměřeně usnesení sp. zn. III. ÚS 1099/13 ze dne 18. července 2013; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ostatně kdyby Ústavní soud zrušil napadené rozhodnutí pouze proto, že je krajský soud učinil s příliš velkým časovým odstupem po podání stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně, vedlo by to k absurdnímu důsledku, kdy by krajský soud musel v důsledku takového kasačního zásahu rozhodovat o stěžovatelově stížnosti podruhé, s ještě výrazně větším časovým odstupem po jejím podání.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud nepovažoval za potřebné zjišťovat, zda byl relativně větší časový interval mezi podáním stížnosti proti usnesení okresního soudu a vydáním napadeného usnesení způsoben liknavostí obecných soudů, anebo objektivními okolnostmi. Je nicméně vhodné alespoň stručně dodat, že v posuzované věci nedošlo k překročení zákonných limitů trvání vazby vyplývajících z § 72 a 72a trestního řádu.
12. Stejný postoj musí Ústavní soud zaujmout také ke druhé stěžovatelově námitce týkající se údajných průtahů při doručování napadeného usnesení. Také v tomto případě již došlo ke skončení tvrzených průtahů (napadené usnesení bylo stěžovateli dne 26. února 2024 doručeno). Případné zpožděné doručování navíc nemohlo mít reálný dopad do sféry stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod, neboť trestní řád váže počátek běhu lhůt stanovených pro prodlužování vazby a pro podávání žádosti o propuštění z vazby na okamžik, kdy předchozí rozhodnutí o vazbě nabylo právní moci (srov. § 71a a § 72 odst. 1 trestního řádu).
13. Ústavní soud současně nesouhlasí se stěžovatelem, rozporuje-li ustálený výklad, podle kterého usnesení nabývá právní moci okamžikem, kdy stížnostní orgán vyhlásí (nikoli vydá, jak uvádí stěžovatel) rozhodnutí o zamítnutí podané stížnosti. Tento výklad se opírá o zákonné vymezení, neboť podle § 140 odst. 1 písm. cc) trestního řádu je usnesení pravomocné a vykonatelné okamžikem, kdy byla zamítnuta podaná stížnost. Toto (ani jiné) ustanovení trestního řádu neváže okamžik nabytí právní moci na doručení rozhodnutí stížnostního orgánu. Závěr, že vyhlášením rozhodnutí o zamítnutí podané stížnosti se usnesení stává pravomocným (bez ohledu na doručení rozhodnutí stížnostního orgánu), je potvrzován jak ustálenou judikaturou [srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 234/08 ze dne 24. dubna 2008 (N 78/49 SbNU 147) a sp. zn. I. ÚS 1119/15 ze dne 16. června 2015 (N 116/77 SbNU 697)], tak komentářovou literaturou (srov. např. GŘIVNA, T. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1751). Odkazuje-li stěžovatel na komentářovou literaturu vztahující se k § 137 odst. 3 a 4 trestního řádu, nejde o přiléhavou argumentaci, neboť odkazované pasáže (GŘIVNA, T. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1736) se týkají doručování rozhodnutí prvostupňového orgánu, nikoli doručování rozhodnutí stížnostního orgánu, o což jde v nyní posuzované věci.
14. Ústavní soud tedy uzavírá, že ani v souvislosti s doručováním napadeného usnesení stěžovateli neshledává potřebu zjišťovat, zda byla relativně delší doba tohoto doručení způsobena objektivními okolnostmi, anebo průtahy na straně obecných soudů. Doba doručování napadeného usnesení neměla žádný vliv na další rozhodování o vazbě, takže by ani případné průtahy doprovázející toto doručování nemohly být hodnoceny jako zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Pro úplnost je vhodné dodat, že nové rozhodnutí o vazbě učinil okresní soud dne 10. dubna 2024, takže nedošlo k překročení tříměsíční lhůty vyplývající z § 72 odst. 1 trestního řádu.
15. Ústavní soud nezjistil porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a ústavní stížnost tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, respektive částečně jako návrh nepřípustný, jak je vysvětleno výše v bodu 7.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu