Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška (soudce zpravodaj), soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Eagle RE s.r.o., sídlem Na příkopě 988/31, Praha 1, zastoupené Dr. Máriem Voglem, sídlem Pařížská 68/9, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. února 2025 č. j. 33 Cdo 3046/2024-472 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. června 2024 č. j. 18 Co 96/2024-438, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Iryny Morozové, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Základem posuzovaného případu je spor o zaplacení odměny zprostředkovatele ze smlouvy o zprostředkování prodeje obchodní společnosti.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů vyplývá, že se stěžovatelka v řízení před civilními soudy domáhala na vedlejší účastnici zaplacení částky 3 606 391,25 Kč s příslušenstvím jako pohledávky z titulu dlužné provize za zprostředkování prodeje obchodního podílu ve společnosti VERONA PLUS, spol. s r.o., kterou nabyla postoupením od společnosti REdevelopment properties s.r.o. Soud prvního stupně žalobě vyhověl. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") však k odvolání vedlejší účastnice změnil prvostupňový rozsudek tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud následné dovolání stěžovatelky odmítl.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení v návětí uvedených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelčiny námitky lze stručně shrnout do dvou bodů. Zaprvé rozporuje napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tím, že její dovolání Nejvyšší soud odmítl neoprávněně a porušil její právo na přístup k soudu. Stěžovatelka uvádí, že Nejvyšší soud svým formalistickým rozhodnutím aproboval protiústavní postup odvolacího soudu. Zadruhé stěžovatelka brojila proti napadenému rozsudku městského soudu. Ten s podrobnější argumentací označila za nepřezkoumatelný, překvapivý a trpící vadou opomenutého důkazu.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Stěžovatelka namítala nesprávný postup Nejvyššího soudu při posouzení přípustnosti dovolání. Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti zasahuje do usnesení Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání v situacích, kdy v napadeném rozhodnutí shledá protiústavnost, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či jiných ústavní úrovně dosahujících vad vytyčených judikaturou Ústavního soudu (usnesení ze dne 19. listopadu 2014 sp. zn. II. ÚS 2577/14 , bod 6). Takové vady Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Nejvyšší soud srozumitelně a logicky vysvětlil, proč stěžovatelčiny námitky nezaložily přípustnost dovolání. Z práva na přístup k soudu neplyne právo na obligatorní meritorní přezkum stěžovatelkou podaného dovolání (usnesení ze dne 8. června 2020 sp. zn. II. ÚS 1001/20 , bod 14).
6. Co se týče zbylých námitek, stěžovatelka v ústavní stížnosti především pokračuje v polemice se závěry obecných soudů na poli podústavního práva. Ústavní soud proto připomíná, že mu z pozice soudu specializovaného na otázky ústavnosti (čl. 83 Ústavy) nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti. K takovým vadám však v posuzovaném případě nedošlo. Ústavní soud stabilně judikuje, že zásada zákazu překvapivých rozhodnutí neznamená, že by účastníci řízení měli vždy znát závěry soudu ještě předtím, než soud vynese rozhodnutí [např. nález Ústavního soudu ze dne 11. ledna 2012 sp. zn. I. ÚS 451/11
(N 8/64 SbNU 77)]. Překvapivost soudního rozhodnutí navíc nelze hodnotit izolovaně, nýbrž v kontextu celého řízení (usnesení ze dne 16. června 2016 sp. zn. III. ÚS 2871/15 ). Z hlediska těchto kritérií Ústavní soud dospěl k závěru, že v nyní posuzovaném případě nedošlo k porušení zákazu překvapivosti rozhodnutí. Stěžovatelčinu námitku opomenutí důkazu městským soudem již dostatečným způsobem vyvrátil Nejvyšší soud (bod 24 napadeného usnesení), na jehož argumentaci Ústavní soud v zájmu stručnosti odkazuje, neboť na ní neshledává nic protiústavního.
7. Co se týče tvrzené nepřezkoumatelnosti úvahy městského soudu o převedení pohledávky, smyslem odůvodnění je především seznámení účastníků řízení s úvahami, na nichž soud založil své rozhodnutí, a též dodržení principu vyloučení libovůle. Potřebný rozsah nezbytného odůvodnění nelze chápat tak, že nutně vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument [usnesení ze dne 25. října 1999 sp. zn. IV. ÚS 360/99
(U 68/16 SbNU 363); rozsudek Evropského soudu pro lidská ze dne 9. prosince 1994, Ruiz Torija proti Španělsku, č. stížnosti 18390/91, bod 29]. Těmto požadavkům napadená rozhodnutí dostojí. Městský soud vyšel ze smlouvy o zprostředkování (bod 19 napadeného rozsudku) a ze stěžovatelčina tvrzení o tom, že postoupení pohledávky bylo vedlejší účastnici oznámeno mj. v protokolu o úschově. Na základě tohoto tvrzení městský soud zopakoval důkaz notářským zápisem (bod 22), z něhož učinil další závěry. Účastníkům řízení poté zpřístupnil hodnocení tohoto důkazu s tím, že má za prokázané, že postoupení pohledávky zprostředkovatele bylo vedlejší účastnici jako dlužnici ze smlouvy o zprostředkování notifikováno stěžovatelkou jako cesionářem, ve výši 2 843 995 Kč, a že tato částka odpovídá 34,265 % z částky 8 300 000 Kč, tedy podílu žalobkyně na odměně zprostředkovatele, podle zprostředkovatelské smlouvy (bod 23).
Takový postup a odůvodnění nevybočuje z mantinelů ústavnosti, neboť nezakládá vadu nepřezkoumatelnosti ani opomenutého důkazu, jak tvrdila stěžovatelka.
8. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. září 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu