Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti M. A., zastoupeného advokátem Mgr. Janem Vondráčkem, sídlem Dubská 356/2, Teplice, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 372/2023-487 ze dne 24. června 2024 v části výroku, jíž se podle § 262 trestního řádu nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta v jiném složení senátu, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá částečného zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. K tomu mělo dojít tím, že Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací napadeným usnesením vedle zrušení zprošťujícího rozsudku nařídil podle § 262 trestního řádu, aby trestní věc, v níž stěžovatel vystupuje v postavení obviněného, byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, vůči stěžovateli byla vznesena obžaloba pro skutek spočívající stručně řečeno v tom, že spolu s dalším spoluobžalovaným jako příslušník Policie České republiky po příjezdu na místo oznámeného napadení neučinili žádné úkony k objasnění vzniku zranění napadeného a v úředním záznamu a v informačním systému k dané události vědomě uvedli nepravdivé skutečnosti (zatímco napadený uváděl, že byl napaden, obžalovaní do informačního systému zanesli, že napadený si dle svých slov vzal heroin a upadl do rauše, ale to, jak ke zranění došlo, nebyl schopen uvést). V tom obžaloba spatřovala přečin zneužít pravomoci úřední osoby podle § 329 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku a přečin nadržování podle § 366 odst. 1 trestního zákoníku.
3. Okresní soud v Teplicích usnesením č. j. 5 T 69/2019-348 ze dne 14. 10. 2020 podle § 222 odst. 2 trestního řádu věc postoupil řediteli Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, neboť podle něj nejde o trestný čin, avšak mohlo by jít o kárné provinění. Podle okresního soudu obžalovaní uvedli nepravdivé informace o okolnostech poranění napadeného, ale události přiřadili číslo jednací a byli si vědomi, že jejich práce podléhá kontrole. Další den by tak v případě obvyklého postupu plnili pokyny nadřízeného a museli by věc došetřit, což v projednávané věci učinil jiný policista, neboť spis byl obžalovaným odebrán a předán jinému zpracovateli. Na základě dodatečného prošetření pak bylo zahájeno trestní stíhání pachatele, který se napadení dopustil. Nebyl tak prokázán úmysl obžalovaných prošetření oznámení zmařit.
4. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesení okresního soudu podle § 149 odst. 1 písm. b) trestního řádu zrušil a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl. Podle krajského soudu okresní soud přeceňuje význam kontrolní činnosti nadřízených a výsledek kauzy napadení. K prověření věci došlo nezávisle na vůli obžalovaných, z jejichž záznamu v informačním systému nevyplývají skutečnosti nasvědčující tomu, že došlo k trestnému činu. Pokud by kontrolní mechanismy jejich nesprávný postup nezachytily, došlo by k odložení věci a obžalovaní by další úkoly plnit nemuseli, čímž by dosáhli neoprávněného prospěchu. Z hlediska přečinu nadržování si je pak podle krajského soudu potřeba uvědomit, že nevyhnutelným následkem jednání obžalovaných bylo to, že se ztíží či zmaří prověřování daného napadení.
5. Okresní soud poté rozsudkem č. j. 5 T 69/2019-420 ze dne 16. 2. 2022 stěžovatele podle § 226 písm. b) trestního řádu zprostil obžaloby, neboť v žalobním návrhu označený skutek není trestným činem. Okresní soud doplnil dokazování o statistické údaje z obvodního oddělení policie a o informace k osobě napadeného, který je částečným bezdomovcem a figuruje v rámci okresu T. v 19 případech, v nichž má různé procesní postavení. Podle okresního soudu stěžovatel informace o napadení na základě poznatků k osobě napadeného ze své praxe a vzhledem k počtu šetřených případů podcenil, neboť napadení se jevilo jednou, avšak nikoliv jedinou možností, jak k úrazu mohlo dojít. Události nicméně v systému přiřadil číslo jednací a s ohledem na nastavenou praxi nemohl jednat s vědomím, že si ušetří práci nebo že umožní neznámému pachateli vyhnout se postihu. Do úvahy podle okresního soudu nepřipadá ani zavinění nedbalostní, neboť stěžovatel věděl, že svým jednáním fakticky nemůže ohrozit zájem chráněný trestním zákonem. Podle okresního soudu by mohlo jít o kárné provinění, ale stěžovatel již služební poměr u Policie České republiky ukončil.
6. K odvolání státního zástupce krajský soud usnesením č. j. 4 To 157/2022-439 ze dne 29. 12. 2022 rozsudek okresního soudu podle § 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu opět zrušil. Podle krajského soudu se okresní soud nevypořádal s argumenty odvolacího soudu a jeho úvahy jsou nelogické a vnitřně nekoherentní, přičemž z velké části jen zopakoval odůvodnění, které použil v předchozím zrušeném rozhodnutí, což doplnil o dokazování skutečností bez relevance pro projednávanou věc. Jak krajský soud uvedl, stěžovatel učinil vše potřebné k tomu, aby napadení nebylo prověřeno. To, že existují určité kontrolní mechanismy, není závislé na stěžovatelově vůli. Podle krajského soudu nelze nic dovozovat z toho, že události bylo přiřazeno číslo jednací, neboť tak tomu musí být vždy. Podstatný je obsah záznamu v informačním systému a v úředním záznamu. Úvahu, že u stěžovatele není naplněna žádná forma zavinění - a to dokonce ani nedbalostní - zároveň však měl stěžovatel jednat v rozporu se služebními povinnostmi, označil krajský soud za absurdní, neboť i kázeňské přestupky k naplnění všech znaků vyžadují některou z uvedených forem zavinění.
7. Okresní soud následně rozsudkem č. j. 5 T 69/2019-470 ze dne 7. 6. 2023 znovu stěžovatele zprostil obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu. Nad rámec odůvodnění svých předchozích rozhodnutí okresní soud rozvedl teoretická východiska posuzování naplnění subjektivní stránky trestných činů a konstatoval, že v souladu s judikaturou Ústavního soudu odvolací soud není oprávněn zrušit rozsudek nalézacího soudu k prosazení vlastního hodnocení důkazů, které sám neprovedl.
8. K dalšímu odvolání státního zástupce krajský soud napadeným usnesením prvostupňové rozhodnutí podle 258 odst. 1 písm. b) trestního řádu opět zrušil a podle § 262 trestního řádu nařídil, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem. Krajský soud odkázal na svá předešlá rozhodnutí s tím, že okresní soud i nadále chybuje při právním posouzení skutku, přičemž odůvodnění jeho posledního rozsudku je doslovnou kopií odůvodnění rozsudku již dříve zrušeného. Nad jeho rámec okresní soud řešil oprávnění odvolacího soudu rušit zprošťující rozsudky nalézacích soudů. Podle okresním soudem citovaných nálezů ovšem odvolací soud může zrušit zprošťující rozsudek, nemají-li přijaté skutkové závěry a na nich založené právní posouzení oporu v důkazní situaci. Právě to se podle odvolacího soudu stalo.
9. Závěry Ústavního soudu podle krajského soudu neznamenají, že odvolací soud musí rezignovat na požadavek, aby nalézací soud hodnotil důkazy způsobem mu uloženým v § 2 odst. 6 trestního řádu tak, aby jeho rozhodnutí bylo logické, přesvědčivé a respektující výsledky dokazování nejenom po skutkové stránce, která je v daném případě nesporná, ale i po stránce právního posouzení. Tyto nedostatky okresní soud neodstranil a oproti svým dřívějším úvahám neuvedl jiné úvahy či závěry, natož aby je odůvodnil tak, aby mohl být zprošťující výrok akceptován.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že pro vydání napadeného usnesení nebyly splněny podmínky a je nedostatečně odůvodněno. Podle judikatury Ústavního soudu je při postupu podle § 262 trestního řádu potřeba, aby odvolací soud konkrétně vyložil, jakých pochybení se nalézací soud dopustil. To se nestalo, krajský soud naopak potvrdil, že samotné dokazování bylo úplně a vyčerpávající. Krajský soud žádné dokazování neprovedl, svá rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání a jeho pokyny okresní soud vždy splnil. Za daných okolností byl odvolací soud podle § 263 odst. 7 trestního řádu vázán hodnocením důkazů provedených okresním soudem.
11. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
12. Ústavní soud se ústavností postupu podle § 262 trestního řádu zabýval již mnohokrát. Vychází při tom z toho, že jde o postup výjimečný, který ale za splnění zákonných podmínek neporušuje právo na zákonného soudce, neboť i výjimka stanovená v trestním řádu určuje příslušnost soudce zákonným způsobem (usnesení soudu sp. zn. I. ÚS 297/16 ze dne 20. 7. 2016). To ovšem nemění nic na tom, že nejde o postup běžný a že by k němu mělo být přistupováno výjimečně. Jedním z předpokladů tohoto postupu tak je vysoká pravděpodobnost, že bude-li věc ponechána současnému soudci, ten nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. To může vyplývat např. z opakovaného nerespektování závazných pokynů odvolacího soudu [nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3564/12 ze dne 5. 3. 2013 (N 38/68 SbNU 391)].
13. V posledně citovaném nálezu Ústavní soud zároveň potvrdil jako z ústavního hlediska přijatelné, pokud odvolací soud důvod postupu podle § 262 trestního řádu shledá v tom, že nalézací soud (opakovaně) nedostál požadavku § 2 odst. 6 trestního řádu hodnotit důkazy logicky a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech. Je nicméně nezbytné, aby v takovém případě zrušující rozhodnutí odvolacího soudu obsahovalo konkrétní výhrady k rozhodnutí soudu prvního stupně [nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 564/17 ze dne 13. 4. 2017 (N 60/85 SbNU 101)].
14. Podle Ústavního soudu byly uvedené podmínky v této věci splněny a napadeným rozhodnutím k porušení stěžovatelových práv nedošlo. Za významné považuje zejména to, že přes opakované, konkrétní výtky odvolacího soudu - především co do odvolacím soudem tvrzené nelogičnosti úvahy, že stěžovatelovo jednání nebylo trestné, neboť stěžovatel věděl o kontrolních mechanismech, a co do skutečnosti, že stěžovatelovo jednání nespočívalo jen v opomenutí služebních povinností, ale v aktivním vytvoření lživé verze prošetřované události - okresní soud nebyl schopen odůvodnění svých rozhodnutí v relevantních částech upravit či doplnit. Místo toho se zaměřil nejdříve na v zásadě okrajové okolnosti (minulost poškozeného, množství prověřovaných případů) a poté na právně-teoretickou polemiku s právním názorem odvolacího soudu. Naopak pasáže věnované hodnocení důkazů, resp. právnímu posouzení skutku zůstaly víceméně beze změny.
15. Za těchto okolností lze mít za to, že nalézací soud opakovaně nerespektoval pokyny odvolacího soudu a nesplnil povinnost plynoucí z § 2 odst. 6 trestního řádu, přičemž se jeví pravděpodobné, že při ponechání věci stejnému samosoudci by se na těchto nedostatcích nic nezměnilo.
16. Ústavní soud se tím nijak nevyslovuje k vině stěžovatele, jejíž posouzení nadále náleží nalézacímu soudu. Z hlediska ústavní stížnosti je podstatné, že krajský soud nalézacímu soudu vytkl nedostatky, které je oprávněn z pozice odvolacího soudu řešit, a že na tyto nedostatky okresní soud patřičně nereagoval (byť třeba i při setrvání na zprošťujícím rozhodnutí).
17. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu