Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele D. R., zastoupeného JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem, sídlem Valentinská 56/11, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 3110/2023-442 ze dne 7. února 2024 a usnesení Krajského soudu v Praze č. j. 18 Co 222/2022-344 ze dne 28. února 2023, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Krajského soudu v Praze, sídlem náměstí Kinských 234/5, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ("Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovateli byl rozsudkem v trestní věci uložen peněžitý trest ve výši 10 000 000 Kč. Z této částky stěžovatel uhradil polovinu. Zbylou polovinu po něm vedlejší účastnice vymáhá exekučně. Rozhodnutí napadená ústavní stížností byla vydána v řízení o návrhu stěžovatele na zastavení exekuce. Tento návrh vycházel z argumentu, že exekuční titul, tedy trestní rozsudek ukládající peněžitý trest, byl zrušen.
3. Napadeným usnesením Krajský soud v Praze ("krajský soud") k odvolání stěžovatele potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-západ ("okresní soud") č. j. 206 EXE 6172/2020-231 ze dne 12. září 2022, jímž okresní soud zamítl stěžovatelův návrh na zastavení exekuce. Krajský soud se ztotožnil s názorem okresního soudu, že exekuční titul nezanikl tím, že byl stěžovateli uložen společný trest. Podle § 45 odst. 1 trestního zákoníku je společný trest ukládán v situaci, kdy je pachatel odsuzován za dílčí útok u pokračování v trestném činu, za jehož ostatní útoky již byl odsouzen pravomocným rozsudkem. V takové situaci soud zruší výroky o vině i o trestu v předchozím rozsudku a při vázanosti skutkovými zjištěním rozhodne o vině pokračujícím trestným činem a o uložení společného trestu. Tak tomu bylo i ve věci stěžovatele, jemuž byl novým rozsudkem uložen společný trest, který zahrnoval i peněžitý trest ve výši 13 000 000 Kč. V takové situaci byl původní rozsudek absorbován novým rozsudkem ukládajícím společný trest, proto není dán důvod zastavení exekuce.
4. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele. Stěžovatel v dovolání předestřel dvě otázky. První otázkou bylo, zda je přípustné, aby krajský soud, který v dané exekuční věci vystupuje jako oprávněný, zároveň rozhodoval o stěžovatelově odvolání. Druhou otázkou pak bylo, zda je přípustné pokračovat v exekuci, když byl exekuční titul pravomocně zrušen. První otázkou podle Nejvyššího soudu stěžovatel namítl zmatečnostní vadu podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu, a tedy neuplatnil způsobilý dovolací důvod. Ohledně druhé otázky podle Nejvyššího soudu stěžovatel řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání, neboť uvedl pouze, že napadené rozhodnutí krajského soudu závisí na řešení právní otázky, při jejímž řešení se krajský soud odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu. Tuto judikaturu však stěžovatel nijak nevymezil.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti předkládá dva okruhy argumentů. Předně namítá, že byl odňat svému zákonnému soudci, neboť soudci krajského soudu měli být vyloučeni a věc měla být přikázána jinému soudu. Na podporu tohoto argumentu uvádí mimo jiné to, že v řízení o stěžovatelově správní žalobě proti jinému zásahu spočívajícímu v rozhodnutí, že bude nesplacenou část peněžitého trestu od stěžovatele vymáhat exekučně, Nejvyšší správní soud rozhodl usnesením č. j. Nad 161/2020-23 ze dne 25. listopadu 2020 tak, že soudci specializovaných senátů správního úseku krajského soudu jsou vyloučeni a věc přikázal Městskému soudu v Praze.
6. Dále stěžovatel vytýká Nejvyššímu soudu, že jeho dovolání odmítl, ač stěžovatel řádně splnil všechny požadavky na obsah dovolání. Stěžovatel připouští, že v dovolání uvedl, že mělo být přípustné proto, že se krajský soud odchýlil od judikatury dovolacího soudu, avšak podle stěžovatele šlo pouze o formulační neobratnost, neboť z obsahu dovolání je podle stěžovatele zřejmé, že fakticky tvrdil, že druhá otázka předložená v dovolání dosud nebyla dovolacím soudem řešena.
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a stěžovatel je řádně zastoupen advokátem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný.
8. Stěžovatelova námitka, že byl odňat zákonnému soudci, jak poukázal i Nejvyšší soud, odpovídá zmatečnostní námitce podle § 229 odst. 1 písm. e) občanského soudního řádu. Z ústavní stížnosti ani z vyžádaného spisového materiálu přitom neplyne, že by stěžovatel podal žalobu pro zmatečnost a že by o ní bylo rozhodnuto. Tato námitka je tak v řízení o ústavní stížnosti nepřípustná, nebyly totiž vyčerpány všechny zákonné opravné prostředky (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). To ovšem nepůsobí nepřípustnost ústavní stížnosti jako celku. Opačný závěr by totiž vedl k těžko přijatelným důsledkům, neboť původně přípustná ústavní stížnost by se mohla pouhým doplněním o novou argumentaci v průběhu řízení stát nepřípustnou (nález sp. zn. IV. ÚS 450/23 ze dne 26. dubna 2023, bod 21).
9. Ve zbylém rozsahu je stěžovatelova ústavní stížnost přípustná, neboť jak upozornil i stěžovatel v ústavní stížnosti, Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení uvedl, že dovolání odmítl jako nepřípustné (bod 9 usnesení Nejvyššího soudu), není proto důvod aplikovat na stěžovatelovu věc výrok II stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 ze dne 28. listopadu 2017 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.).
10. Ústavní soud si vyžádal spis okresního soudu a v něm se seznámil s textem stěžovatelova dovolání založeného na č. l. 360. Stěžovatel v dovolání nejprve rekapituluje dosavadní procesní vývoj (část I. dovolání na stranách 2 a 3), následně v úvodu části II. nadepsané "Přípustnost dovolání" stěžovatel uvádí, že dovolání "je přípustné dle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť Napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu". Následně stěžovatel uvádí dvě otázky rekapitulované výše. Dále v části III. uvádí stěžovatel, že dovolacím důvodem je, že rozhodnutí krajského soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a též to, že krajský soud "rozhodoval ve své věci". V části IV. nadepsané "Odůvodnění" na stranách 4 a 5 stěžovatel předkládá své argumenty týkající se druhé otázky vymezené v dovolání. V této části neodkazuje na žádnou judikaturu Nejvyššího soudu ani Ústavního soudu, a to ani tak, že by sdělil její podstatný obsah, byť třeba bez odkazu na konkrétní spisové značky rozhodnutí. Stěžovatel výlučně srovnává závěry okresního soudu a krajského soudu s rozhodnutími Vrchního soudu v Praze ve své trestní věci. V další části V. již stěžovatel předkládá výlučně argumenty týkající se první otázky vymezené v dovolání. Dovolání již následně obsahuje pouze stručný závěrečný návrh. Jiný text dovolání neobsahuje a ze spisu neplyne, že by stěžovatel dovolání doplňoval, a stěžovatel v ústavní stížnosti ani nic takového netvrdí.
11. Po seznámení se s obsahem dovolání Ústavní soud může přisvědčit napadenému usnesení Nejvyššího soudu, že stěžovatel řádně nevymezil jím výslovně tvrzený důvod přípustnosti. Nelze přisvědčit ani stěžovatelovu vysvětlení obsaženému v ústavní stížnosti, že sice napsal, že rozhodnutí krajského soudu se odchýlilo od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, avšak myslel tím, že věc dosud v judikatuře Nejvyššího soudu nebyla řešena. Nic v textu dovolání nenaznačuje, že by stěžovatel chtěl uplatnit tento důvod přípustnosti popřípadě tím, že by výslovně tvrdil, že Nejvyšší soud takovou otázku dosud neposuzoval, či že by uvedl některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, která řešila obdobnou věc, avšak podle jeho názoru popsanou otázku v nich neřešila.
12. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 sleduje právní úprava dovolání jako jeden ze svých cílů požadavek, aby se advokát dovolatele ještě před podáním dovolání seznámil s judikaturou Nejvyššího soudu a posoudil, zda má význam v dané situaci podávat dovolání (bod 32 odůvodnění stanoviska). Tento cíl shledal Ústavní soud jako legitimní a přiměřený. V nynější věci stěžovatel v dovolání uvedl, že odvolací soud se odchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, aniž by jakkoliv konkretizoval toto své tvrzení. Bylo by v rozporu s popsaným legitimním cílem právní úpravy, kdyby měl Ústavní soud dospět k závěru, že stěžovatelovo dovolání bylo bez vad, ač z jeho obsahu nijak neplyne, že by se stěžovatel či jeho advokát jakkoliv seznámili s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu.
13. Podle § 241a odst. 1 občanského soudního řádu dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1 občanského soudního řádu. K stěžovatelově první námitce obsažené v dovolání by tak Nejvyšší soud mohl přihlížet pouze podle § 242 odst. 3 občanského soudního řádu, tedy bylo-li by dovolání přípustné pro řešení jiné z otázek předložených v dovolání.
14. Hodnocení Nejvyššího soudu, že stěžovatel první otázkou uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod, a v případě druhé otázky řádně nevymezil důvod přípustnosti dovolání, z ústavního hlediska obstojí.
15. S ohledem na to, že ač fakticky šlo o odmítnutí pro vady, Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, posoudil Ústavní soud rovněž ústavní stížnost směřující proti usnesení krajského soudu. Nemohl se však zabývat námitkami, že krajský soud rozhodoval ve své vlastní věci, neboť šlo o námitky v nynějším řízení nepřípustné. Jiné výhrady proti usnesení krajského soudu přitom stěžovatel v ústavní stížnosti nevznesl. Ústavní soud tak může pouze obecně konstatovat, že napadené usnesení je podrobně odůvodněno a krajský soud vypořádal stěžovatelovu stěžejní námitku týkající se zrušení exekučního titulu. Právní názor krajského soudu z ústavního hlediska obstojí.
16. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, neboť neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu