USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné České republiky - Krajského soudu v Praze, se sídlem v Praze 5, nám. Kinských 234/5, identifikační číslo osoby 00215678, proti povinnému D. R., zastoupenému JUDr. Ing. Adamem Černým, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Dřevná 382/2, pro 5 000 000 Kč, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 206 EXE 6172/2020, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. února 2023, č. j. 18 Co 222/2022-344, t a k t o:
Dovolání se odmítá.
1) Ve shora specifikované věci Krajský soud v Praze (dále rovněž „odvolací soud“ či „krajský soud“) usnesením ze dne 28. 2. 2023, č. j. 18 Co 222/2022-344, potvrdil k odvolání povinného usnesení Okresního soudu Praha - západ (dále „soud prvního stupně“) ze dne 12. 9. 2022, č. j. 206 EXE 6172/2020-231, ve výroku, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce. 2) Odvolací soud vyšel (ve shodě se soudem prvního stupně) ze zjištění, že oprávněná podala exekuční návrh podle vykonatelného rozsudku krajského soudu ze dne 27.
6. 2018, č. j. 4 T 21/2013-33778, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j. 6 To 64/2018-34994 (dále rovněž „exekuční titul“), jímž byla povinnému uložena povinnost zaplatit peněžitý trest ve výši 10 000 000 Kč, z čehož povinný částku 5 000 000 Kč uhradil. Vedením exekuce za účelem vymáhání nezaplacené (zbývající) poloviny uvedeného peněžitého trestu byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ivo Luhan, Exekutorský úřad Praha 1 (dále „soudní exekutor“), u něhož povinný podal 16.
9. 2020 návrh na zastavení exekuce spolu s návrhem na odklad provedení exekuce. Již v rámci rozhodování o tomto návrhu se soudy obou stupňů zabývaly námitkou povinného, zda lze postupovat podle § 251 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „o. s. ř.“), v případě exekučního titulu „vykonatelného podle správního nebo daňového řádu“ a zda lze daňový nedoplatek vymáhat „prostřednictvím soudního exekutora z hlediska zásady přiměřenosti a hospodárnosti“. Návrh povinného soudy dříve zamítly, neboť námitky označily za nedůvodné, a dalšímu rozhodování o těchto námitkách již brání překážka věci pravomocně rozsouzené (§ 83 a § 159 odst. 4 o.
s. ř.). 3) Odvolací soud citoval § 343 odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění účinném od 1. 1. 2012, § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále „ex. řád“), § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř., § 175 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále „daňový řád“), a § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále „tr.
zák.“), k čemuž konstatoval, že byl-li povinnému v trestním řízení uložen jedním odsuzujícím rozsudkem přísnější peněžitý trest za pokračující trestnou činnost a všechny sbíhající se trestné činy v souvislosti s uložením společného úhrnného trestu, znamená to, že v posuzované věci exekuční titul nikdy nezanikl, ale byl absorbován rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2022, č. j. 2 To 127/2020-28029; tímto rozsudkem soud zrušil předchozí výrok o vině, o pokračujícím trestném činu a trestných činech spáchaných s ním v jednočinném souběhu, výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad z rozsudku krajského soudu ze dne 27.
6. 2018, č. j. 4 T 21/2013-33778, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 6. 2019, č. j.
6 To 64/2018-34994, a znovu rozhodl o vině a trestu pro pokračující zločiny (v rozsudku uvedené) tak, že podle § 331 odst. 4 za použití § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zák. se povinný odsuzuje ke společnému úhrnnému trestu odnětí svobody (v rozsudku specifikovanému) a dále podle § 67 odst. 1 a § 68 odst. 1, odst. 2 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 13 000 000 Kč. 4) Odvolací soud uzavřel, že vydáním nového rozsudku nedošlo ke zrušení exekučního titulu, změna se týkala pouze výroků o vině a trestu, byl-li povinnému z důvodu modifikovaných podmínek („zjištění dalších trestných činů“) uložen přísnější trest. Původní rozsudek (exekuční titul) „i s vyznačenou právní mocí zůstává nadále založen v trestním spisu a stal se součástí nově vydaného rozsudku“.
Během posuzované exekuce tedy došlo ke změně rozsudku podle § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zák. spočívající ve zpřísnění trestu (odnětí svobody i peněžitého), přičemž „exekuce by měla být vedena i na zvýšený peněžitý trest, který by měl mít stejné pořadí jako zbytek pohledávky“. Opačný výklad by se dostal do rozporu s principy právní státu a oprávněnou coby správkyni daně by poškodil, neboť v případě vydávání dalšího nového rozsudku podle § 43 odst. 1 a § 45 odst. 1 tr. zák. by ztrácela pořadí pro vymáhání své pohledávky.
5) Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejíchž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Otázky spočívají v tom, A) „zda je přípustné, aby Krajský soud v Praze, který je oprávněným v dané věci, sám rozhodoval v řízení, kde je účastníkem“, a B) „zda je přípustné vést a pokračovat v exekuci v situaci, kdy exekuční titul byl pravomocně zrušen“. 6) K otázce ad A) dovolatel upřesnil, že pro své pochybnosti o objektivní nestrannosti soudců krajského soudu vznesl námitku jejich podjatosti (podal návrh na vyloučení soudců krajského soudu a přikázání věci k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze), které krajský soud nevyhověl, byť členka senátu krajského soudu JUDr.
Lenka Škubalová zastupuje uvedený soud „v řadě odpůrčích žalob proti úkonům povinného“. Dovolatel zároveň odkázal na jediné rozhodnutí, jehož důvody částečně citoval, a to usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. března 2020, sp. zn. Nad 8/2019, a zmínil další okolnosti k obavě z předpojatosti všech soudců krajského soudu (vedení exekuce směřuje „k obohacení soudního exekutora“, jehož náklady „jsou extrémní, nemravné“, postup soudního exekutora je „zjevně nepřiměřený“, exekuce vedená podle daňového řádu by pro povinného byla „výrazně příznivější“ apod.).
7) K otázce ad B) povinný uvedl, že napadené usnesení zcela pominulo zásadní skutečnost, že exekučně vymáhaný peněžitý trest byl uložen podle § 43 odst. 1 tr. zák. „a nikoli pouze jako pokračování v trestném činu podle § 45 odst. 1, jak nesprávně uvádí soud první instance“; došlo proto ke zrušení exekučního titulu ve smyslu § 268 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Vrchní soud v Praze ostatně v důvodech svých usnesení ze dne 14. 3. 2023, č. j. 2 To 16/2023-28839, a z téhož dne, č. j. 2 To 15/2023-28834, zánik exekučního titulu potvrdil.
8) K dovolání povinného se oprávněná vyjádřila tak, že nadále vykonatelný exekuční titul „nebyl žádným pravomocným rozhodnutím zrušen či nahrazen“. Během exekuce došlo k jeho změně spočívající mj. ve zpřísnění peněžitého trestu, a exekuce „by proto měla být vedena i na zvýšený peněžitý trest, který by měl mít stejné pořadí jako zbytek pohledávky“. Zvolený způsob vymáhání peněžitého trestu daňový řád umožňuje v případě nikoli bagatelních nedoplatků, nejsou-li ve vztahu k jeho výši předpokládané náklady spojené s vymáháním ve zjevném nepoměru.
9) Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) rozhodl o dovolání povinného podle občanského soudního řádu ve znění účinném od
30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem exekučního řízení (§ 36 odst. 1 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s.
ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.). 10) Prostřednictvím otázky ad A) dovolatel zřetelně namítá podjatost soudců odvolacího soudu, čímž uplatňuje zmatečnostní vadu řízení podle § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř., která nepředstavuje žádný ze zákonem taxativně vymezených dovolacích důvodů; přihlédnout k takové vadě lze toliko u přípustného dovolání (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února
2012, sp. zn. 23 Cdo 3897/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2012, sp. zn. 20 Cdo 2746/2011), což ve zkoumané věci splněno není. Odkaz na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je tudíž nepřípadný, nelze-li rovněž přehlédnout, že návrh na vyloučení soudců krajského soudu z projednávání a rozhodování věci dovolatel v předchozím řízení podal a nebyl úspěšný (jak sám v dovolání potvrdil). Konkrétnější námitka povinného, že shora jmenovaná soudkyně (členka senátu) krajského soudu zastupuje uvedený soud „v řadě odpůrčích žalob proti úkonům povinného“, (ostatně) sama o sobě důvod k vyloučení nezakládá ve smyslu § 14 odst. 4 o.
s. ř. (tj. soudce není předpojatý pro jeho postup v řízení o projednávané věci nebo pro rozhodování v jiných věcech). 11) Přípustnost dovolání povinný nevymezuje rovněž formulovanou otázkou ad B), vycházející a založenou na tom, že v posuzované exekuci byl během řízení exekuční titul pravomocně zrušen. Uvedl-li dovolatel, že se odvolací soud při řešení této otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, byl povinen alespoň v rovině citovaných závěrů a úvah dovolacího soudu relevantní judikaturu přiblížit, o což se v dané věci ani nepokusil (z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu viz.
např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. května 2017, sp. zn. 30 Cdo 5071/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 934/2019). K tomu je třeba podotknout, že dovolací soud nemůže a nesmí do obsahu dovolání „aktivně“ vstupovat vlastním výběrem předpokladu přípustnosti dovolání, rozhodných právních otázek či obsah dovolání jakkoli domýšlet, neboť by tímto postupem porušil základní procesní pravidla, na nichž je dovolací řízení založeno, a to především zásadu rovnosti účastníků řízení a zásadu dispoziční (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.
května 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2022, sp. zn. 20 Cdo 2982/2021). Jestliže procesní předpis (o. s. ř.) vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních předpokladů dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí důsledně posuzuje, nemůže se jednat o přepjatý formalismus (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/18, či usnesení Ústavního soudu ze dne 28. dubna 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15). 12) Dovolací soud z uvedených důvodů dovolání povinného podle ustanovení § 243c odst. 1 o.
s. ř. dovolání odmítl.
13) O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. řádu). Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 2. 2024
JUDr. Aleš Zezula předseda senátu