Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dne 16. prosince 2014 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Vladimíra Kůrky a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti: A) J. H. a B) nezl. T. J. H., oba zastoupeni Mgr. Petrem Langem, advokátem se sídlem Jakubská 121/1, 602 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. května 2012 č. j. 20 Co 365/2012-411 a proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 1. března 2012 č. j. 40 Nc 2516/2011-200, za účasti Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) J. G. H., zastoupeného opatrovnicí JUDr. Kateřinou Sekaninovou, advokátkou se sídlem Jezuitská 13, 602 00 Brno a 2) Magistrátu města Jablonec nad Nisou, oddělení sociálněprávní ochrany dětí, Mírové náměstí 19, 467 51 Jablonec nad Nisou, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. J. H. [dále též "stěžovatelka A)" nebo "žalovaná"] a nezletilý T. J. H. [dále též "stěžovatel B)"] napadli v záhlaví tohoto usnesení označená rozhodnutí ústavní stížností, v níž, včetně jejího doplnění uvádějí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jejich ústavně zaručená práva na soudní ochranu (ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"), na předvídatelné a spravedlivé soudní rozhodnutí (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR ve spojení s čl. 36 odst. 1 Listiny), na rodinný život (čl. 8 Úmluvy), právo na rozhodnutí podle nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte) a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny ve spojení s čl. 6 odst. 1 Úmluvy).
2. Ústavní stížností napadená rozhodnutí byla vydána ve věci péče o nezletilé dítě T. J. H. ["stěžovatel B)"], projednávané u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 40 Nc 2516/2011. Matkou dítěte je paní J. H. ["stěžovatelka A)"], otcem dítěte je pan J. G. H. ["vedlejší účastník 1)" nebo "žalobce"]. V soudním sporu se otec dítěte žalobou domáhal toho, aby soud nařídil matce navrátit dítě z České republiky do místa jeho obvyklého bydliště, tj. do obce X .
3. Stěžovatelé zdůrazňují, že oba obecné soudy svými rozhodnutími porušily jejich ústavně zaručená práva, neboť nutí stěžovatele opustit republiku proti jejich vůli a mimo rámec platných zákonů České republiky, přičemž tímto postupem porušily rovnost účastníků řízení zejména při posouzení práv obou rodičů a nezletilého stěžovatele. Napadená rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Evropského soudního dvora, i s judikaturou Ústavního soudu ČR a tím minimálně porušila právo stěžovatelů na předvídatelnost soudního rozhodnutí.
4. Tím, že obecné soudy postupovaly v řízení liknavě, přičemž odvolací soud rozsahem jím provedeného dokazování v podstatě nahradil činnost soudu prvního stupně a stěžovatelům odebral jejich právo se plně a účinně bránit v řízení odvolacím, porušil jejich právo na spravedlivý proces. Oběma obecným soudům stěžovatelé zejména vytýkají, že objektivně nezhodnotily předložené důkazy a podmínky nezletilého pro jeho návrat do Austrálie, nevyžádaly si žádné záruky, které by nezletilému umožnily jeho návrat do vlasti, v níž se narodil, a tím dostaly oba stěžovatele do zcela nepřípustné situace, která porušila jejich právo na rodinný život a na soudní ochranu země, jejíž jsou oba státními občany.
5. Při rozhodování prý oba soudy nevzaly v úvahu nejlepší zájem nezletilého, ačkoli ze všech rozhodnutí Ústavního soudu [např. nález
sp. zn. IV. ÚS 695/2000
; všechny citované judikáty jsou dostupné v internetové databázi NALUS http://nalus.usoud.cz], která se zabývají problematikou rodinných vztahů, je zřejmý důraz na maximální ohledy k zájmům nezletilých dětí ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte (viz Sdělení Federálního ministerstva zahraničních věcí č. 104/1991 Sb.), přičemž se nezabývaly ani zkoumáním, jestli nezletilý stěžovatel není svým nuceným odletem do Austrálie vystaven nesnesitelné situaci ve smyslu čl. 13 odst. b) Úmluvy o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí přijaté dne 25. října 1980 v Haagu (dále jen "Haagská úmluva"), která pro Českou republiku vstoupila v platnost v roce 1998 (viz sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 34/1998 Sb.), a je pro Českou republiku jako smluvní stát závazná. V souvislosti s posledně uvedeným tvrzením soudům vytýkají, že měly k této otázce nechat zpracovat odborné psychodiagnostické posouzení dopadu návratu dítěte do jiného výchovného a sociálního prostředí. Soudy při rozhodování především nevzaly v úvahu nízký věk nezletilého, jeho značnou závislost na matce a ve smyslu navazující judikatury nepřihlédly náležitě k zeměpisnému a rodinnému původu matky a sociálním vazbám, které si nezletilý na území České republiky již nepochybně vytvořil, a nezohlednily s tím spojenou potřebu stability výchovného prostředí. Způsob posouzení pojmu "obvyklé bydliště dítěte" oběma soudy tak, jak byl vymezen v kontextu dalších relevantních skutečností, jako jsou délka trvání, pravidelnost a důvody pobytu na území konkrétního státu, jazykové znalosti, intenzita a stabilita rodinných a sociálních vazeb dítěte v uvedeném státu, jeho integrace v konkrétním místě jeho pobytu, je dle názoru stěžovatelů vadný a je excesem z dosud praktikované soudní praxe. Oba soudy nesplnily povinnost postupovat ve smyslu ustanovení § 193e odst. 3 o. s. ř., tedy ověřovat věrohodnost tvrzení a důkazů předložených otcem dítěte v řízení (např. nedatovaná potvrzení o zaměstnání, která neodpovídala situaci na místním trhu práce, neidentifikovatelná potvrzení o majetku, trvalé neplacení výživného na nezletilého syna).
6. Stěžovatelka zdůrazňuje, že úmyslem rodičů v době příjezdu do České republiky v roce 2009 bylo se zde trvale usadit a žít. K tomuto cíli činili oba rodiče veškeré faktické kroky, včetně realizace úmyslu zde počít dítě a zařídit si zde společný domov. Při návštěvě svých příbuzných v Austrálii v roce 2010 si však otec dítěte návrat do České republiky rozmyslel a nadále chtěl i s dítětem pobývat v Austrálii, což odporovalo dřívější dohodě obou rodičů.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti zdůrazňují, že se oba soudy s námitkami, tvrzeními a důkazy stěžovatelky ohledně prokázání obvyklého bydliště nezletilého řádně nevypořádaly, stejně jako se vůbec nezabývaly a nevypořádaly s vyjádřením kolizního opatrovníka nezletilého, jímž byl orgán sociálněprávní ochrany dětí (dále jen "OSPOD") města Jablonec nad Nisou a tím porušily procesní práva stěžovatelů a právo na spravedlivý proces. Zdůrazňují, že z hlediska porušení práva na spravedlivý proces je vadné i takové rozhodnutí, které postrádá základní náležitosti rozhodnutí, zejména vylíčení těch skutečností a provedených důkazů, z nichž soud prvního stupně při svém rozhodování vycházel. I když takové pochybení soudu prvního stupně bylo natolik zřejmé, že je konstatoval při jednání i předseda senátu odvolacího soudu, přesto nebyla projednávaná věc, jak by bylo obvyklé v jiném případě, vrácena soudu prvního stupně, po zrušení jeho rozhodnutí z důvodu nepřezkoumatelnosti odvoláním napadeného rozhodnutí.
8. Ohledně aplikace předmětného ustanovení Haagské úmluvy stěžovatelé poukazují na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2000
sp. zn. III. ÚS 440/2000
a zdůrazňují, že cílem projednávané ústavní stížnosti nejsou "jen" skutkové a právní polemiky se zjištěními a právním názorem obou obecných soudů, ale především nutnost poukázat na zjevně nedostatečný způsob ochrany a podpory ze strany státu, který je poskytován nezletilým a jejich rodičům v rámci nuceného přemístění dítěte na území cizího státu, přičemž je více brán zřetel na zájmy jen jednoho z rodičů, aniž je těmto zájmům a právům nadřazen zájem a práva nezletilého na jeho zdárný vývoj.
9. Důsledkem nedostatečného zjištění podmínek a záruk k přemístění dítěte do cizího státu oběma obecnými soudy prý bylo způsobení alarmující situace, které byla vystavena jak stěžovatelka, tak i její nezletilé dítě v krátké době po přistání na letišti v Austrálii, kdy jí bylo tamní policií odebráno ani ne dvouleté dítě ze smyšlených důvodů a stěžovatelka se ocitla bez prostředků a bez přístřeší (otec dítěte přes své sliby v soudním řízení vyměnil zámky u jimi dříve obývaného bytu) na území cizího státu za situace, v níž neměla nárok na sociální dávky, měla dluhy u sociálního úřadu v Austrálii ve výši 400 000,- Kč spolu s dalšími mnohasettisícovými náklady na právní zastoupení v Austrálii. Otec dítěte svou vyživovací povinnost neplnil.
10. Závěrem stěžovatelé zdůrazňují, že oba obecné soudy při svém rozhodování a v řízení, které jim předcházelo, porušily jejich výše uvedená základní práva nerespektováním obsahu kogentních norem a také tím, že interpretovaly ve věci aplikované právní předpisy způsobem, který je v extrémním rozporu s principem spravedlnosti.
11. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelé přiložili úřední překlad australského opatrovnického rozsudku rodinného soudu státu Austrálie v Sydney sp. zn. WOC 351/2012, kterým byl nezletilý svěřen do péče své matky, a požádali, aby Ústavní soud přijal část jeho odůvodnění, pod body 1 - 110 rozsudku, jako součást jejich ústavně právní argumentace.
12. Podle § 42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků řízení.
13. Předseda senátu 20 Co Krajského soudu v Brně ve svém písemném podání jen v krátkosti uvedl, že odkazuje na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž nesdílí názor stěžovatelky, že řízení před odvolacím soudem na rozdíl od řízení před australským rodinným soudem postrádalo důslednost při zjišťování všech relevantních skutečností projednávané věci.
14. K ústavní stížnosti se vyjádřila k výzvě Ústavního soudu předsedkyně senátu Městského soudu v Brně JUDr. Zuzana Grimmová, která uvedla, že práva stěžovatelů v řízení před Městským soudem v Brně nebyla porušena, stejně jako nebyla porušena ani příslušná ustanovení Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatelka se měla možnost nařízených soudních jednání osobně zúčastnit a měla i dostatek možností se k projednávané věci vyjádřit. V dalším odkázala jak na obsah připojeného spisu sp. zn. 40 Nc 2516/2011, tak i na rozhodnutí Městského soudu v Brně.
15. Ústavní soud se snažil doručit ústavní stížnost, její doplnění a vyjádření účastníků řízení i prvnímu vedlejšímu účastníkovi řízení na adresu místa jeho pobytu v Austrálii. Zásilka obsahující výše uvedené písemnosti se vrátila s tím, že nebyla vyzvednuta. Ústavní soud proto usnesením ze dne 2. 10. 2014 č. j.
36. Ústavní soud zvážil námitky stěžovatelů, obsah napadených rozhodnutí i připojeného spisu sp. zn. 40 Nc 2516/2011, jakož i vyjádření účastníků řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
37. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným. Ústavní soud ve své judikatuře již dříve uvedl, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Ústavní soud může dále posoudit, zda napadená rozhodnutí byla náležitě, srozumitelně a ústavně konformním způsobem odůvodněna a zda zjevně nejsou výsledkem libovůle ze strany soudů.
38. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a svá rozhodnutí zcela logickým, srozumitelným a přezkoumatelným způsobem odůvodnily. Podrobně rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a podle kterých zákonných ustanovení postupovaly. Lze konstatovat, že stěžovatelé v ústavní stížnosti pokračují v polemice se soudy na úrovni jimi aplikovaného práva, a to především uplatněním obdobných námitek, jež uplatňovali již dříve. Očekávání stěžovatelů, že Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí dalšímu - v podstatě instančnímu přezkumu - nelze naplnit, protože takový postup by se neslučoval s posláním ústavního soudnictví.
39. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná a nemá důvod učiněné závěry jakkoli zpochybňovat. V závěrech učiněných obecnými soudy neshledal Ústavní soud žádný náznak svévole, takže ani z tohoto pohledu není možné ústavní stížnost shledat důvodnou. Závěry soudů vycházely z důkazů provedených bez podstatných vad.
40. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, že je věcí obecných soudů, aby při rozhodování ve věcech péče o nezletilé děti, zohlednily všechny okolnosti daného případu a zejména aby při svém rozhodování vzaly v potaz prioritní hledisko nejlepšího zájmu dítěte (čl. 3 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte), a rozhodly o konkrétní podobě nejvhodnějšího uspořádání vztahu mezi rodiči a dětmi. Soudy přitom musí nalézt takové řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené čl. 32 odst. 4 Listiny, přičemž zájem dítěte vyžaduje, aby na výchově dítěte pokud možno participovali oba rodiče (srov. nález
sp. zn. II. ÚS 554/04
). V posuzovaném případě obecné soudy těmto požadavkům vyhověly.
41. Ústavní soud připomíná, že na projednávaný případ bezprostředně dopadají čl. 1, čl. 3, čl. 5, čl. 8, čl. 12 a čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy, nařízení Rady (ES) č. 2201/2003 (3), o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti (dále jen "Nařízení"), stejně jako čl. 3 odst. 1, odst. 2 a čl. 18 Úmluvy o právech dítěte a čl. 36 odst. 1 Listiny.
42. Haagská úmluva vychází z postulátu, že jakékoliv přemístění nezletilého z místa jeho obvyklého bydliště bez souhlasu držitele práva péče o nezletilého, závažným způsobem porušuje zájem dítěte a představuje situaci, kterou je třeba v co nejkratší lhůtě ukončit bez meritorního přezkumu sporu mezi rodiči.
43. Obsahově shodné vymezení téhož (čl. 1 Haagské úmluvy) je převzato i do článku 2 odst. 1 Nařízení, kde se uvádí, že neoprávněným odebráním (protiprávním přemístěním) nebo zadržením se rozumí přemístění nebo zadržení dítěte, kterým je porušováno právo na péči o dítě vyplývající ze soudního rozhodnutí nebo z právních předpisů členského státu, ve kterém mělo dítě své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním nebo zadržením, pokud bylo právo péče o dítě skutečně vykonáváno. Co je nutné vykládat jako protiprávní přemístění či zadržení dítěte, je vymezeno v článku 3 Haagské úmluvy, který uvádí, že takové jednání je protiprávní, jestliže bylo porušeno právo péče o dítě, které má osoba podle právního řádu státu, v němž dítě mělo své obvyklé bydliště bezprostředně před přemístěním.
44. Řízení o navrácení nezletilého dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí, bylo novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 295/2008 Sb., zavedeno jako nový typ řízení do občanského soudního řádu pod § 193a - § 193e tehdy platného znění o. s. ř. Tato zákonná ustanovení umožňují soudu o návrhu na navrácení nezletilého dítěte při splnění konkrétních podmínek (přemístění či zadržení dítěte muselo být protiprávní a od přemístění do zahájení řízení o navrácení dítěte neuplynul jeden rok) nařídit navrácení dítěte do místa jeho obvyklého bydliště.
45. Je třeba zdůraznit specifický charakter tohoto řízení, jehož základním smyslem je zajistit na vnitrostátní úrovni realizaci Haagské úmluvy. Cílem tohoto řízení je, jak vyplývá z článku 1 písm. a) této úmluvy, zajistit bezodkladný návrat protiprávně přemístěných dětí do místa jejich obvyklého bydliště. V rámci tohoto řízení je nutno zajistit ochranu práva styku s dítětem pro oba rodiče.
46. V řízení o navrácení nezletilého dítěte do členského státu Haagské úmluvy soud zkoumá pouze skutečnosti rozhodné z hlediska Haagské úmluvy. Neprojednává tedy všechny otázky, které jsou rozhodující v řízení o úpravě práv a povinností rodičů k nezletilému. Obecný soud v tomto řízení nerozhoduje o navrácení dítěte do "rukou" jednoho z rodičů, ale o jeho navrácení do obvyklého bydliště. Hledisko bezodkladnosti návratu dítěte je v tomto specifickém typu řízení akcentováno zejména požadavkem, aby soudy postupovaly s maximálním urychlením (např. stanovení relativně velmi krátké lhůty k vyjádření žalovaného - viz § 193d odst. 1 o. s. ř.; požadavek, aby soud vydal rozhodnutí ve věci samé zpravidla do 6 týdnů od zahájení řízení).
47. V projednávané věci provedly oba soudy přiměřený výklad pojmu "obvyklé bydliště" dítěte. Rozhodnout o této otázce nebylo snadné, protože tvrzení obou rodičů se v této otázce diametrálně lišila. Z obsahu soudního spisu je však zřejmé, že obecné soudy využily při svém rozhodování všech dostupných zdrojů informací a shromážděné důkazy náležitě zhodnotily. Jejich závěr, že místem obvyklého bydliště nezletilého dítěte před jeho přemístěním do České republiky byla obec T. v Austrálii, byl podložen zejména zprávou Mezinárodní sociální služby Austrálie (č. 84 až 94 spisu). Vyvození tohoto závěru ze strany soudů nenese žádné znaky extrémního pochybení.
48. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy věnovaly přiměřenou pozornost též zkoumání otázky, zda navrácení nezletilého do místa jeho obvyklého bydliště v Austrálii nebude mít za následek jeho fyzickou nebo duševní újmu, resp. nebude pro něj znamenat nesnesitelnou situaci [ve smyslu čl. 13 písm. b) Haagské úmluvy]. Jejich závěr o tom, že za dané skutkové situace takové nebezpečí nehrozí, neboť nezletilý má v místě svého posledního bydliště v Austrálii zachovány takové životní podmínky, jaké existovaly i před jeho přemístěním do České republiky, je obhajitelný, resp. nevykazuje žádné extrémní vady, které by mohly zakládat důvod pro zásah Ústavního soudu.
49. Pokud stěžovatelka v Ústavní stížnosti vytýká obecným soudům, že neprovedly všechny jí navrhované důkazy, připomíná Ústavní soud, že již v řadě svých nálezů (
III. ÚS 61/94
,
III. ÚS 95/97
,
I. ÚS 733/01
,
III. ÚS 173/02
a další) podrobně vyložil pojem tzv. opomenutých důkazů a ústavněprávní konsekvence, vyplývající z nevyhovění důkazním návrhům. Z této judikatury vyplývá, že soudy nemusí vyhovět každému důkaznímu návrhu. Neakceptování důkazního návrhu lze založit třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno. Vždy je třeba trvat na požadavku, aby soud náležitě odůvodnil, proč důkaznímu návrhu nevyhověl. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud žádné prohřešky proti těmto pravidlům.
50. Ústavní soud při posouzení projednávané ústavní stížnosti vzal v úvahu i svou judikaturu vztahující se k problematice spjaté s Haagskou úmluvou, konkrétně nález Ústavního soudu
sp. zn. III. ÚS 440/2000
. Konstatuje však, že právní závěry v něm vyjádřené na nyní posuzovanou věc přímo nedopadají, neboť skutkové okolnosti, na nichž je citovaný nález založen, jsou odchylné od nynější věci. Naopak je třeba poukázat na to, že po skutkové stránce existují značné analogie s věcmi projednávanými pod spisovými značkami I. ÚS 2057/10 a
IV. ÚS 132/14
, v nichž byly ústavní stížnosti pro zjevnou neopodstatněnost odmítnuty.
51. Lze přitakat námitkám stěžovatelů a OSPOD, že obecné soudy nevyužily možnosti zajistit ochranu práv nezletilého přiměřenými zárukami ve smyslu ustanovení § 193e odst. 3 o. s. ř. v tehdy platném znění. Ústavní soud však neshledává v této skutečnosti takovou vadu, jež by dosahovala ústavněprávní úrovně. Citované ustanovení o. s. ř. má toliko dispozitivní povahu ("soud může") a jeho aplikace je vázána na konkrétní okolnosti případu, jejichž posouzení spadá do kognice obecných soudů.
52. Ústavní soud při svém rozhodování nemohl přehlédnout také tu skutečnost, že stěžovatelka bezprostředně po vynesení prvoinstančního soudního rozhodnutí, tedy ještě předtím, než nabylo právní moci, sama splnila příkaz obsažený ve výroku rozhodnutí soudu prvního stupně a navrátila nezletilého do Austrálie.
53. Faktickým návratem dítěte do Austrálie pozbylo celé návratové řízení, založené na Haagské úmluvě a na ustanovení § 193a - § 193e tehdy platného znění o. s. ř., svůj smysl; lze dokonce dovodit závěr, že za takové situace mohlo být návratové řízení zastaveno, respektive odvolání stěžovatelky mohlo být odmítnuto pro bezpředmětnost, a že nemuselo ani dojít k projednání věci odvolacím soudem. Při striktním výkladu příslušných ustanovení zákona o Ústavním soudu a s přihlédnutím k principu subsidiarity ústavní stížnosti by hypoteticky mohlo přicházet v úvahu i odmítnutí ústavní stížnosti pro nepřípustnost; nicméně až natolik rigorózní závěr Ústavní soud vzhledem ke zvláštnostem případu nevyvodil.
54. Ústavní soud pokládá za potřebné zdůraznit, že tímto svým rozhodnutím nezaujímá žádné stanovisko k otázce výkonu rodičovské odpovědnosti v posuzovaném případě. Řešení sporů týkajících se rodičovské odpovědnosti na úrovni podústavního práva je ve výlučné kompetenci obecných soudů. Jak vyplývá z obsahu spisu, řízení ve věci výchovy a výživy nezletilého T. J. H. probíhá po skončení návratového řízení před australským soudem a posuzování jeho rozhodnutí nebylo předmětem nynějšího řízení před Ústavním soudem.
55. Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 16. prosince 2014
Jan Filip v. r.
předseda senátu Ústavního soudu