Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti HERČÍK A KŘÍŽ, spol. s r.o., sídlem K Hájům 2639/7, Praha 5, zastoupené Mgr. Ladislavem Rychtářem, advokátem, sídlem U Hadovky 564/3, Praha 6, proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 16 Co 258/2024-137 ze dne 21. ledna 2025, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti PCVV a.s., sídlem Pod Vlkem 1031/14, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastnice se v řízení před obecnými soudy domáhala ochrany rušené držby u sporného pozemku a na komunikaci na něm umístěné. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením č. j. 28 C 104/2024-79 z 2. 5. 2024 tuto žalobu zamítl a vedlejší účastnici uložil stěžovatelce zaplatit náhradu nákladů řízení. Obvodní soud odůvodnil, že žaloba byla sice podána v prekluzivní lhůtě, nicméně podle jeho názoru nebyla naplněna podmínka svémocného rušení držby, ani podle něj vedlejší účastnice nebyla držitelkou žádného práva, jehož ochrany by se mohla v uvedeném řízení dovolávat.
2. K odvolání vedlejší účastnice se věcí zabýval Městský soud v Praze. Ten napadeným usnesením změnil rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že stěžovatelka je povinna zdržet se omezení vstupu a vjezdu na sporný pozemek a na komunikaci na něm umístěnou, a to tím, že odstraní veškeré zábrany bránící vstupu a vjezdu na tento pozemek. Současně stěžovatelce uložil povinnost zaplatit vedlejší účastnici náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. I odvolací soud uvedl, že byla žaloba podána včas v prekluzivní lhůtě. K námitce nedostatku aktivní legitimace vedlejší účastnice k podání žaloby uvedl, že vedlejší účastnice drží dané právo jednak pro sebe, jednak jejím prostřednictvím pak toto právo vykonávají i další proměnné skupiny osob (nájemníci či zákazníci).
3. Stěžovatelka tvrdí, že napadeným usnesením došlo k porušení jejích základních práv a svobod, a sice k porušení čl. 1, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy. Stěžovatelka napadá usnesení, kterým bylo rozhodnuto o tom, že má na sporném pozemku odstranit veškeré zábrany bránící vstupu a vjezdu na tento pozemek. Tvrdí, že napadené usnesení porušuje její základní práva a svobody tím, že je založeno na nesprávných skutkových a právních závěrech.
Nesouhlasí zejména s tím, že bylo městským soudem určeno, že z její strany dochází ke svémocnému rušení držby vedlejší účastnice. Rozvádí, proč má za to, že vedlejší účastnice není držitelkou práva, a proto se nemůže domáhat ochrany z rušené držby. Jediný, kdo vykonával právo jízdy a chůze přes sporný pozemek, byl nájemce vedlejší účastnice. Ten se však ochrany rušené držby nedomáhal. Současně zdůvodňuje, proč žaloba nebyla podána včas v prekluzivní lhůtě podle § 1008 občanského zákoníku.
4. Ústavní soud shledal, že procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem jsou splněny. Dospěl nicméně k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, neboť nic nenasvědčuje porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod, kterých se stěžovatelka dovolává.
5. Podstatu držební (posesorní) ochrany vyložil v minulosti Ústavní soud tak, že nikdo není oprávněn bez právního důvodu zasahovat do držby jiného (viz nález sp. zn. I. ÚS 2463/21 z 11. 5. 2022, bod 14). Pokud tak učiní a nemá oprávnění do držby zasáhnout, "vzniká (bez ohledu na to, zda držbu samotnou považujeme za právo, či nikoliv) mezi držitelem a rušitelem právní vztah, jehož obsahem je zejména povinnost rušitele upustit od zásahů a uvést vše do předchozího stavu" (SPÁČIL, J., In: LAVICKÝ, P.
a kol. Občanský soudní řád. Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2016, s. 878). Smyslem žaloby z rušené držby není ochrana práva, nýbrž ochrana pokojného stavu. Proto obecné soudy nezkoumají, zda jde o držbu řádnou, poctivou nebo pravou. Pro úspěšnost žaloby je nutné, aby žalobce prokázal, že je držitelem práva, které žalovaný ruší (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3074/17 z 20. 12. 2017). Námitky žalovaného jsou omezené. Může namítat, že žaloba byla podána po uplynutí lhůty, popírat svémocnost zásahu, tvrdit, že žalobce získal proti žalovanému nepravou držbu nebo že ho z držby vypudil (§ 1007 odst. 1 občanského zákoníku).
Soudy v těchto řízeních nezasahují do práv a povinností účastníků konečným způsobem. Platí, že (zpravidla) následné petitorní vyřešení sporu o právní titul má dopad na další trvání držby.
6. Ústavnímu soudu v této fázi sporu nepřísluší přehodnocovat právní a skutkové závěry, které učinily obecné soudy. Ústavní soud v daných případech aplikuje omezený test ústavnosti. Podstatou aplikace tohoto testu je přezkum toho, zda rozhodnutí o žalobě z rušené držby mělo zákonný podklad, bylo vydáno příslušným orgánem a není projevem svévole (nález sp. zn. IV. ÚS 4306/18 z 21. 5. 2019, v něm citované usnesení sp. zn. I. ÚS 2662/16 z 12. 12. 2017 či usnesení IV. ÚS 1305/24 z 10. 7. 2024, body 6 a 7). Ústavní soud má přitom za to, že tyto podmínky byly splněny.
7. Stěžovatelčina stížnostní argumentace je založena na námitce, že obecné soudy nesprávně hodnotily žalobu z rušené držby jako včasnou. Podle jejího názoru se šestitýdenní prekluzivní lhůta pro uplatnění žaloby z rušené držby (§ 1008 občanského zákoníku) měla počítat od stěžovatelčiny první výzvy k ukončení neoprávněného užívání sporných pozemků, neboť rušení může spočívat i ve verbálním projevu, a nesouhlasí tak se závěrem městského soudu, že "[k] rušení držby žalované došlo až samotným umístěním závor, ne pouhým přípisem" (bod 14 napadeného usnesení městského soudu).
8. Ústavní soud v tomto směru přisvědčuje stěžovatelce, že k rušení držby mohlo dojít již výzvami, které stěžovatelka vedlejší účastnici zaslala. Nicméně stěžovatelka opomíjí, že komentářová literatura k závěru, že k rušení držby může sice docházet i zákazem či výhrůžkou, avšak "zákaz (např. chodit přes pozemek) a jeho následující fyzická realizace (např. vystavění závory) představují samostatná rušení [držby,] tj. vzhledem k různosti v povaze, způsobu provedení a intenzitě se nejedná o pokračování v rušení ve smyslu § 1008 občanského zákoníku" (viz PETROV, J.
§ 1003. Rušení držby. In: PETROV, J., VÝTISK, M., BERAN, V. a kol. Občanský zákoník. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2024, s. 1068). Současně ani nelze říci, že by rušební činy stěžovatelky co do povahy, rozsahu zásahu a jejich časové souslednosti představovaly jednotu, aby bylo možné uvažovat o tom, že subjektivní lhůta běžela pro všechny zásahy společně již od zásahu prvního (srov. DOBROVOLNÁ, E. Ochrana držby v občanském právu a civilním procesu. Praha: Wolters Kluwer, 2024, s. 168-172).
Subjektivní lhůta proto počala v nyní řešené věci u každého (samotného) rušení běžet zvlášť. Vzhledem k tomu nelze stěžovatelce přisvědčit, že městský soud porušil její základní práva a svobody tím, že žalobu vedlejší účastnice z rušení držby vyhodnotil jako včasnou.
9. Stěžovatelka současně v ústavní stížnosti namítá, že městský soud nesprávně určil, že je vedlejší účastnice držitelem rušeného práva. Ani v této části přitom nejsou dány důvody pro kasační zásah Ústavního soudu. Městský soud tento svůj závěr v napadeném rozhodnutí dostatečným způsobem jasně a srozumitelně odůvodnil. Požadavky vyplývající z práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), týkající se odůvodnění rozhodnutí, proto byly naplněny. V rámci omezeného testu ústavnosti (viz body 7 a 8 výše) proto Ústavní soud nemá, co by napadenému rozhodnutí vytknul. Stěžovatelka pouze zpochybňuje právní závěr městského soudu a staví Ústavní soud do role další přezkumné instance. Taková pozice ovšem Ústavnímu soudu nepřísluší, a to tím spíše, že zákonodárce řízení o žalobě z rušené držby záměrně vyloučil z přezkumu dovolacím soudem [viz § 238 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu].
10. Ústavní soud proto stěžovatelčinu ústavní stížnost odmítnul jako návrh zjevně neopodstatněný [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu