Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti V. R., zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem Vinohradská 34/30, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 2495/2024-290 ze dne 1. 11. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 15 Co 18/2024-243 ze dne 14. 3. 2024 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 28 C 83/2023-191 ze dne 21. 8. 2023, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 jako účastníků řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V posuzované věci jde o výši odškodnění za nezákonné trestní stíhání. Stěžovatel se před obecnými soudy domáhal náhrady škody i nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním pro trestný čin šíření poplašné zprávy. Po částečném zpětvzetí žaloby požadoval částku 210 000 Kč s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 2 mu přiznal částku 65 000 Kč s příslušenstvím. Vysvětlil, že stěžovateli při srovnání s jinými obdobnými případy náleží částka 90 000 Kč a 25 000 Kč mu již stát na tomto nároku vyplatil mimosoudně. Městský soud v Praze i Nejvyšší soud se s tímto rozhodnutím ztotožnily.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy porušily jeho právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (Listina) a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Byly také podle něj porušeny principy právního státu a zákonnosti výkonu veřejné moci.
3. Stěžovatel se domnívá, že mu obecné soudy měly přiznat vyšší částku, neboť zásah do jeho práv byl významnější než v případech, na které odkazovaly soudy, a celkově je podle něj jeho případ nesrovnatelný s jinými. Obecné soudy proto podle stěžovatele měly výši náhrady stanovit podle toho, co je obecně vnímáno za spravedlivé a co odpovídá ekonomické realitě České republiky. Obecné soudy se navíc podle stěžovatelova názoru s jeho argumentací nedostatečně vypořádaly.
4. Po posouzení ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem, že má-li být stát skutečně považován za materiální právní stát, musí nést odpovědnost za jednání svých orgánů. Odpovědnost státu za jeho nezákonná rozhodnutí je neodmyslitelně spjata s důvěrou lidí v právo - jen těžko lze vyžadovat jednání jednotlivců s důvěrou v zákonnost rozhodnutí státu, kdyby nebylo garantováno právo na náhradu škody (odčinění újmy) v případech, kdy se ukáže, že domněnka zákonnosti byla vyvrácena. Tato východiska jsou vtělena do čl. 36 odst. 3 Listiny, z něhož plyne právo jednotlivce na náhradu škody v případě nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 818/24 , body 51 až 52; sp. zn. I. ÚS 2859/23 , bod 31; II. ÚS 3005/14, bod 14; II. ÚS 590/08 či II. ÚS 3750/11 , bod 16).
6. Souhlasit lze se stěžovatelem také v tom, že osoba, která byla povinna se podrobit úkonům orgánů činných v trestním řízení, musí mít záruku, že pokud trestnou činnost nespáchala, dostane se jí odškodnění. Už samotné trestní stíhání totiž zásadním způsobem ovlivňuje osobní život stíhaného, zejména zasahuje do jeho cti a dobré pověsti, a to navzdory principu presumpce neviny (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 2241/24 , bod 23; II. ÚS 379/23, bod 34; či II. ÚS 417/21 , bod 23).
7. Ústavní soud je však daleko toho, aby v daném případě sám přesně určoval částku, která stěžovateli jako odškodné za nezákonné trestní stíhání náleží. To je věcí obecných soudů. Ústavní soud pouze dohlíží na to, zda obecné soudy při stanovení formy a výše zadostiučinění za nezákonné trestní stíhání pečlivě zvažovaly veškeré relevantní (mnohdy jedinečné) okolnosti případu, zohlednily nepříznivé následky způsobené nezákonným trestním řízením, dotýkající se zejména osobní integrity stěžovatele, včetně jeho rodinného a pracovního života a jeho finanční sféry, a že nepostupovaly paušálně a mechanicky. Výše přiznané peněžité náhrady přitom nesmí být symbolická, ale musí vždy naplnit požadavky plynoucí z čl. 36 odst. 3 Listiny a principu demokratického právního státu podle čl. 1 odst. 1 Ústavy (srov. nálezy sp. zn. II. ÚS 379/23 , body 35 až 36; II. ÚS 417/21, bod 35).
8. Ústavní soud ve stěžovatelově případě dospěl k závěru, že uvedeným požadavkům na odůvodnění výše náhrady újmy za nezákonné trestní stíhání obecné soudy dostály. Obecné soudy zohlednily povahu trestní věci, délku trestního stíhání i jeho dopady do základních práv stěžovatele. Při svém rozhodování neopomněly také specifické okolnosti případu stěžovatele, jeho postavení a zásah do jeho osobnostní sféry. Obvodní i městský soud provedly relativně rozsáhlou komparaci s jinými obdobnými případy a podrobně vysvětlily, jak se tyto případy v podstatných znacích shodují či liší s případem stěžovatele. Městský soud se rovněž vypořádal s řadou námitek, které stěžovatel vznáší také v ústavní stížnosti. Není rolí Ústavního soudu úvahy obecných soudů znovu přehodnocovat.
9. Ačkoliv Ústavní soud rozumí pocitům stěžovatele, který nesl trestní stíhání velmi úkorně, všechny relevantní specifické okolnosti jeho případu se do výše odškodnění promítly. Obecné soudy výši odškodnění zdůvodnily v souladu s požadavky plynoucími z ústavního pořádku a z judikatury Ústavního soudu, a proto jim v tomto směru nelze nic vytknout.
10. Ústavní soud proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti požádal také o přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem. Podle § 62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu nese každý účastník řízení své náklady sám, pouze v odůvodněných případech podle výsledku řízení může Ústavní soud náhradu nákladů přiznat. K tomu Ústavní soud přistupuje pouze ve výjimečných případech. Vzhledem k výsledku řízení takové výjimečné okolnosti neshledal.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. března 2025
Tomáš Langášek předseda senátu