Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Pavla Šámala (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obce Liběšice, sídlem Liběšice 6, zastoupené Mgr. Janou Zwyrtek Hamplovou, advokátkou, sídlem Olomoucká 261/36, Mohelnice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. listopadu 2022 č. j. 5 Afs 240/2020-32, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a souvisejících rozhodnutí se podává, že Finanční úřad pro Ústecký kraj (dále jen "správce daně") platebním výměrem ze dne 11. 8. 2016 č. j. 1881327/16/2500-31471-506373 stěžovatelce vyměřil odvod v celkové výši 491 108 Kč do Státního fondu rozvoje bydlení za porušení rozpočtové kázně v souvislosti s čerpáním dotace poskytnuté stěžovatelce na bytovou výstavbu pro příjmově vymezené osoby. Stěžovatelka, zjednodušeně řečeno, v rozporu s podmínkami poskytnuté dotace použila část prostředků na výstavbu parkovacích míst, čímž porušila rozpočtovou kázeň. Uvedený platební výměr není předmětem nyní posuzované věci.
2. Správce daně následně platebním výměrem ze dne 10. 3. 2017 č. j. 513567/17/2500-31471-506373 stěžovatelce vyměřil penále v celkové výši 491 108 Kč za prodlení s uvedeným odvodem ode dne 19. 5. 2010, resp. 18. 6. 2010, do 7. 3. 2017 podle § 44a odst. 7 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění účinném do dne 31. 12. 2010. Vedlejší účastník platební výměr ze dne 10. 3. 2017 potvrdil a odvolání stěžovatelky proti němu zamítl rozhodnutím ze dne 29. 9. 2017 č. j. 41923/17/5000-10480-712244.
3. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") zamítl žalobu stěžovatelky proti uvedenému rozhodnutí vedlejšího účastníka rozsudkem ze dne 24. 6. 2020 č. j. 15 Af 122/2017-33. Podle krajského soudu výši penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně určuje přímo § 44a odst. 7 rozpočtových pravidel. Uvedené ustanovení rovněž obsahuje horní hranici penále, která nesmí překročit výši samotného odvodu. "Skutečné" penále tak mělo činit téměř 1 milion Kč. Výše konečně vyměřeného penále proto není v rozporu s dobrými mravy.
4. Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky. Nejvyšší správní soud zdůraznil, že v nyní posuzované věci se lze zabývat toliko oprávněností a výší uloženého penále, nikoli odvodu, o kterém týž soud rozhodl rozsudkem ze dne 21. 7. 2022 č. j. 9 Afs 125/2020-38 (Nejvyšší správní soud jím zamítl kasační stížnost stěžovatelky ve věci vyměření odvodu; srov. sub 2). Nejvyšší správní soud dále uvedl, že podle § 44a odst. 7 rozpočtových pravidel se penále za porušení rozpočtové kázně počítá ode dne tohoto porušení. Platební výměr pak má toliko deklaratorní povahu. Rozhodné je, zda příjemci dotace vznikla povinnost odvést odvod, což v nyní posuzované věci platí. Stěžovatelka oprávněnost odvodu úspěšně v jiném řízení nezpochybnila. Platí rovněž, že i za situace, kdy by byl platební výměr o vyměření odvodu zrušen, penále za odvod by sdílelo jeho osud. Rozhodnutí správních orgánů odpovídají zákonu, a jsou proto správná.
1. Stěžovatelka nejprve rekapituluje svoji argumentaci směřující proti oprávněnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně; odkazuje na řízení vedené u Ústavního soudu pod
sp. zn. IV. ÚS 2625/22
o její ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 125/2020. Dále stěžovatelka brojí proti oprávněnosti a výši vyměřeného penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatelka tvrdí, že k prodlení "došlo zpětně", kdy netušila, že má platit odvod. Do doby vyměření odvodu byla v dobré víře, že nikomu nic nedluží. Stěžovatelka proto dále tvrdí, že místní samosprávné celky mají obavu přijímat dotace, protože hrozí, že je budou vracet a nadto platit penále v téže výši jako sankci. Výklad zastávaný Nejvyšším správním soudem je vůči místním samosprávným celkům bezohledný a přepjatě formalistický. Výše penále je nepřiměřená a nemravná. Měla by činit nejvýše 15 až 20 % výše odvodu.
1. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva, resp. žádné další k dispozici neměla (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
1. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti, který stojí mimo soustavu soudů. Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování správních soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na správních soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ve svém důsledku brojí proti výši penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně. Jak uvedl již krajský soud v předcházejících fázích řízení, podrobnosti o výši penále a způsobu jeho výpočtu stanoví § 44a odst. 7 rozpočtových pravidel. Nejvyšší správní soud k tomu zdůraznil, že podle uvedeného ustanovení rovněž platí, že se penále počítá od okamžiku porušení rozpočtové kázně, nikoli od okamžiku, kdy se porušitel rozpočtové kázně o tomto porušení případně dozvěděl od orgánů veřejné moci. Správní soudy přitom vyšly ze znění zákona, které vskutku neposkytuje prostor pro uvážení či rozdílný výklad. Odůvodnění napadeného rozsudku je pak srozumitelné, na námitky stěžovatelky logicky reaguje a vyvrací je, přičemž o svévoli, exces či opomenutí ústavně zaručených práv nejde.
3. K obdobným tvrzením o "nemravné" či nepřiměřené výši penále rovnající se výši odvodu se Ústavní soud v minulosti v obdobném kontextu vyjadřoval v usnesení ze dne 26. 11. 2015
sp. zn. III. ÚS 3204/15
, či dále obdobně v usnesení ze dne 19. 9. 2017
sp. zn. II. ÚS 2566/15
, ze dne 17. 9. 2019
sp. zn. IV. ÚS 1603/19
a ze dne 2. 11. 2022
sp. zn. III. ÚS 560/22
(všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud v uvedených věcech obdobným námitkám nepřisvědčil a tzv. kvalifikované vady v tehdy napadených rozhodnutích neshledal. Ani v této věci nemá důvody své tehdejší závěry přehodnocovat, a proto na ně v podrobnostech odkazuje.
4. Lze proto uzavřít, že Ústavní soud tzv. kvalifikované vady v napadeném rozsudku neshledal. Nejvyšší správní soud se zaměřil na rozhodné právní otázky ve věci samé, tedy zda správní orgány vyměřily penále oprávněně a ve správné výši. Své závěry Nejvyšší správní soud řádně odůvodnil. Ústavní soud nepovažoval za nezbytné vyčkávat na rozhodnutí o ústavní stížnosti téže stěžovatelky, o které se vede řízení pod
sp. zn. IV. ÚS 2625/22
, jež dosud neskončilo. Jde sice o ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 9 Afs 125/2020, který se týká oprávněnosti vyměření odvodu souvisejícího s vyměřením penále v nyní posuzované věci (sub 2). Ovšem jak poznamenal Nejvyšší správní soud v bodu 17 odůvodnění napadeného rozsudku, případné zjištění neoprávněnosti vyměření odvodu by mělo za následek, že penále za prodlení s odvodem se stane daňovým přeplatkem. Ústavní soud tak nijak tímto rozhodnutím nepředjímá, jak bude rozhodnuto v uvedené věci, a ani nebrání tomu, aby případně došlo k vrácení vyměřeného odvodu či penále. Zde jde ve věci samé jen o to, zda správce daně tehdy vyměřil penále oprávněně a ve správné výši.
1. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů neshledal namítané porušení základních práv či svobod stěžovatelky (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2023
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu