Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Lukáše, zastoupeného Mgr. Miroslavem Fotrem, advokátem, sídlem Rodinova 691/4, Hodonín, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3546/2023-165 ze dne 21. února 2024, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 330/2020-106 ze dne 1. prosince 2021 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 75 Cm 28/2018-31 ze dne 12. února 2019, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy jimi porušily jeho základní práva zaručená v hlavě V. Listiny základních práv a svobod ("Listina"), zejména práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Stěžovatel, jako vlastník jednotky v budově X, na shromáždění vlastníků dne 8. prosince 2017 hlasoval proti usnesení vedlejšího účastníka ("SVJ") o schválení účetní závěrky za rok 2016 ("usnesení SVJ"). Nesouhlasil s úhradou výměny oken u některých bytů ve vlastnictví některých členů SVJ z prostředků fondu SVJ (společného účtu) tvořeného příspěvky na správu budovy a pozemku, a tedy ani s účtováním tohoto výdaje. Schválení usnesení SVJ považoval za značné majetkové poškození a jako přehlasovaný vlastník podal k Městskému soudu v Praze ("městský soud") návrh na zrušení usnesení SVJ.
3. Městský soud napadeným usnesením návrh na určení neplatnosti usnesení SVJ zamítl (výrok I) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II). Odkázal na soudní praxi při posuzování neplatnosti rozhodnutí o schválení účetní závěrky a dospěl k závěru, že usnesení SVJ je platné. Stěžovatel jiný důležitý důvod pro zásah soudu ve smyslu § 1209 odst. 1 občanského zákoníku neuvedl, obecné tvrzení o vadném účetnictví takovým důvodem není. Schválení či neschválení účetní závěrky nemůže nic změnit na tom, že výměnu oken SVJ již uhradilo. Závěrem stěžovatele poučil o jiných právních institutech k ochraně jeho právního zájmu.
4. Vrchní soud v Praze ("vrchní soud") napadeným usnesením usnesení městského soudu potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Vrchní soud vyšel ze skutečnosti, že schválená účetní závěrka vznikla na základě úplného a průkazného účetnictví zachycujícího peněžní toky v SVJ, s nimiž byl stěžovatel seznámen, a odráží finanční situaci účetní jednotky. Dodal, že jestliže namítaným důvodem neplatnosti usnesení o schválení účetní závěrky nebyl ani proces svolání, projednání a odhlasování účetní závěrky, a současně neexistuje ani pochybnost o věrohodnosti zachycení finančních toků v SVJ, nemohl by být důvodem pro rozhodnutí o neplatnosti ani nesprávný právní důvod vynakládání výdajů SVJ. Proto ani vrchní soud důležitý důvod k přezkumu rozhodnutí podle § 1209 odst. 1 občanského zákoníku neshledal.
5. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Konstatoval, že rozhodnutí o schválení účetní závěrky zásadně není rozhodnutím zasahujícím do samotného právního postavení vlastníků jednotek, tudíž není důležitým důvodem pro soudní přezkum usnesení. Uvedl, že usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 88/2001 ze dne 24. září 2001 nelze aplikovat, neboť zákonné předpoklady vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady akciové společnosti nejsou srovnatelné s § 1209 občanského zákoníku. Nezabýval se proto pro nadbytečnost otázkou, z jakých prostředků SVJ hradilo výměnu oken v jednotkách svých členů, ani otázkou rozporu účetní závěrky se zákonem, neboť na správnost usnesení vrchního soudu její řešení nemá vliv.
6. Argumentaci v ústavní stížnosti lze shrnout následovně: Stěžovatel tvrdí, že skutkové závěry obecných soudů ignorují stěžovatelem předložené důkazy. Namítá, že obecné soudy posvětily jednání funkcionářů výboru SVJ spočívající ve zneužití svěřených finančních prostředků z příspěvků na správu budovy a pozemku. Má za to, že prostředky nebylo možné použít k zaplacení výměny oken v bytových jednotkách některých členů SVJ, navíc bez souhlasného usnesení shromáždění SVJ o takové investici. Proto i provedené účtování považuje za protiprávní. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu o nepřijatelnosti dovolání a má za to, že rozhodnutí o schválení účetní závěrky může být důležitým důvodem tehdy, schválilo by se tím rovněž skryté, neoprávněné a protizákonné užití svěřených finančních prostředků. Rozhodnutí tak stěžovatel považuje za přímý zásah do samotného právního postavení vlastníků jednotek a jejich práv na rozhodování o zásadním užití finančních prostředků ze společného fondu.
7. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a není nepřípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
8. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem.
9. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů; zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. září 2007 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud v rozhodovací praxi již dříve vyložil, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti nemůže nahrazovat hodnocení obecných soudů, tj. skutkové a právní posouzení věci, svým vlastním [srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. února 1994 (N 5/1 SbNU 41)], a do rámce, ve kterém obecné soudy vykonávají nezávisle svoji činnost zasahuje jen ve výjimečných případech. Zpravidla tak činí pouze v případech, kdy právní závěry soudu jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci soudního rozhodnutí nevyplývají.
11. Podstatou stížnosti je nesouhlas stěžovatele s použitím společných finančních prostředků na opravu oken pouze u některých bytových jednotek, s následným účtováním této úhrady a jejím zahrnutím do účetní závěrky za rok, v němž oprava proběhla. Stěžovatel však nepředkládá Ústavnímu soudu žádnou relevantní ústavněprávní argumentaci, pouze opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před obecnými soudy. Ústavnímu soudu však nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví.
12. Obecné soudy se námitkami stěžovatele zabývaly, ověřily, že stěžovatel měl možnost prosadit svůj názor na financování výměny oken, a to jak při schvalování investiční akce, tak účetní závěrky, a vysvětlily smysl účetní závěrky a podstatu přezkumu rozhodnutí o jejím schválení. Své závěry srozumitelně a logicky odůvodnily. Obecné soudy nadto stěžovatele poučily, jakými prostředky práva se mohl domáhat ochrany svých práv. Ústavní soud neshledal žádný ústavněprávně relevantní exces pro kasační zásah. Tím se Ústavní soud nijak nevyjadřuje k oprávněnosti využití finančních prostředků na stěžovatelem zpochybňovanou investiční akci SVJ, zároveň však dodává, že stěžovatel se zvolenou procesní obranou nemohl domoci kýženého výsledku, proto ani ústavní stížnost nemohla na výsledku nic změnit.
13. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. května 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu