Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Martinem Heřmánkem, advokátem, sídlem Panská 891/5, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 5 Tdo 1123/2023-2435, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 31. srpna 2023 č. j. 4 To 40/2023-2357 a výrokům o vině a trestu rozsudku Krajského soud v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 27. března 2023 sp. zn. 53 T 10/2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ("krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem uznal stěžovatele vinným přečinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1 trestního zákoníku; stěžovateli uložil trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 1 roku, a stát (v postavení poškozeného) odkázal s nárokem na náhradu škody na civilní řízení. Odsuzující rozsudek byl ve vztahu ke stěžovateli již třetím rozhodnutím ve věci samé; předchozí dva rozsudky, jimiž byl stěžovatel obžaloby zproštěn, byly zrušeny. Již dříve byli ve věci uznáni vinnými další obvinění: dvě fyzické osoby (M. J. a J. Š.) a dvě obchodní korporace (B., a A.).
3. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodnutí krajského soudu k odvolání státního zástupce zrušil a ve věci rozhodl znovu. Stěžovatele uznal vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákoníku a jednak zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, 4 písm. a), c) trestního zákoníku. Stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 1 roku. Dále stěžovateli uložil povinnost společně a nerozdílně s již odsouzenými M. J., J. Š. a obchodními korporacemi B. a A. nahradit poškozenému státu škodu ve výši 3 928 317,44 Kč. Odvolání stěžovatele vrchní soud zamítl.
4. Uvedené zločiny měl stěžovatel podle vrchního soudu spáchat následovně: Při zadávání veřejné zakázky "Snížení energetické náročnosti stávajícího objektu" v hodnotě 5 552 180,57 Kč pro obec Višňová se již odsouzený M. J., jednatel korporace B., a samostatně stíhané osoby označené jako J. a K. v době od 1. 8. 2013 do 24. 3. 2014 protiprávně dohodli se zaměstnankyní obce na přidělení této zakázky obchodní korporaci B. Za ovlivnění veřejné zakázky odsouzený M. J. slíbil samostatně stíhaným osobám J. a K. finanční prospěch v nezjištěné výši. K dosažení uvedeného záměru jednaly tyto osoby s dalšími osobami - včetně stěžovatele - a vzájemně koordinovaly svůj postup. Prvního zadávacího řízení konaného formou zjednodušeného podlimitního řízení se stěžovatel ještě neúčastnil. První zadávací řízení bylo v lednu 2014 zrušeno samotným zadavatelem pod záminkou údajné vady v projektové dokumentaci. Následně bylo zadávací řízení vypsáno znovu jako zakázka malého rozsahu; tohoto zadávacího řízení se již účastnila i obchodní korporace J., se kterou samostatně stíhaná osoba J. jednala prostřednictvím stěžovatele, jemuž dala instrukce a podklady ke zpracování nabídky, aby s nejnižší cenou zvítězila předem domluvená korporace B. Stěžovatel s tímto vědomím po přijetí e-mailu od osoby J. z konspirační e-mailové adresy na svou soukromou e-mailovou adresu v úmyslu zajistit vítězství předem domluvenému soutěžiteli vytvořil nabídkový rozpočet, který J. zahrnula do své nabídky s nabídkovou cenou 5 705 368,06 Kč. Dne 24. 3. 2014 se osoba J. jako člen komise pro otevírání obálek a hodnotící komise podílela na výběru předem domluvené korporace B.jako zhotovitele zakázky. Stěžovatel postupoval s vědomím, že vyhotovená dokumentace týkající se nabídky J. a navazující dokumentace k veřejné zakázce vyhotovená samostatně stíhanou osobou J. týkající se výběru zhotovitele zastírá skutečnost, že jsou vzájemně domluveni na ceně, a na tom, že zakázku bude provádět předem určená korporace B. Věděli tedy, že dokumentace k veřejné zakázce je v přímém rozporu zejména s § 6 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek stanovujícím základní zásady zadávání veřejných zakázek (principy transparentnosti, rovného zacházení a zákazu diskriminace). Stěžovateli bylo rovněž známo, že připravené podklady budou samostatně stíhanou osobou J. předloženy Ministerstvu životního prostředí jako poskytovateli dotace financované z prostředků Evropské unie z programu "Operační program Životní prostředí", podporovanému z Fondu soudržnosti a Evropského fondu pro regionální rozvoj, s žádostí o dotaci. Ta byla také nakonec podána a zadavateli veřejné zakázky a současně příjemci dotace byla vyplacena částka ve výši 3 928 317,44 Kč, kterou lze považovat za škodu spáchanou stěžovatelem spolu s dalšími obviněnými k újmě poskytovateli.
5. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením stěžovatelovo dovolání odmítl.
6. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní práva zaručená v čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
7. Namítá, že soudy neústavně dovodily jeho vinu na základě hodnocení jednání zaměstnankyně obce jako trestněprávního. Trestní stíhání proti této zaměstnankyni však bylo zastaveno. Soudy porušily zásadu presumpce neviny. Jelikož nebyla prokázána její účast na trestné činnosti, nebylo ani možné učinit závěr o naplnění skutkové podstaty trestného činu poškození finančních zájmů EU (§ 260 odst. 1 trestního zákoníku). Soudy přitom důsledně nevyhodnotily objektivní odpovědnost příjemce dotace při rozhodování o adhezním výroku: byla to obec, kdo měl povinnost čerpané prostředky vrátit (neudržitelný je především závěr Nejvyššího soudu v bodě 51 napadeného usnesení). Škoda nadto nemohla být v rozsahu čerpané dotace, neboť dílo bylo zcela dokončeno; soudy se nezabývaly ani jeho obvyklou cenou.
8. Soudy podle stěžovatele neústavně rozhodly "souhrnem" s odkazem na jednání ostatních spoluobviněných, aniž by přihlédly k zjevně odlišnému postavení stěžovatele. Napadená rozhodnutí obsahují obšírný popis protiprávního jednání dalších osob (i ve vztahu k prvnímu zadávacímu řízení, kterého stěžovatel nebyl vůbec součástí) a obsahují skutečnosti, jež nebyly prokázány (kupříkladu že stěžovatel věděl, co předcházelo druhému vypsání veřejné zakázky, viz bod 30 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
9. Stěžovatel dále namítá, že soudy neodůvodněně neprovedly důkaz výslechem svědkyně, která zkompletovala nabídku J. do veřejné soutěže. Stěžovatel tvrdil, že je možné, že do položkového rozpočtu zasáhl některý z rozpočtářů společnosti; takový postup je obvyklý, neboť nabídky bývají vypracovány kolektivně. Soudy naopak za stavu důkazní nouze svévolně dovodily vinu pouze na základě dvou nepřímých důkazů - e-mailu a záznamu hovoru. Záznam hovoru byl přitom nepoužitelným důkazem ve smyslu judikatury Ústavního soudu: jeho pořízení souviselo s prošetřováním jiné trestné činnosti a soudní příkaz k odposlechu byl nezákonný (neobsahoval identifikaci osob a odposlouchávaných stanic a další nutné souvislosti). Šlo o případ tzv. rybaření. Soudy nadto záznam hodnotily v neprospěch stěžovatele, aniž by vyhodnotily jiné reálně možnosti: J., na jejíž nabídce se stěžovatel podílel, v řízení prostřednictvím svého jednatele potvrdila, že měla skutečný zájem zakázku získat.
10. Vrchní soud podle stěžovatele neústavně hodnotil důkazy, aniž by je sám provedl. Změny skutkových závěrů nelze provádět ani implicitně v rámci vyvozování nových právních závěrů [viz např. z nález sp. zn. IV. ÚS 541/21 ze dne 26. 10. 2021 (N 186/108 SbNU 255)].
11. Soudce zpravodaj vyzval účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili; Vrchní státní zastupitelství v Praze se nevyjádřilo.
12. Nejvyšší soud má za to, že ústavní stížnost není důvodná. Odkázal především na odůvodnění napadeného usnesení. Nad rámec toho upozornil na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ("ESLP") ve věci C. O. proti Německu ze dne ze dne 17. prosince 2024 č. 16678/22, ze kterého vyplývá, že v určitých trestních řízeních zjištění ohledně zapojení třetí osoby do trestné činnosti, jejíž trestní stíhání bylo zastaveno, může být nezbytné pro posouzení trestní odpovědnosti osob, proti nimž se uvedené trestní řízení vede. V posuzované věci nešlo o zneužití dobré víry příjemce dotace, neboť bylo prokázáno, že (nejméně) jeden z pracovníků příjemce dotace, jehož jednání lze příjemci dotace přičítat, se na manipulaci při zadávacím řízením přímo dohodl se samostatně stíhaným zástupcem administrátora dotace. Námitkami stěžovatele, že soudy neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem svědkyně a že odvolací soud hodnotil důkazy bez jejich řádného provedení, se Nejvyšší soud nezabýval, neboť mu v dovolání nebyly předloženy k posouzení.
13. Vrchní soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Nad rámec odůvodnění napadeného rozsudku uvádí, že neprovedení navrženého důkazu výslechem svědkyně bylo řádně odůvodněno, a to nikoliv jen odkazem na značný časový odstup mezi posuzovaným jednáním a jednáním před soudem. Vrchní soud řádně doplnil dokazování ve veřejném zasedání. Krajský soud shrnul chronologii svého rozhodování ve věci a odkázal na odůvodnění vydaných rozhodnutí.
14. Vrchní státní zástupce navrhl ústavní stížnost stěžovatele odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Na vědomém zapojení zaměstnankyně obce při manipulaci zadávacího řízení záviselo posouzení viny stěžovatele i ostatních spoluobviněných, proto i posouzení její účasti bylo v kompetenci trestních soudů. Ty přitom řádně vyloučily dobrou víru obce, a proto jsou jejich závěry ohledně aplikace § 260 trestního zákoníku správné. Podmínky pro nařízení odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu materiálně naplněny byly. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ve vyjádření především uvedl, že není neústavní, dospěly-li trestní soudy na rozdíl od vrchního státního zástupce k závěru o účasti zaměstnankyně obce na trestní činnosti; není přitom pravdou, že by její trestní stíhání bylo následně zastaveno.
15. Stěžovatel repliku nepodal, byť mu byla všechna vyjádření zaslána.
16. Ústavní soud je k posouzení ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
17. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59), bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/24 ze dne 2. 10. 2024, bod 7; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1928/25 ze dne 22. 7. 2025].
18. Stěžovatel v ústavní stížnosti převážně opakuje námitky, které již přesvědčivě vypořádal Nejvyšší soud. Ústavní soud proto primárně odkazuje na odůvodnění napadeného usnesení, které na základě argumentace stěžovatele nelze označit za ústavně nesouladné. Závěry Nejvyššího soudu obsahově podpořili rovněž ostatní účastníci řízení; na jejich vyjádření stěžovatel vůbec nezareagoval. K jednotlivým námitkám stěžovatele lze stručně dodat pouze následující:
19. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy k jeho tíži neústavně dovodily účast zaměstnankyně obce na vytýkané trestné činnosti, nelze mu přisvědčit. Trestní soudy v napadených rozhodnutích řádně odůvodnily, že podle nich na posouzení jednání zaměstnankyně obce, tj. jejího zapojení do manipulace při zadávání veřejné zakázky, záviselo posouzení otázky viny stěžovatele, respektive aplikace § 260 odst. 1 trestního zákoníku (bod 47 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Šlo-li o předběžnou otázku týkající se viny stěžovatele, není v rozporu s principem presumpce neviny, když trestní soudy povahu činnosti zaměstnankyně samostatně hodnotily na základě provedených důkazů (především záznamů jejích hovorů; viz bod 43 napadeného rozsudku vrchního soudu). Pokud následně trestní soudy dospěly k závěru o vědomé spolupráci zaměstnankyně s obviněnými a následně tento závěr zohlednily při právním hodnocení jednání stěžovatele, tímto postupem neporušily základní práva stěžovatele.
20. Podle Ústavního soudu je rozhodné, že vrchní soud dva klíčové důkazy - e-mail ze dne 21. 3. 2014, ve kterém byl uveden pokyn "cílová cena na řádku 23 celkové rekapitulace bez DPH kolem 5,7 mil. Kč" a telefonický hovor ze dne 24. 3. 2014 - zevrubně hodnotil. Vzal kupříkladu v úvahu časovou posloupnost jednání stěžovatele, skutečnost, že nabídka obsahovala cílovou cenu podle pokynu e-mailu, či reakci stěžovatele na informace uvedené v e-mailu a při telefonickém hovoru (viz body 39-46). Stěžovatel ostatně v ústavní stížnosti neuvádí nic konkrétního, čím by extrémní rozpor v hodnocení uvedených dvou důkazů vysvětlil. Úlohou Ústavního soudu přitom není ústavněprávní argumentaci za stěžovatele domýšlet, neboť je to on, koho v řízení o ústavní stížnosti tíží břemeno tvrzení (viz kupříkladu usnesení sp. zn. I. ÚS 57/25 ze dne 3. 4. 2025, bod 19).
21. Zjevně neopodstatněná je rovněž námitka stěžovatele týkající se nezákonnosti příkazu k odposlechu, respektive nepoužitelnosti důkazu záznamu jeho telefonického hovoru. Nejvyšší soud stěžovateli ústavně souladně vysvětlil, proč materiální podmínky pro vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu byly splněny: odkázal především na pravidlo tzv. trojí kontroly a detailnější popis případu a rolí jednotlivých osob v návrhu státního zástupce na vydání příkazu (bod 33 napadeného usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom z ústavního hlediska nemá co vytknout závěru Nejvyššího soudu, podle kterého použití odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu jako důkazu v jiné trestní věci než v té, ve které byl záznam pořízen, předpokládá přímo zákon v § 88 odst. 6 trestního řádu (bod 32 tamtéž).
22. Zbývá pouze dodat, že materiálně nepřípustné jsou námitky stěžovatele, že soudy neodůvodněně neprovedly jím navrhovaný důkaz výslechem svědkyně a že odvolací soud hodnotil důkazy, aniž by je sám řádně provedl. Stěžovatel je totiž v dovolání nevznesl (k povinnosti vyčerpat ústavněprávní argumenty nejnověji nález sp. zn. III. ÚS 2387/24 ze dne 29. 1. 2025, bod 36). Nad rámec toho lze stručně uvést, že takové námitky by ostatně byly zjevně neopodstatněné: vrchní soud ve veřejném zasedání zopakoval dokazování výslechem stěžovatele a přehráním záznamu hovoru ze dne 24. 3. 2014 (bod 37 napadeného rozsudku vrchního soudu) a soudy neprovedení výslechu svědkyně odůvodnily rovněž nadbytečností takového důkazu (bod 18 tamtéž).
23. Protože Ústavní soud na základě argumentace stěžovatele nezjistil namítané porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. října 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu