30 Cdo 784/2023

30 Cdo 784/2023-411

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Hany Poláškové Wincorové a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně D. N., narozené XY, bytem v XY, zastoupené Mgr. Miroslavem Kučerkou, advokátem, se sídlem v Praze 1, Národní 416/37, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení 2 246 292 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 149/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 16 Co 157/2022-391, t a k t o:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2022, č. j. 16 Co 157/2022-391, se ve výroku II ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání v rozsahu potvrzující části v částce 930 000 Kč s příslušenstvím a měnící části v částce 58 000 Kč s 9% úrokem od 12. 7. 2018 do zaplacení, jakož i v závislém výroku o náhradě nákladů řízení, zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení; ve zbylém rozsahu se dovolání odmítá.

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se původně žalobou domáhala zaplacení celkem částky 3 897 091,70 Kč, a to jako náhrady škody a nemajetkové újmy, která jí vznikla v důsledku nezákonného trestního stíhání vedeného před Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 9 T 193/2016, které skončilo zproštěním obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že skutek se stal. Z této částky požadovala zaplacení částky 58 917 Kč jako obhajného, částky 10 029,75 Kč jako nákladů na přepravu zbraní z Prahy do Brna, částky 1 240 000 Kč jako ušlého zisku, částky 1 561 045,20 Kč jako satisfakce za ztížení společenského uplatnění, částky 27 100 Kč jako nákladů znaleckého posudku a částky 1 000 000 Kč jako zadostiučinění (dále též i satisfakce) za nemajetkovou újmu, která jí vznikla trestním stíháním.

V průběhu řízení soud vyloučil nárok z titulu ztížení společenského uplatnění k samostatnému řízení, na nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutím bylo žalovanou plněno částkou 12 000 Kč s tím, že byla vyslovena omluva.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 4. 1. 2022, č. j. 10 C 149/2018-351, uložil žalované povinnost uhradit žalobkyni 28 314 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně z této částky od 12. 7. 2018 do zaplacení, a dále úrok z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 12 000 Kč od 12. 7. 2018 do 21. 1. 2019 (výrok I), ve zbývajícím žalobním požadavku na zaplacení 2 307 732,70 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 22. 1. 2019 do zaplacení, dále v požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 2 295 732,70 Kč od 12. 7. 2018 do 21. 1. 2019 a dále v požadavku na zaplacení zákonných úroků z prodlení z částky 2 336 046,70 Kč od 13. 1. 2018 do

3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že trestní stíhání bylo zahájeno vůči žalobkyni dne 19. 8. 2015, a to pro zvlášť závažný zločin loupeže. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 5. 2017, který nabyl právní moci dne 19. 7. 2017, bylo rozhodnuto mimo jiné tak, že žalobkyně se zprošťuje obžaloby ze zvlášť závažného zločinu loupeže spáchaného ve formě pomoci dle § 24 odst. 1 písm. c) a § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Obvodní soud pro Prahu 2 konstatoval, že skutek označený v žalobě se nestal.

Ve vztahu k trestnímu stíhání rovněž zjistil, že dne 19. 8. 2015 provedla zásahová jednotka policie násilný vstup do bydliště žalobkyně, žalobkyně byla zadržena, byla jí nasazena pouta, dle policie nebyla zajištěna přítomnost nezúčastněné osoby z důvodu možného ohrožení života a zdraví této osoby. Žalobkyně byla umístěna v cele předběžného zadržení téhož dne, pokyn k propuštění byl dán dne 20. 8. 2015. V řízení soud prvního stupně dále provedl důkaz výslechem žalobkyně, a dále výslechem svědků L.

T., a dále i svědka J. V., provedl i listinné důkazy. Sama žalobkyně uvedla, že když policie vyrazila dveře jejího bytu, byl to pro ni nejvíce stresující okamžik trestního řízení, navíc se policisté chovali nevhodně, protože bylo horké léto, žalobkyně spala nahá a policisté jí umožnili obléct se až po její výslovné žádosti po určité době. Žalobkyně v té době bydlela se sestrou, jejich vztahy se v důsledku trestního stíhání zhoršily, což vyplývalo z psychického napětí, rozešla se i s přítelem. Širší rodině ovšem o svém trestním stíhání žalobkyně neřekla, nechtěla ji stresovat.

U žalobkyně byla v polovině roku 2013 diagnostikována nemoc zvaná ADL, ta se právě po zahájení trestního řízení výrazně zhoršila, projevuje se zejména slabostí v dolních končetinách, jedná se o genetické postižení rodiny, zemřel na ni již její synovec krátce před trestním stíháním. Žalobkyně uváděla, že trestní stíhání mělo dopad nejen do osobní, ale i do profesní oblasti. Zejména v důsledku trestního stíhání nemohla žalobkyně, která zprostředkovávala realitní prodej, dovést do konce prodej domu ve XY, z něhož měla získat provizi ve výši 1 240 000 Kč. K této otázce vyslechnutý J.

V., pro kterého žalobkyně pracovala, ovšem uvedl, že od počátku bylo nejisté i to, zda na tomto domě bude povolena nástavba, když zájmem společnosti bylo koupit dům s nástavbou. Společnost svědka by se s prodejem bez nástavby nakonec smířila, požadovala ale snížení ceny, k dohodě však nedošlo. Svědek následně zjistil, že prodejce jednal i s jinými zájemci, kterým byla nakonec nemovitost prodána. Zprostředkovatelskou smlouvou byla provize pro žalobkyni vázána na výsledek.

4. Ve vztahu k uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy (satisfakci) za nezákonné rozhodnutí soud prvního stupně konstatoval, že sám základ žalobního nároku je dán, když nezákonnost rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vyplývá ze zprošťujícího rozsudku. Jednalo se o zahájení trestního stíhání pro závažný zločin, pouhé konstatování nezákonnosti nestačí, proto je namístě poskytnout satisfakci v penězích, a to zejména s ohledem na povahu trestného činu a délku trestního řízení (1 rok a 11 měsíců).

Co se týká následků v osobnostní sféře žalobkyně, pak měl soud prvního stupně z provedených důkazů, zejména z účastnické výpovědi žalobkyně, za prokázané, že žalobkyně se cítila dotčena na své cti a důstojnosti, zejména v souvislosti s realizací domovní prohlídky, k níž došlo 19. 8. 2015 v časných ranních hodinách, konkrétně v 6:05 hodin, když úkorně snášela způsob realizace této domovní prohlídky, i to, že takto policisté vnikli do jejího obydlí. Z provedeného dokazování však pro něj nevyplynulo, že by bylo dále zasaženo do osobnostní sféry žalobkyně ve sféře rodinné, když žalobkyně pouze obecně tvrdila, že došlo dočasně ke zhoršení jejích vztahů se sestrou, a když zbytku rodiny o svém trestním stíhání ničeho nesdělila.

Rovněž soud prvního stupně neshledal zásahy v sociální oblasti, kdy žalobkyně uváděla, že jí prostředí kamarádů v podstatě podporovalo a neměl rovněž za prokázané zásahy v profesní sféře, když v tomto ohledu odkázal na svoje závěry uvedené ohledně nároků uplatněné žalobkyní, pokud jde o ušlý zisk. Pokud jde o zásahy způsobené v zdravotní sféře, byla dle soudu prvního stupně u žalobkyně situace výrazně komplikovanější vzhledem k onemocnění, kterým trpí, nicméně z výpovědi (svědka) profesora. J. Z.

měl soud za prokázané, že trestní řízení mohlo negativně ovlivnit u žalobkyně vývoj spastické parézy dolních končetin, nicméně na tuto progresi choroby mohly působit jakékoliv vnější vlivy, včetně výživy, fyzické kondice, infekcí či jiných stresových faktorů. Další zdravotní zásahy spočívající v zásahu do psychického zdraví žalobkyně přitom soud prvního stupně v rámci tohoto nároku nezohledňoval, neboť žalobkyně se domáhala samostatně nároku za újmu vzniklou ztížením společenského uplatnění právě v důsledku těchto zásahů do psychiky.

5. Soud prvního stupně nicméně dospěl k závěru, že s ohledem na délku trestního stíhání a jeho průběh, zejména na skutečnost, že trestní stíhání se výrazně negativně neprojevilo na vztazích žalobkyně s dalšími osobami ani na žalobkyni, požadovaná výše satisfakce způsobené újmě zjevně neodpovídá. Při stanovení této výše soud prvního stupně srovnal vzniklou újmu žalobkyně s případem, v němž bylo též rozhodováno o náhradě újmy vzniklé v trestním řízení, projednávaným u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 120/2013 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 53 Co 408/2015, a dospěl k závěru, že shodně jako v posuzovaném případě je namístě za domovní prohlídku přiznat satisfakci ve výši 10 000 Kč. Soud prvního stupně uzavřel, že pokud byla samotnou žalovanou v průběhu řízení plněna částka 12 000 Kč, je uplatněný nárok v celém rozsahu nedůvodný. Za situace, kdy ani po plnění nebyla žaloba částečně vzata zpět, soud prvního stupně žalobu ohledně požadovaného 1 000 000 Kč zamítl.

6. Důvodnou neshledal soud prvního stupně ani žalobu ohledně požadované částky 1 240 000 Kč představující ušlý zisk spočívající v provizi za zprostředkování prodeje domu ve Školské ulici. Soud prvního stupně konstatoval, že důvodem, proč společnost V Invest CZ a. s. nekoupila předmětnou nemovitost a žalobkyni tak nevznikla provize, je ten, že vlastníci této nemovitosti zvolili jiného zájemce, který netrval na realizaci nástavby, a dále, že se společnosti V Invest CZ a. s. nepodařilo ověřit, že nástavba je skutečně fakticky i právně realizovatelná, a to zejména s ohledem na to, že v současné době tato nástavba na nemovitosti není. Další příčinou, proč nárok na provizi nebyl reálným, je výše kupní ceny, která nebyla 62 000 000 Kč (podmínka zprostředkovatelské smlouvy), ale 67 000 000 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že skutečnost, že se žalobkyně nacházela dočasně po předmětné domovní prohlídce v psychickém stavu, který byl pro ni obtížný, nebyl hlavní a převažující příčinnou toho, proč společnost V Invest CZ a. s. nemovitost nekoupila a žalobkyni nárok na provizi nevznikl. Dle soudu prvního stupně byla příčinná souvislost přetržena tím, že společnost V Invest CZ a. s. uzavírala rezervační smlouvu s vlastníky nemovitostí již v době, kdy věděla, že žalobkyně není dosažitelná, tedy nebylo možno uzavřít, že by skutečnost, že žalobkyni nemohla (pro zahájené trestní stíhání) sehnat a kontaktovat, byla příčinnou toho, že nemovitost nekoupila, když tento stav trval již v době uzavření rezervační smlouvy. Nebyla tak splněna podmínka příčinné souvislosti, a soud proto z tohoto důvodu nárok zamítl. Současně soud prvního stupně uzavřel, že nebyla splněna ani podmínka existence (očekávatelné) škody ve formě ušlého zisku.

7. Soud tedy žalobě vyhověl jen ohledně 28 314 Kč představující žalovanou dobrovolně neuhrazené obhajné, a dále i ohledně úroků z částky 12 000 Kč, kterou soud shledal jako důvodnou satisfakci za nemajetkovou újmu (výrok I), pokud bylo požadováno více na tyto nároky či na další nároky, s výjimkou nároku vyloučeného k samostatnému řízení, byla žaloba zamítnuta (výrok II).

8. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I ohledně napadené částky 6 292 Kč s příslušenstvím potvrdil (výrok I), v zamítavém výroku II v napadených 2 240 000 Kč s příslušenstvím změnil jen tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 58 000 Kč s 9% úrokem od 12. 7. 2018 do zaplacení, ohledně zbývajících 2 182 000 Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (výrok II) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).

9. Odvolací soud v rámci doplnění dokazování seznámil účastníky se třemi rozsudky, v nichž rozhodoval o satisfakci za nemajetkovou újmu vzniklou trestním stíháním pro trestný čin loupeže, a to ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Co 270/2018, ve které byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 315/2013 v zamítavém výroku změněn tak, že žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci 15 000 Kč jako satisfakci za trestní stíhání, mimo jiné pro zločin loupeže. V této věci bylo trestní řízení zahájeno usnesením ze dne 4.

2. 2011 a skončeno dne 27. 3. 2012 postoupením věci k projednání jako přestupku, následně bylo přestupkové řízení zastaveno pro zánik odpovědnosti. V tomto řízení poškozený využil svého práva nevypovídat, navíc byl v minulosti již pravomocně odsouzen pro násilnou trestnou činnost k podmíněnému trestu. Dále ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 225/2015 soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 23 C 190/2013 tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci jako satisfakci za nezákonné trestní stíhání částku 50 000 Kč. I v tomto případě byl žalobce stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákona, řízení bylo zahájeno 24.

9. 2011 a skončilo dne 14. 12. 2012, když nebylo prokázáno, že žalobce spáchal skutek kladený mu za vinu. Řízení tedy trvalo 15 měsíců, žalobce byl do doby stíhání bezúhonný člověk. Mimořádné okolnosti související s trestním stíháním nebyly zjištěny, nicméně soud poukázal na to, že samotný fakt trestního stíhání je skutečností, která negativně zasahuje do osobního života jednotlivce. Ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 292/2020 byl žalobce rovněž stíhán mimo jiné pro zvlášť závažný zločin loupeže a nedovoleného ozbrojování, trestní stíhání probíhalo od 27.

4. 2011 do 25. 8. 2015, z toho do 8. 1. 2013 vazebně. Mimosoudně byla uhrazena satisfakce za vazbu (623 000 Kč), jako satisfakci za trestní stíhání byla dobrovolně uhrazena částka 83 200 Kč, dle soudu však byla namístě částka 100 000 Kč, proto v této části rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 31 C 237/2016 změnil. I v této věci byl žalobce do zahájení trestního stíhání bezúhonný. Z uvedených rozhodnutí využitých ke srovnání náhrad přiznávaných v obdobných případech bylo odvolacímu soudu zřejmé, že přiznaná satisfakce je nepřiměřeně nízká a že soud prvního stupně neprovedl posouzení vzniklé újmy správně a dostatečně, když i jediný jím zvolený srovnávaný případ nebyl pro posouzení vhodný.

10. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně satisfakci v zásadě přiznal jen za domovní prohlídku konanou dne 19. 8. 2015, nikoliv již za samotné trestní stíhání, s tím, že toto stíhání podstatný dopad do osobní sféry žalobkyně nemělo. Tento závěr je dle odvolacího soudu zjevně chybný. Dle něj trestní stíhání obecně představuje výrazný zásah do osobní sféry spojený s negativním prožíváním a ovlivňující soukromý i profesní život. Tento zásah je zpravidla výrazněji pociťován u osob do té doby bezúhonných a rovněž i u osob se zdravotním handicapem, což je obojí u žalobkyně splněno. Ze skutečnosti, že se žalobkyně s trestním stíháním nesvěřila své matce, nelze dle odvolacího soudu dovozovat, že trestní stíhání žalobkyně neprožívala intenzivně negativně. Naopak z opakované výpovědi samotné žalobkyně a dále i svědkyň N. a S. byl tento negativní vliv na osobní život žalobkyně prokázán, když tyto výpovědi jsou věrohodné. Pro rozhodnutí o výši satisfakce dále odvolací soud hodnotil i samy okolnosti trestního stíhání. Dle odůvodnění zprošťujícího rozsudku byly důkazy proti žalobkyni od počátku velmi slabé, obžaloba stála na zjevně nevěrohodné výpovědi opakovaně trestané osoby, vyvracené výpovědí samotné žalobkyně i spoluobžalovaného N. Přesto státní zástupce dovedl trestní řízení až k soudu, tuto skutečnost je také třeba zohlednit při výši odškodnění. Podle odvolacího soudu se i následky domovní prohlídky měly zohlednit v celkové výši satisfakce. Odvolací soud po doplněném dokazování dospěl k závěru, že odpovídajícím zadostiučiněním je s ohledem na osobu žalobkyně, závažnost trestného činu, pro který byla stíhána, délku trestního řízení i dopady do její osobní sféry, satisfakce ve výši 70 000 Kč, která odpovídá i výši satisfakce, přiznávané v obdobných případech. Protože bylo v řízení dobrovolně plněno 12 000 Kč, ohledně nichž ale žaloba nebyla vzata zpět, odvolací soud žalobkyni přiznal dalších 58 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení.

11. Ve věci nároku na náhradu škody ve formě ušlého zisku odvolací soud uvedl, že závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk spočívající v provizi za zprostředkování koupě domu ve XY, je v zásadě správný. Tento závěr lze ovšem upřesnit tak, že ve skutečnosti byl prokázán opak, tedy že žalobkyni zisk neušel, neboť podmínky, za kterých byla společnost V Invest CZ, a. s., pro kterou žalobkyně obchod zprostředkovávala, ochotna nemovitost koupit, byly pro prodávajícího nepřijatelné. Odvolací soud tedy rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II ohledně částky 1 240 000 Kč potvrdil.

II. Dovolání a vyjádření k němu

12. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně v rozsahu výroku II dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak.“ V dovolacím řízení je třeba podle žalobkyně zodpovědět následující

otázky:

a) Zda má být posuzována životní úroveň poškozeného v případě přiznání zadostiučinění v penězích, aby přiznané zadostiučinění nebylo pouze symbolické? Dovolatelka namítla, že odvolacím soudem přiznané zadostiučinění ve výši 70 000 Kč považuje s ohledem na její životní úroveň a možnosti příjmů z její podnikatelské činnosti za symbolické, kdy tato výše má být satisfakce za skoro dva roky příkoří ze strany státu, které mělo dopad zejména na její příjmy, společenský život, zdraví, psychiku a ztrátu přátel.

b) Jaká výše zadostiučinění (satisfakce) má být přiznána s ohledem na specifické okolnosti případu a s ohledem na obdobné trestní případy, které byly za účelem srovnání vybrány podle obdobných parametrů trestního stíhání? Podle žalobkyně je závěr odvolacího soudu, že odpovídajícím zadostiučiněním je s ohledem na osobu žalobkyně, závažnost trestného činu, pro který byla stíhána, délku trestního řízení i dopady do její osobní sféry, satisfakce ve výši 70 000 Kč, která odpovídá i výši satisfakce přiznávané v obdobných případech, odchýlením od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, zejména pak rozsudku ze dne 27.

6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, a ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010. Při řešení této otázky se měl odvolací soud dále odchýlit i od nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21, či nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13. c) Jaké parametry trestního stíhání musí být splněny, aby mohlo být konstatováno, že se jedná o obdobný případ? Žalobkyně uvedla, že je nezbytné, aby bylo splněno více parametrů pro konstatování, že se jedná o obdobné případy.

d) Zda má být při rozhodování o výši zadostiučinění (satisfakce) za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku nezákonného trestního stíhání s ohledem na obdobné případy (které jsou i několik let staré) přihlíženo k vývoji inflace? Žalobkyně poukázala na rozpory v judikatuře Nejvyššího soudu a v této souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, který v případě určení náhrady za duševní útrapy stanovil, že „[V] zájmu zachování reálné hodnoty náhrad je však třeba zohlednit i ekonomický vývoj společnosti.

Od zavedení paušálních částek odškodnění v r. 2004 do r. 2015 (kdy nastala škodní událost v projednávané věci) došlo k nárůstu průměrných hrubých mezd v národním hospodářství o cca 50 %, je tudíž třeba adekvátním způsobem zvýšit i základní (výchozí) částku jednorázové náhrady za usmrcení (obdobně jako předpokládá valorizaci náhrad nemajetkových újem citované ustanovení § 271i odst.

2 zákoníku práce, § 109 odst. 2 zákona č. 361/2003 Sb., § 124 zákona č. 221/1999 Sb. nebo Metodika k náhradě nemajetkových újem na zdraví, uveřejněná pod č. 63/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K tomu lze dodat, že zákon č. 221/1999 Sb. s účinností od 1. 10. 2017 stanoví částku náhrady pro manžela a nezaopatřené dítě vojáka z povolání na 30násobek minimální mzdy, tj. ke dni účinnosti uvedené novely jde o částku 330 000 Kč, zákon č. 361/2003 Sb. od 1. 1. 2018 určuje částku náhrady pro manžela a dítě příslušníka bezpečnostních sborů na 400 000 Kč. Jde sice o novelizace, jejichž účinnost nastala po škodní události v projednávané věci, avšak ilustrují směr vývoje právní úpravy v souvisejících oblastech a představu zákonodárce o úrovni odškodnění typově obdobných újem, a do jisté míry tak korigují závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1402/2015.“ e) Žalobkyně konečně namítla, že odvolací soud (i soud prvního stupně) postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť nepřiznaly žalobkyni nárok na náhradu ušlého zisku z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk spočívající v provizi za zprostředkování koupě domu ve Školské ulici, přičemž soudy dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti žalobkyně.

V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, a ze dne 21. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 417/21.

13. Navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

14. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

15. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

16. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu

oprávněnou, jež byla řádně zastoupena podle § 241 odst. 1 o. s. ř. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

17. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

18. Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

19. Podle § 241a o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odstavec 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čemž dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odstavec 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odstavec 3).

20. Požadavek uvést, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je odlišný od požadavku na uvedení dovolacího důvodu (§ 241a odst. 1 a 3).

21. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. nebo jeho části.

22. Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Jen tak bude zaručeno splnění účelu novely občanského soudního řádu (zákona č. 404/2012 Sb.), když advokáti dovolatelů budou před podáním dovolání u každého jednotlivého dovolacího důvodu nuceni posoudit, zda daná konkrétní právní otázka již byla v judikatuře Nejvyššího soudu vyřešena, případně jakým způsobem, a zda tedy vůbec má smysl se v této právní otázce na Nejvyšší soud obracet (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3023/2014, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).

23. Rovněž Ústavní soud potvrdil, že „[n]áležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou (…) v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků“ (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13, rozhodnutí Ústavního soudu je dostupné na nalus.usoud.cz).

24. Ústavní soud se dále k otázce náležitostí dovolání vyjádřil v usnesení ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, kde přiléhavě vysvětlil účel povinnosti dovolatele uvést, v čem konkrétně spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Účelem zavedení této povinnosti je podle Ústavního soudu „regulace vysokého počtu problematicky formulovaných dovolání a preventivní působení na advokáty potenciálních dovolatelů, aby se otázkou přípustnosti dovolání odpovídajícím způsobem zabývali. To mělo vést k tomu, že dovolání nakonec podáno nebude, neboť advokát při reflexi dosavadní judikatury Nejvyššího soudu sám zjistí, že dovolání rozumný smysl podávat nemá.“ K ústavní konformitě požadavku na vymezení důvodů přípustnosti dovolání se pak Ústavní soud souhrnně vyjádřil ve stanovisku pléna ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS- st. 45/16.

25. Žalobkyně v článku II dovolání pouze parafrázovala obsah § 237 o. s. ř., tedy, že dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, neboť „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak“, když následně vymezuje celkem pět otázek hmotného práva.

Takové alternativní vymezení přípustnosti dovolání se však navzájem vylučuje, a proto není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z povahy věci vyplývá, že v konkrétním případě může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem stanovených kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání zpravidla vylučuje, aby současně pro řešení téže otázky bylo naplněno kritérium jiné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2022, sp. zn. 30 Cdo 3491/2021, nebo ze dne 25.

6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014). Dovolání je tak zčásti vadné, a to pokud jde o žalobkyní předložené otázky a) a c) uvedené v článku III a V dovolání (tj. zda má být v případě přiznání zadostiučinění v penězích posuzována životní úroveň poškozeného a jaké parametry trestního stíhání musí být splněny, aby mohlo být konstatováno, že se jedná o obdobný případ), neboť žalobkyně ve vztahu k nim jednoznačně nevymezila přípustnost dovolání.

26. Dovolání žalobkyně je rovněž vadné (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), pokud

směřuje proti části výroku II napadeného rozsudku odvolacího soudu, jímž byl ohledně zbývajících 2 182 000 Kč s příslušenstvím potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 12 000 Kč, kterou žalovaná dobrovolně plnila ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, neboť žalobkyně ve vztahu k této části nároku nevymezila důvod dovolání ani v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

27. Dovolání žalobkyně směřující proti části výroku II napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, jímž byl k (žalobkyní podanému odvolání) změněn rozsudek soudu prvního stupně a žalobkyni byla navíc přiznána na zadostiučinění částka dalších 58 000 Kč s příslušenstvím, není subjektivně přípustné.

28. Z obecného závěru, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, nelze dovozovat, že by dovolání mohl podat každý účastník řízení. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska, nikoli podle hmotného práva, neboť pak by šlo o posouzení důvodnosti nároku ve věci samé. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, a ze dne 1. 6. 2000, sp. zn. 31 Cdo 2675/99).

29. Pokud žalobkyně podala dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu v části, jímž dovoláním výslovně napadený výrok v právě uvedeném rozsahu vyzněl pro ni příznivě, pak dovolání není (subjektivně) přípustné. To ovšem nevylučuje, aby bylo i v této části rozhodnutí odvolacího soudu k dovolání žalobkyně zrušeno, shledá-li dovolací soud její dovolání proti zamítavé části rozhodnutí o témže nároku důvodným, neboť v případě rozhodování o zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“), se jedná o případ, kdy způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu, jak to mají na mysli § 153 odst. 2, § 212 písm. c) a § 242 odst. 2 písm. c) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 37/2015).

30. Dovolání není dále přípustné v rozsahu námitky, že odvolací soud (i soud prvního stupně) postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť nepřiznaly žalobkyni nárok na náhradu ušlého zisku z toho důvodu, že žalobkyně neprokázala ušlý zisk spočívající v provizi za zprostředkování koupě domu ve XY, přičemž soudy dostatečně nezohlednily konkrétní povahu či charakter výdělečné činnosti žalobkyně. V případě námitky dovolatelky se však nejedná o otázku nesprávného právního posouzení věci odvolacím soudem, nýbrž o polemiku s tím, jaký skutkový závěr odvolací soud z jednotlivých skutkových zjištění učinil, neboť otázka prokázání vzniku škody ve formě ušlého zisku je otázkou skutkovou, nikoliv právní. Námitka proti skutkovým zjištěním přitom není způsobilým dovolacím důvodem (§ 241a odst. 1 o. s. ř. za pomoci argumentu a contrario). Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl vytvořen v důkazním řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím, přičemž v dovolacím řízení se skutkovými otázkami zabývat nelze (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Taktéž nelze ztrácet ze zřetele, že je to právě dovolatel, na němž závisí uplatnění dovolacího důvodu a právně relevantní vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. Z obsahu dovolání v tomto případě lze vyvodit, že dovolatelka polemizuje se skutkovými zjištěními a následným právním posouzením věci, domáhá se zohlednění dalších okolností jejího případu, což ovšem souvisí s její výtkou směřující proti skutkovému stavu, který – jak již bylo uvedeno shora – nelze v dovolacím řízení revidovat (např. ve smyslu, že skutková zjištění, z nichž při rozhodování vycházel odvolací soud, měla a mohla být odvolacím soudem, respektive soudem prvního stupně zjištěna /ještě/ v tom či onom rozsahu, respektive, že odvolací soud mohl a měl přihlédnout ještě k těm či oněm skutkovým okolnostem, jež by získal, přistoupil-li by v tom či onom rozsahu k příslušnému dokazování atd.). Ani v tomto ohledu se tedy dovolatelce nepodařilo osvědčit přípustnost dovolání.

31. Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud doplňuje, že odkaz dovolatelky na nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2020, sp. zn. I. ÚS 922/18, není přiléhavý, neboť v uvedené věci bylo v případě stěžovatele podstatnou skutečností, že v souvislosti s úkony trestního stíhání nemohl vykonávat podnikatelskou činnost jako tzv. malý podnikatel, tj. fyzická osoba, pro kterou je podnikání základním a převážným zdrojem příjmu, a je vykonáváno zpravidla jí osobně a příjmy z něj jsou pravidelné. Výrok odvolacího soudu o zamítnutí nároku na náhradu ušlého zisku ve výši 1 240 000 Kč byl postaven na závěru odvolacího soudu, že nejen že žalobkyně neprokázala ušlý zisk, nýbrž byl dokonce prokázán opak, tedy, že žalobkyni zisk neušel, neboť podmínky, za kterých byla společnost V Invest CZ, a. s., pro kterou žalobkyně obchod zprostředkovávala, ochotna nemovitost koupit, byly pro prodávajícího nepřijatelné.

32. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani námitka žalobkyně, že při stanovení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním je třeba vzít v úvahu vývoj inflace od doby vydání rozhodnutí použitých ke komparaci, neboť ani při jejím řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, pokud respektoval stanovený postup pro určení výše zadostiučinění a pro srovnání zvolil případy, které nebyly posuzovanému případu příliš časově vzdálené (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, nebo ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, uveřejněný pod č. 67/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže má soud pro určení výše přiměřeného zadostiučinění použít srovnatelné případy, je třeba vycházet zejména z těch, které jsou projednávanému případu časově bližší (kdy lze logicky vycházet z případů, které jsou již pravomocně skončeny), čímž je nutnost jakékoliv korekce výše přiměřeného zadostiučinění s ohledem na inflaci či změnu životní úrovně eliminována (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 992/2022). Tomu ostatně odpovídal i postup odvolacího soudu, který vycházel z toho, že újma žalobkyně vznikala v letech 2015 až 2017 a v srovnávaných případech v letech 2011 až 2015. Pokud pak žalobkyně odkazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. 25 Cdo 894/2018, tak tento se týkal zcela jiného typu nároku (náhrada za duševní útrapy spojené s usmrcením osoby blízké) a jeho závěry na danou věc tedy aplikovat nelze.

33. Nadto dovolací soud konstatuje, že k námitce dovolatelky, že měl odvolací soud při rozhodování o výši přiměřeného zadostiučinění zohlednit i vývoj inflace, nemohl dovolací soud přihlédnout již z toho důvodu, neboť tomu brání ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé. Dovolací řízení má přezkumnou povahu, neprovádí se v něm dokazování o věci samé (srov. § 243a odst. 2 o. s. ř.) a je proto vyloučeno, aby správnost rozhodnutí odvolacího soudu byla hodnocena s přihlédnutím k novým skutečnostem, které nebyly tvrzeny či nevyšly najevo před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím a které odvolací soud ani nemohl učinit podkladem svých úvah.

34. Dovolání žalobkyně je však přípustné pro právní otázku shora uvedenou pod písm. b), tj. posouzení výše zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nedůvodným trestním stíháním (s ohledem na specifické okolnosti případu a s ohledem na srovnatelné trestní případy), neboť při jejím řešení se odvolací soud ve smyslu § 237 o. s. ř. odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

35. Dovolání je v rozsahu otázky b) důvodné.

36. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2).

37. V rozsudku ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, Nejvyšší soud v návaznosti na závěry formulované v rozsudku ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010, na který žalobkyně v dovolání přiléhavě poukázala, uvedl, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jenž je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem, a jenž tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Kritéria, která pravidelně mohou indikovat rozsah způsobené nemajetkové újmy, jsou v případech zahájení trestního stíhání (řízení), které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, následující: 1) povaha trestní věci, 2) délka trestního stíhání, a 3) následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby.

38. Posledně zmíněné kritérium spočívající v posouzení následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby přitom umožňuje zohlednění individuálních následků trestního stíhání v osobnostní sféře poškozené osoby, jež mohou být umocněny či zmírněny v důsledku objektivních skutečností daného případu formulovaných pod body 1 a 2. Jinými slovy řečeno, negativní dopady zahájeného trestního stíhání do osobnosti člověka – morální narušení osobnosti (integrity) poškozeného v době trestního stíhání a narušení její profesní, soukromé, rodinné, popřípadě i jiné sféry života – mohou být zvýrazněny či naopak potlačeny podle intenzity naplnění prvních dvou kritérií. Které konkrétní složky osobnosti mohou být zahájením a vedením trestního stíhání v konkrétním případě narušeny, nelze předem taxativně stanovit. Je proto úkolem soudů, aby v každém jednotlivém řízení k tvrzení účastníků (a případným důkazním návrhům) toto zjišťovaly.

39. Nejvyšší soud se ve zmíněném rozsudku rovněž vyjádřil k tomu, k jakým dalším okolnostem, vedle shora uvedených kritérií, je třeba při stanovení formy a výše zadostiučinění přihlédnout (jedná se např. o okolnosti vztahující se k vlastnímu zahájení trestního stíhání či k jeho průběhu nebo o požadavek na to, aby forma a případná výše zadostiučinění nebyly v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti), a uzavřel, že „v konečném důsledku musí výše soudem přiznaného zadostiučinění odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích (poměřovaných zejména s ohledem na uvedená kritéria) shodují.

Jinak vyjádřeno, výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Významnější odchylka je v tomto směru možná jen tehdy, bude-li též soudem řádně a přesvědčivě zdůvodněna“. Stejný závěr byl vysloven i v pozdějším rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 67/2016.

40. Odvolací soud, přestože si byl (soudě podle obsahu bodu 18 odůvodnění jeho rozhodnutí) zmíněného požadavku na srovnání žalobkynina případu s jinými obdobnými případy zjevně vědom, stejně jako si byl vědom i toho, jaká kritéria jsou pro stanovení výše přiměřeného zadostiučinění za daný typ nemajetkové újmy významná, však požadavkům vyplývajícím z citované judikatury Nejvyššího soudu nedostál. K výsledné částce, na kterou žalobkynin nárok vyčíslil, totiž dospěl na základě srovnání žalobkynina případu s celkem třemi případy, o nichž odvolací soud v minulosti sám rozhodoval, v rámci kterého se však omezil na vzájemné porovnání charakteru trestné činnosti, pro kterou bylo nezákonné trestní stíhání vedeno (trestný čin loupeže), délky trestního stíhání, jakož i formy a výše zadostiučinění, jakého se poškozenému za takové trestní stíhání dostalo, přičemž v jednom případě k tomu navíc uvedl, že poškozený využil svého práva nevypovídat, a že byl v minulosti pravomocně odsouzen pro násilnou trestnou činnost k podmíněnému trestu (případ vedený pod sp. zn. 11 Co 270/2018), ve dvou případech navíc zohlednil toliko fakt, že poškozený byl do doby stíhání bezúhonný člověk (případ vedený pod sp. zn. 29 Co 225/2015 a sp. zn. 55 Co 292/2020), což jsou jistě okolnosti, které je rovněž možné zohlednit.

Srovnání, které má na mysli výše citovaná judikatura Nejvyššího soudu, však v sobě zahrnuje zejména posouzení, v čem konkrétně jsou srovnávané případy shodné z pohledu každého ze tří výše uvedených základních kritérií, která je třeba při odškodňování újmy způsobené poškozenému jeho nezákonným trestním stíháním zohlednit, kdy hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby je hlediskem nejvýznamnějším, jakož i z pohledu dalších významných okolností, jež trestní stíhání poškozeného případně provázely, stejně jako posouzení, v čem se z téhož pohledu porovnávané případy od sebe naopak liší.

Z takto provedeného komplexního porovnání srovnávaných případů pak musí následně vyplynout, proč se soud od formy odškodnění nebo finančních částek, které byly ve srovnávaných případech poškozeným přiznány, odchýlil a v jakém směru, nebo proč poškozenému přiznal stejné odškodnění jako v případě, který s řešenou kauzou porovnával. Žádné takové konkrétní úvahy však odvolací soud při určování výše přiměřeného zadostiučinění za odškodňovanou nemajetkovou újmu do svého rozhodování nyní nezahrnul, neboť uvést srovnání především z hlediska povahy trestní věci a délky trestního stíhání je nedostačující (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21.

10. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1055/2021). Právní posouzení předmětné právní otázky odvolacím soudem je proto neúplné a tudíž nesprávné. Již z tohoto důvodu tedy rozhodnutí odvolacího soudu v dovoláním napadené části neobstojí.

41. Za situace, kdy dovolání bylo shledáno přípustným, se Nejvyšší soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. zabýval tím, zda jsou zde zmatečnostní vady uvedené v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však Nejvyšší soud z obsahu spisu nezjistil.

42. Nejvyšší soud proto z popsaných důvodů rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. v dovoláním dotčené části, týkající se zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, ohledně níž bylo dovolání shledáno přípustným, a to včetně měnící části rozsudku odvolacího soudu, kterou bylo žalobě ohledně tohoto nároku částečně vyhověno (srov. shora citovaný R 37/2015), jakož i v závislých výrocích o nákladech řízení, zrušil a věc vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

43. V rozsahu náhrady ušlého zisku ve výši 1 240 000 Kč a částky 12 000 Kč, ohledně níž byla žaloba zamítnuta, neboť žalovaná plnila dobrovolně ještě před vyhlášením rozsudku soudu prvního stupně, což nebylo dovoláním nijak zpochybněno, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

44. V dalším řízení odvolací soud opětovně právně posoudí shora uvedená kritéria a okolnosti případu při úvaze o adekvátní formě, případně výši zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a provede komplexní porovnání se srovnávanými případy s akcentem na hledisko dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry poškozené osoby.

45. Odvolací soud je nyní ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.

46. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne odvolací soud v rámci nového rozhodnutí ve věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.). Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. 6. 2023

Mgr. Vít Bičák předseda senátu