Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., zastoupené Mgr. Lenkou Janečkovou, advokátkou, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. ledna 2025 č. j. 20 Co 6/2025-332 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 8. listopadu 2024 č. j. 40 Nc 2501/2024-253, ve znění opravného usnesení ze dne 20. listopadu 2024 č. j. 40 Nc 2501/2024-261, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně jako účastníků řízení a A. Q. a nezletilých B. Q. a B. H. Q. jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
1. V podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá porušení čl. 10 odst. 2, čl. 14 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 3 odst. 1 a 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte v důsledku rozhodnutí soudů o navrácení nezletilých dětí (vedlejších účastníků) stěžovatelky a vedlejšího účastníka (dále též "otec") do místa jejich obvyklého bydliště ve městě O. ve Spojeném království Velké Británie a Severního Irska (dále jen "Velká Británie") podle Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí (dále jen "Haagská úmluva").
2. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že nezletilí vedlejší účastníci se narodili ve Spojeném království, kde v té době jejich rodiče sdíleli společnou domácnost. Stěžovatelka se s dětmi v květnu 2024 přemístila do České republiky a následně jim změnila adresu trvalého pobytu.
3. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem na návrh otce nařídil navrácení nezletilých dětí do Velké Británie a podmínil je tím, že otec k rukám stěžovatelky uhradí určitou částku pro zajištění samostatného bydlení stěžovatelky a dětí. Dospěl k závěru, že stěžovatelka děti neoprávněně přemístila z Velké Británie, kde mají od narození obvyklé bydliště ve smyslu Haagské úmluvy, do České republiky, kde je dosud neoprávněně zadržuje. Otci svědčí právo společné péče o nezletilé děti, i po jejich přemístění je s nimi ve styku alespoň zprostředkovaně přes videohovory a projevuje o ně skutečný zájem. Otázka rozsahu a kvality péče ze strany otce, na niž upozorňovala stěžovatelka, může mít vliv v opatrovnickém řízení, pro návratové řízení však není rozhodná. Městský soud neshledal důvod pro uplatnění výjimky z pravidla navrácení dítěte do místa obvyklého bydliště spočívající v hrozbě vážného nebezpečí, že by návrat děti vystavil fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace. Poukázal na to, že se neprokázaly žádné pochybnosti ohledně chování otce vůči nezletilým. Vztah rodičů je sice zatížen hádkami a nevhodným chováním, toto chování ze strany otce však nesměřuje vůči nezletilým. I nezletilý B. při pohovoru s psycholožkou uvedl, že vnímá konflikt mezi rodiči tak, že není zaměřen na něj ani na jeho bratra. Stěžovatelka ve Velké Británii neučinila žádné kroky směrem k ochraně dětí, je to ona, kdo hledá v České republice útočiště před otcem.
4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek městského soudu. Nepřisvědčil stěžovatelce, že by dětem měl návrat do Velké Británie způsobit těžkou a neodčinitelnou psychickou újmu. Neshledal důkazy svědčící o tom, že by se otec vůči stěžovatelce či dětem dopustil jednání naplňujícího znaky přestupku či trestného činu. Nebylo prokázáno ani žádné psychické onemocnění otce. Tyto okolnosti by navíc samy o sobě nemohly odůvodnit nenavrácení dětí. Děti se nevrací k otci, ale do místa obvyklého bydliště jako takového. Částka, kterou má otec stěžovatelce poskytnout na nezbytné výdaje na pronájem přiměřeného bytu, je zcela adekvátní. Pokud by se stěžovatelka ocitla v sociální nouzi, má k dispozici propracovaný sociální systém.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že soudy nedostatečně zjistily skutkový stav ohledně výše dávek, na které by měla s dětmi po návratu nárok, ohledně možnosti a finanční náročnosti obstarání bydlení a ohledně chování otce k dětem a stěžovatelce. Vyšly převážně z nepodložených tvrzení otce a nezjišťovaly, co dětem po návratu do Velké Británie ze strany otce hrozí. Neprovedly odborné vyšetření psychického stavu dětí, nezabývaly se důkladněji vztahem otce k dětem a jeho zájmem o ně. Navrácením do místa bydliště dětem vznikne horší újma, než jaká by jim mohla vzniknout přemístěním do České republiky. Krajský soud vyložil čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy příliš restriktivně a nezohlednil bezprostřední vliv otce na děti. Stěžovatelka prokázala reálnou pravděpodobnost vážného nebezpečí nesnesitelné situace, do níž by se měly děti navrátit; předložené důkazy vypovídají o toxickém prostředí v rodině a domácím násilí. To, zda otec trpí duševní poruchou, zjišťoval krajský soud pouze dotazem na otce, neověřil ani jeho tvrzení, že neměl konflikt se zákonem. Otec navíc zamlčel, že řídil pod vlivem alkoholu, což svědčí o jeho osobnosti. Krajský soud vyjádřil negativní postoj k uplatnění zásady úplné apelace v tomto řízení, v důsledku čehož neprovedl žádný z navrhovaných důkazů a nedostatečně zohlednil uváděné skutečnosti. I městský soud k věci přistoupil formalisticky, vyslovil neobhajitelný závěr, že domácí násilí má vliv pouze na vztah mezi rodiči a nikoli mezi rodiči a dětmi. Otec na stěžovatelku opakovaně útočil prostřednictvím staršího syna B. Soudy se spokojily s vágní zprávou psycholožky, která s B. hovořila, aniž se dotázaly na detailní posouzení jeho projevů či prohlášení. Stěžovatelka v České republice hledala útočiště primárně pro své děti. Městský soud poté, co proběhlo druhé jednání, které trvalo čtyři a půl hodiny, vyhlásil rozhodnutí po přibližně šestiminutové přestávce, což stěžovatelku vede k závěru, že měl rozhodnutí formulované předem.
6. Stěžovatelka též namítla, že opatrovník dětí (Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí, dále jen "ÚMPOD") nechránil jejich zájmy, nýbrž sledoval vlastní cíle. Od začátku deklaroval, že se děti musejí navrátit.
7. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a proto k přezkumu jejich rozhodovací činnosti přistupuje zdrženlivě. V kontextu rodinného práva, respektive ve věcech péče soudu o nezletilé, mezi něž patří i rozhodování o navrácení nezletilých dětí ve věcech mezinárodních únosů (usnesení ze dne 10. dubna 2024
sp. zn. III. ÚS 523/24
, bod 8), pak zasahuje zpravidla jen ve skutečně závažných případech. Posouzení konkrétních okolností každého případu a přijetí odpovídajícího rozhodnutí totiž náleží obecným soudům, které mají k účastníkům řízení nejblíže, provádějí a hodnotí důkazy, komunikují se všemi dotčenými osobami, a činí tak relevantní skutkové závěry z bezprostřední blízkosti jádra řešené věci. Úkolem Ústavního soudu je pouze posoudit, zda obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti. Vztáhne-li obecný soud své právní závěry k dostatečným skutkovým zjištěním a podepře-li je přezkoumatelným a logickým odůvodněním, nelze jeho postup hodnotit jako neústavní (usnesení ze dne 10. listopadu 2020
sp. zn. II. ÚS 2598/20
, U 18/103 SbNU 411, bod 11, či usnesení ze dne 10. prosince 2019
sp. zn. II. ÚS 1740/19
, bod 5). Ústavní soud se tedy zaměřuje zejména na to, zda obecné soudy shromáždily veškeré potřebné důkazy, zda hodnocení důkazů odpovídalo principům zakotveným v hlavě páté Listiny a zda byla jejich rozhodnutí řádně odůvodněna (nálezy ze dne 14. ledna 2020
sp. zn. I. ÚS 3241/19
, N 8/98 SbNU 56, bod 17, či ze dne 16. června 2015
sp. zn. II. ÚS 2943/14
, N 110/77 SbNU 607, bod 19). Úkolem Ústavního soudu je tedy posoudit, zda nejsou rozhodnutí obecných soudů excesivní, respektive založená na naprosté libovůli (usnesení že dne 7. dubna 2020
sp. zn. II. ÚS 210/20
, bod 18).
9. Navrácení dítěte podle Haagské úmluvy může zasáhnout do práv rodiče, který je přemístil do jiného státu, než ve kterém má dítě obvyklé bydliště, chráněných čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny, neboť s sebou může nést povinnost rodiče strpět návrat do jiného státu. Tento zásah je však obecně přípustným následkem protiprávního jednání rodiče, odůvodněný požadavkem ochrany práv druhého rodiče i zájmu dítěte na styk s tímto rodičem a jeho péči či výchovu. Neshody mezi rodiči nelze řešit tím, že jeden z rodičů bez souhlasu druhého odejde či setrvá s dítětem v jiném státě, než v jakém má dítě své obvyklé bydliště; takovému jednání nelze přiznat právní ochranu a je žádoucí jeho následky co nejrychleji odstranit navrácením dítěte. Teprve po navrácení dítěte do státu jeho obvyklého bydliště lze rozhodovat o úpravě péče o dítě (nález ze dne 30. listopadu 2020
sp. zn. I. ÚS 1319/20
, N 222/103 SbNU 267, bod 24, či usnesení ze dne 11. prosince 2018
sp. zn. I. ÚS 735/18
, bod 74). V řízení o navrácení nezletilého dítěte podle Haagské úmluvy tedy soud nerozhoduje o navrácení dítěte k jednomu z rodičů, ale o jeho navrácení do obvyklého bydliště (usnesení ze dne 16. prosince 2014
sp. zn. III. ÚS 3175/12
).
10. Při rozhodování o navrácení dítěte je třeba brát v úvahu i závazky plynoucí České republice z čl. 8 Úmluvy. Z něj plyne, že centrem úvah soudu musí být nejlepší zájem dítěte, jenž je zpravidla spojován s urychleným návratem dítěte do jeho obvyklého životního, rodinného a výchovného prostředí, není-li to s ohledem na skutkové okolnosti případu zcela nevhodné. Soudy nesmějí rozhodovat o navrácení dítěte automatickým či mechanickým způsobem. Jejich povinností je posoudit rodinnou situaci a zájmy dotčených osob, především nejlepší zájem dítěte, který má převážit nad zájmy rodičů, byť i ty zůstávají relevantním hlediskem při hledání optimálního řešení (nález ze dne 8. dubna 2021
sp. zn. II. ÚS 3345/20
, N 78/105 SbNU 304, bod 30).
11. O nenavrácení dítěte lze rozhodnout pouze na základě striktně vymezených výjimek, jež musí být podloženy závažnými, objektivními a prokazatelně existujícími důvody, přičemž důkazní břemeno v tomto směru nese rodič, který s navrácením nesouhlasí. Překážku navrácení dítěte v podobě vážného nebezpečí, že by dítě bylo vystaveno fyzické nebo duševní újmě nebo se jinak dostalo do nesnesitelné situace [čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy] nelze vykládat tak, že by zahrnovala všechny nepříjemnosti inherentně spojené s návratem. Tato výjimka se vztahuje pouze k hrozbě vážné újmy na straně dítěte, nikoli rodiče, a týká se toliko těch situací, kdy po dítěti nelze spravedlivě a rozumně požadovat, aby snášelo nepříjemnosti spojené s návratem do místa obvyklého bydliště (nález
II. ÚS 3345/20
, body 31 a 32). Důvodem jejího uplatnění mohou být jak poměry ve státě, kam má být dítě navráceno (například zhoršená bezpečnostní situace nebo ohrožení veřejného zdraví), tak důvody vztahující se výlučně ke konkrétnímu dítěti (například riziko, že na něm bude spáchán trestný čin či rizika plynoucí ze zdravotního stavu, viz již citované usnesení
sp. zn. I. ÚS 735/18
, bod 82).
12. Restriktivní výklad výjimek z obecného závazku státu zajistit návrat protiprávně přemístěných dětí souvisí s tím, že Haagská úmluva jako celek spočívá na jednoznačném odsouzení neoprávněných přemístění a zadržování dětí (nález ze dne 8. září 2015
sp. zn. II. ÚS 3742/14
, N 163/78 SbNU 437, bod 12) a na přesvědčení, že nejlepším způsobem, jak proti nim na mezinárodní úrovni bojovat, je odmítnout přiznat jim právní účinky (usnesení ze dne 7. července 2020
sp. zn. III. ÚS 976/20
, bod 21). (Ne)uplatnění překážky bezodkladného návratu dítěte musí být přesvědčivě odůvodněno, zejména dovolává-li se jí jeden z rodičů (nález ze dne 30. července 2019
sp. zn. III. ÚS 428/19
, N 144/95 SbNU 245, bod 46). S ohledem na ústavní garance ochrany práv dětí je třeba, aby byla hrozba vážného nebezpečí fyzické nebo duševní újmy, popřípadě pro dítě nesnesitelná situace z přikázaného návratu s co nejvyšší mírou pravděpodobnosti vyloučena (nález ze dne 7. prosince 2000
sp. zn. III. ÚS 440/2000
, N 185/20 SbNU 285).
13. V kontextu popsaných východisek napadená rozhodnutí obstojí. Obecné soudy posoudily všechny okolnosti, z nichž stěžovatelka dovozovala vážné nebezpečí, že by návrat do Velké Británie vystavil její děti fyzické nebo duševní újmě nebo je jinak dostal do nesnesitelné situace ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, a neshledaly takové riziko. Jejich závěry jsou v tomto směru logicky a přesvědčivě odůvodněny a mají dostatečný skutkový základ. Stěžovatelka v ústavní stížnosti fakticky pokračuje v polemice s jejich (především skutkovými) závěry, do značné míry opakuje své odvolací námitky a nerozvíjí prakticky žádnou ústavněprávní argumentaci. Ústavní soud však již výše upozornil, že jeho úkolem není přezkoumávat napadená rozhodnutí v plném rozsahu v rovině skutkové a v rovině podústavního práva, nýbrž posoudit, zda obecné soudy nevybočily z mezí ústavnosti, což se v tomto případě nestalo.
14. Městský soud provedl dokazování výslechem stěžovatelky a vedlejšího účastníka a řadou listinných důkazů, mezi nimi též zprávami opatrovníka (ÚMPOD), komunikací mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem, čestnými prohlášeními známých stěžovatelky a vyjádřeními jejího bratra a rodičů a zprávou britské policie a organizace zaměřující se na oběti domácího násilí. Další důkazní návrhy stěžovatelky považoval městský soud za nadbytečné, respektive nerelevantní s ohledem na předmět řízení (bod 40 napadeného rozsudku), což jsou ústavně přípustné důvody neprovedení důkazů (například nálezy ze dne 29. června 2004
sp. zn. III. ÚS 559/03
, N 57/33 SbNU 339, a ze dne 30. června 2004
sp. zn. IV. ÚS 570/03
, N 91/33 SbNU 337) a Ústavní soud neshledal, že by je městský soud v tomto případě aplikoval svévolně.
15. Ani krajský soud v rovině dokazování nevybočil z mezí ústavnosti. Stěžovatelka v tomto směru poukazuje především na to, že se krajský soud pouze zeptal vedlejšího účastníka, zda trpí duševní poruchou, a neprováděl v tomto směru další dokazování. Takové dokazování však nebylo nutné s ohledem na to, že v řízení nevyvstaly žádné konkrétní pochybnosti o duševním zdraví vedlejšího účastníka (podle shrnutí odvolací argumentace v rozsudku krajského soudu stěžovatelka poukazovala na to, že vedlejší účastník nepodstoupil psychologické či psychiatrické vyšetření a nikdo nestanovil způsob kompenzace jeho chování, což je však kvalitativně zcela odlišné tvrzení než tvrzení o duševní poruše; navíc ani v ústavní stížnosti stěžovatelka netvrdí, že by vedlejší účastník duševní poruchou trpěl). Stejně tak nebyl důvod zabývat se podrobněji psychickým stavem nezletilého B. (i zde stěžovatelka bez konkrétnější argumentace požaduje důkladnější hodnocení, neuvádí však, jaké psychické potíže by další vyšetření mělo prokázat, čímž se tento případ zcela zjevně liší od situace posuzované v nálezu
sp. zn. II. ÚS 378/17
, jehož se stěžovatelka dovolává).
16. Je sice pravda, že navzdory směru, jakým stěžovatelka vedla odvolací argumentaci, krajský soud věnoval více prostoru obecným úvahám o určování obvyklého bydliště dítěte (kteréžto stěžovatelka nerozporovala), nicméně jeho rozsudek, byť stručně, se vypořádává se všemi stěžovatelkou namítanými relevantními okolnostmi (obdobně usnesení ze dne 23. července 2020
sp. zn. III. ÚS 206/20
, bod 19).
17. Ačkoli stěžovatelka v ústavní stížnosti opakovaně uváděla, že městský soud shledal domácí násilí v rodině, z napadených rozhodnutí nic takového nevyplývá (městský soud zmiňoval hádky, nevhodné chování, nedobrý vztah a konflikt, viz bod 51 napadeného rozsudku; krajský soud pak v bodě 30 svého rozsudku uvedl, že nejsou důkazy o tom, že se vedlejší účastník dopustil vůči stěžovatelce či dětem jednání zakládajícího přestupek či trestný čin). Navíc podstatné je především to, že nevhodné chování vedlejšího účastníka se prokázalo pouze vůči stěžovatelce, nikoli vůči dětem. Na závěru obecných soudů, že dětem v případě návratu do Velké Británie nehrozí fyzická ani duševní újma či jinak nesnesitelná situace, tudíž nelze shledat nic problematického. Nic v tomto směru nemůže změnit ani okolnost, že měl vedlejší účastník krajskému soudu zamlčet, že řídil pod vlivem alkoholu (z napadeného rozsudku přitom vyplývá, že se vyjadřoval k tomu, zda byl stíhán za trestný čin či přestupek spočívající v násilném či agresivním chování).
18. Za neústavní nelze považovat ani závěr obecných soudů, že vedlejší účastník vykonával právo péče o nezletilé děti [opačná situace by mohla být důvodem nenařídit návrat dětí ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy]. V tomto směru je třeba zdůraznit, že otázka, který z rodičů pečoval o děti ve větší míře, jakým dílem se rodiče na péči podíleli a zda jeden rodič vnímal péči druhého z rodičů jako dostatečně kvalitní a angažovanou, je pro případné uplatnění výjimky z pravidla navrácení ve smyslu čl. 13 písm. a) Haagské úmluvy irelevantní (nález
II. ÚS 3345/20
, bod 41), jak správně poukázal již městský soud (bod 48 napadeného rozsudku).
19. Za opodstatněnou nelze považovat ani námitku, že soudy dostatečně nezjistily skutkový stav ohledně výše dávek, na které bude mít stěžovatelka ve Velké Británii nárok, a náročnosti obstarání ubytování. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že by soudy jen bez dalšího vyšly z nepodložených tvrzení vedlejšího účastníka. Krajský soud vycházel z nabídek realitních kanceláří (doložených sice vedlejším účastníkem, stěžovatelka však jejich relevanci nezpochybnila), a ačkoli na britský sociální systém odkázal spíše v obecné rovině, městský soud vyšel z informací o sociálních dávkách ve Velké Británii dostupných na internetu (jejichž relevanci opět stěžovatelka nijak nezpochybnila) a ze skutečnosti, že stěžovatelka již předtím, než Velkou Británii opustila, sociální dávky pobírala. Ostatně sama stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že jí na přelomu "tohoto měsíce" (tj. měsíce, kdy podala ústavní stížnost), vznikne nárok na sociální dávky (přičemž na období, kdy nárok na dávky ještě neměla, jí měla vypomoct částka, kterou jí uhradil vedlejší účastník jako záruku podmiňující navrácení dětí), a netvrdí, že by měly být tak nízké, že by to děti vystavilo nějakému riziku.
20. Skutečnost, že městský soud vyhlásil svůj rozsudek pouze po krátké přestávce po proběhlém jednání, nemůže sama o sobě porušit stěžovatelčino právo na soudní ochranu. Stěžovatelka v tomto směru namítá, že městský soud nemohl nijak zohlednit její výpověď. Ústavní soud však již výše uvedl, že z písemného vyhotovení rozsudku městského soudu, které je pro jeho přezkoumatelnost rozhodující (přičemž stěžovatelka netvrdí, že by se v podstatných rysech neshodovalo s odůvodněním ústně vyhlášeným), je zřejmé, že městský soud se zabýval všemi podstatnými okolnostmi včetně těch, které uváděla stěžovatelka v rámci své výpovědi. V tom, že je vzal v úvahu jiným způsobem, než by si stěžovatelka přála, nelze spatřovat porušení čl. 36 odst. 1 Listiny.
21. Ústavní soud konečně neshledal opodstatněnými ani námitky stěžovatelky proti postupu ÚMPOD coby opatrovníka nezletilých dětí v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka fakticky spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu v tom, že opatrovník měl na věc jiný názor než ona, čemuž nelze přisvědčit. Opatrovník svým procesním postupem stěžovatelce nijak neznemožnil domáhat se v řízení ochrany jejích práv. Obecný přístup ÚMPOD, respektive jeho ředitele, k navracení dětí na Ukrajinu, pak pro toto řízení není relevantní, neboť stěžovatelčiny děti se navracely do Velké Británie.
22. Ústavní soud tedy neshledal namítané porušení základních práv a svobod stěžovatelky, a proto ústavní stížnost odmítl pro zjevnou neopodstatněnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Rozhodl tak mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. května 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu