USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Viktora Sedláka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v právní věci žalobce V. R., zastoupeného Mgr. Danielem Schmiedem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 34/30, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 427/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 83/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 3. 2024, č. j. 15 Co 18/2024-243, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
1. Žalobce se vůči žalované domáhal zaplacení částky 342 906,60 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, které byly žalobci způsobeny jeho trestním stíháním pro trestný čin šíření poplašné zprávy podle § 357 odst. 2, 4 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, jež bylo zahájeno usnesením Policie České republiky ze dne 22. 4. 2020 a v jehož závěru byl žalobce rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2022, č. j. 44 T 104/2020-313, pravomocně zproštěn obžaloby. Na požadovanou náhradu škody, která odpovídala nákladům vynaloženým na žalobcovu obhajobu, připadala částka 42 906,60 Kč s příslušenstvím, zatímco zbývající částku ve výši 300 000 Kč s příslušenstvím žalobce požadoval z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou v důsledku svého nezákonného trestního stíhání utrpěl.
2. Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 21. 8. 2023, č. j. 28 C 83/2023-191, řízení co do částky 67 906,60 Kč a co do příslušenství z částky 2 589,40 Kč zastavil (výrok I), dále rozhodl o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 65 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 15 % ročně od 11. 2. 2023 do zaplacení a s úrokem z prodlení v téže výši z částky 25 000 Kč za dobu od 11. 2. 2023 do 12. 5. 2023 a z částky 40 314,20 Kč za dobu od 11. 2. 2023 do zaplacení (výrok II), ve vztahu k částce 210 000 Kč s
3. Výrok uvedeného rozsudku o zastavení řízení reagoval na částečné zpětvzetí žaloby, k němuž žalobce přistoupil poté, co mu žalovaná zaplatila jednak částku 40 317,20 Kč připadající na náhradu škody (načež žalobce již tento nárok v řízení přiznat nepožadoval, a to nejen v rozsahu poskytnutého plnění, ale ani ve zbývající výši odpovídající částce 2 589,40 Kč) a jednak částku 25 000 Kč, která představovala zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu. Meritorně tedy soud prvního stupně rozhodoval výroky II a III tohoto rozsudku pouze o nároku na náhradu nemajetkové újmy ve výši 275 000 Kč s příslušenstvím, jakož i o příslušenství ze zaplacených částek.
4. Městský soud v Praze jako soud odvolací v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně v jeho výrocích o věci samé II a III potvrdil (výrok I rozsudku odvolacího soudu), přičemž ve výroku o nákladech řízení IV jej změnil pouze co do výše v něm uvedené náhrady, jinak tento rozsudek i v tomto výroku potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III rozsudku odvolacího soudu). Ve výroku o částečném zastavení řízení nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden.
5. Rozsudek odvolacího soudu, a to v jeho celém rozsahu, napadl žalobce včasným dovoláním, které však Nejvyšší soud podle § 243c odst. 1, 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
6. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
7. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
8. Brojí-li žalobce svým dovoláním také proti té části výroku I napadeného rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen v jeho vyhovujícím výroku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 65 000 Kč s příslušenstvím, není jeho dovolání v této části subjektivně přípustné. Judikatura Nejvyššího soudu je ustálena v závěru, že k podání dovolání je účastník řízení oprávněn jen tehdy, vznikla-li v jeho poměrech rozhodnutím odvolacího soudu procesní újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší.
Dovolání tudíž může podat jen ten účastník řízení, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99, nebo ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000). Tento předpoklad však v případě částky 65 000 Kč s příslušenstvím, jež byla žalobci napadeným rozsudkem přiznána, zjevně naplněn není.
9. V části, která směřuje proti výrokům II a III napadeného rozsudku, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, pak podané dovolání není objektivně přípustné, neboť tak stanoví § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
10. Dále se dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání ve zbývající části přípustné podle § 237 o. s. ř.
11. Otázka, zda postačuje, aby soud při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou poškozenému nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, v jehož průběhu byl poškozený po určitou dobu též pravomocně odsouzen, a to zadostiučinění odpovídajícího ekonomické realitě České republiky a tomu, co je obecně vnímáno jako spravedlivé, provedl komparaci posuzovaného případu s jinými případy, jež jsou s případem poškozeného zjevně nesrovnatelné, a to aniž by ke zmíněné ekonomické realitě České republiky a k tomu, co by bylo obecně vnímáno jako spravedlivé, přihlédl, tedy otázka, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, a dále od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 3271/20, ze dne 14. 1. 2021, sp. zn. I. ÚS 4293/18, nebo ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. II. ÚS 379/23, přípustnost podaného dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
12. Ve shodě s požadavky, které Nejvyšší soud formuloval zejména v rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném pod číslem 122/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, totiž odvolací soud při stanovení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu, kterou žalobce utrpěl svým nezákonným trestním stíháním, zohlednil nejen povahu trestní věci, délku trestního stíhání a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce, a to vše s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, za nichž k jeho újmě došlo, ale současně vyšel i z výše odškodnění přiznaného poškozeným v případech, které se žalobcovým případem porovnával.
Odvolací soud tak současně vyhověl závěrům vyplývajícím z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaného pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí, podle kterého výše zadostiučinění přiznaného podle § 31a odst. 2 OdpŠk na náhradě nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které skončilo zproštěním obžaloby nebo zastavením, musí odpovídat výši zadostiučinění přiznaného v případech, které se s projednávanou věcí v podstatných znacích shodují; významnější odchylka je možná jen tehdy, bude-li soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna.
Přes zjištěnou specifičnost a jedinečnost žalobcova případu, kterou odvolací soud v napadeném rozsudku zmínil a na níž poukazuje též dovolatel, která je však ve větší či menší míře vlastní každému odškodňovanému případu, má- li přiznané odškodnění náležitě odrážet právě i jeho konkrétní individuální (jedinečné) okolnosti, je přitom z odůvodnění napadeného rozhodnutí patrné, že odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) několik případů, které byly s posuzovaným případem v podstatných znacích porovnatelné, nalezl, přičemž současně s tím zmínil a zohlednil jak zjištěné společné znaky srovnávaných případů, tak i to, v čem se tyto případy od sebe naopak lišily.
Za této situace se tak odvolací soud od výše zmíněné judikatury neodchýlil ani tím, že přiměřené zadostiučinění, které žalobci náleží, stanovil právě za použití uvedené metody, a nikoliv za pomoci dalších postupů, které přicházejí na řadu v situaci, nelze-li případ, který by se v podstatných znacích shodoval s odškodňovanou věcí, skutečně nalézt. Kritérium vycházející z ekonomické reality v České republice a z toho, co by obecně bylo vnímáno jako spravedlivé (např. s ohledem na cenovou úroveň nebo výši průměrné mzdy), které žalobce v podaném dovolání akcentuje, je přitom v souladu s uvedenou judikaturou Nejvyššího soudu namístě využít až tehdy, není-li možné výši odškodnění stanovit nejen postupem, který aplikoval odvolací soud, ale ani porovnáním řešeného případu s případy odškodnění poskytovaného za jiné typy nemajetkové újmy.
Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. K uvedenému zbývá dodat, že dovolací soud neshledává, a to ani ve světle žalobcovy dovolací argumentace, žádný důvod, pro který by se měl od zmíněné ustálené judikatury nyní odchýlit.
13. Dovolací soud v této souvislosti rovněž nepřehlédl, že žalobcova kritika napadeného rozhodnutí související s uvedenou otázkou a směřující na adresu výše přiznaného odškodnění je též úzce propojena s kritikou skutkových závěrů, z nichž odvolací soud při stanovení přiměřeného odškodnění vycházel. Žalobce zde totiž vychází z vlastní verze údajně prokázaných okolností daného případu (zahrnující zejména dopady trestního stíhání do jeho rodinného a pracovního života, jakož i poškození jeho pověsti ve vztahu k veřejnosti – viz např. body 12 a 17 dovolání), která však oporu ve skutkových závěrech odvolacího soudu nenalézá (jak plyne z bodů 36 a násl. odůvodnění napadeného rozsudku, zejména pak z bodu 40 tohoto odůvodnění). V této části dovolání tak žalobce zpochybňuje závěry odvolacího soudu, které nejsou výsledkem aplikace právních norem na zjištěný skutkový stav, nýbrž výsledkem hodnocení provedených důkazů; nejde tudíž o závěr právní, ale o závěr skutkový. Nejvyšší soud je však skutkovými zjištěními odvolacího soudu vázán a žalobce tak jeho zpochybňováním uplatňuje nepřípustný dovolací důvod (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Nelze-li v dovolacím řízení revidovat skutková zjištění, z nichž při meritorním rozhodnutí vycházel odvolací soud, pak dovolací argumentace, jež právě na takové skutkové revizi buduje oponentní právní závěr, nemůže být způsobilá k tomu, aby dovolací soud na jejím základě dovodil přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.
14. V případě náhrady nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, nadto rovněž platí, že stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkum úvah tohoto soudu úkolem soudu odvolacího. Dovolací soud při přezkumu výše přiznaného zadostiučinění v zásadě posuzuje pouze právní otázky spojené s výkladem podmínek a kritérií obsažených v § 31a odst. 2 OdpŠk, přičemž výslednou částkou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4462/2009). O takový případ se však vzhledem ke zmíněným skutkovým závěrům odvolacího soudu a z nich vycházející celkové výši odškodnění, jehož se žalobci za jeho nezákonné trestní stíhání dostalo (90 000 Kč), v posuzované věci nejedná.
15. Ani otázka (dle žalobcova názoru v judikatuře dovolacího soudu dosud neřešená), zda by soud při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění měl vždy vyjít též z porovnání zadostiučinění přiznaných ve srovnatelných případech v minulosti s výší zadostiučinění, jež jsou v takových případech přiznávána nově, a to s ohledem na již zmíněnou ekonomickou realitu České republiky zohledňující též vývoj inflace, přípustnost žalobcova dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá. Rovněž i z pohledu řešení této otázky se totiž napadené rozhodnutí odvolacího soudu neodchýlilo od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, v souladu s níž je při stanovení výše přiměřeného odškodnění na základě porovnání posuzovaného případu s jinými srovnatelnými případy namístě vycházet z té výše odškodnění, jež byla poškozeným přiznána v případech časově blízkých odškodňovanému případu, čímž se do přiznaného plnění zprostředkovaně promítne i žalobcem zdůrazňovaný ekonomický vývoj zahrnující změnu životní úrovně či vývoj inflace (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22.
11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 992/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2023, sp. zn. IV. ÚS 604/23, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023, sp. zn. 30 Cdo 784/2023, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1505/2023). Ve vztahu k nyní odškodňované újmě přitom případ řešený Městským soudem v Praze pod sp. zn. 53 Co 210/2022, z něhož odvolací soud především vyšel (viz body 32 a 38 odůvodnění jeho rozhodnutí), uvedenému požadavku vyhovuje.
16. K případným vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, by bylo možné v dovolacím řízení přihlédnout pouze tehdy, pokud by podané dovolání bylo přípustné (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Tato podmínka však, jak bylo vyloženo výše, v posuzovaném případě splněna není. Kromě toho žalobci nelze přisvědčit v názoru, že je napadený rozsudek odvolacího soudu pro nedostatek důvodů nepřezkoumatelný. Rovněž i z pohledu této procesněprávní problematiky totiž napadené rozhodnutí vyhovuje závěrům ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, podle kterých i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014), což v případě žalobce zjevně nebyly. Povinnost soudu uvést důvody pro své rozhodnutí pak nemůže být chápána jako příkaz předložit detailní odpověď na každý argument (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2009, sp. zn. IV. ÚS 997/09, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2015, sp. zn. 32 Cdo 2051/2013, a ze dne 27. 12. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3324/2022, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 5197/2009, a ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3189/2013). Soud přitom není povinen vypořádat každou z námitek účastníka jednotlivě, pokud proti nim v důvodech svého rozhodnutí staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jeho závěrů je sama o sobě dostatečná, jak se ostatně v nyní posuzovaném případě též stalo (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, a ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2214/2010).
17. Nejvyšší soud proto žalobcovo dovolání odmítl.
18. O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalované v souvislosti s vyjádřením k podanému dovolání. Za situace, kdy žalovaná, která nebyla zastoupena advokátem, nedoložila výši svých hotových výdajů, jedná se o náhradu v paušální výši stanovenou na částku 300 Kč, a to podle § 151 odst. 3 o. s. ř. a § 1 odst. 3 písm. a) a § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 11. 2024
Mgr. Viktor Sedlák předseda senátu