Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 124/99
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátu složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Klokočky a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Vladimíra Paula ve věci ústavní stížnosti stěžovatele S. V., zastoupeného JUDr. V. B., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 2. 1999, sp. zn. 30 Ca 259/96, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 4. 3. 1999, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 8. 3. 1999, domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 1. 7. 1996, č. j. FŘ 150/2959/96. Tímto rozhodnutím Finanční ředitelství v Brně zamítlo odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 10. 4. 1996, č. j. FÚ /940/963/MV/96, kterým byl stěžovatel vyzván k zaplacení daňového nedoplatku jako ručitel podle ust.
§ 57 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Finanční ředitelství jako odvolací orgán ověřilo stav zápisů v obchodním rejstříku a zjistilo, že ke dni vydání výzvy k zaplacení daňového nedoplatku ani ke dni vydání jeho vlastního rozhodnutí nebyl podán návrh na zápis rozsahu splacení vkladů jednotlivých společníků obchodní společnosti "W.", spol. s r. o. Finanční ředitelství shledalo v uvedené skutečnosti rozpor s § 768 odst. 3 obchodního zákoníku, který stanoví povinnost uvést do souladu s tímto zákonem do jednoho roku od jeho účinnosti všechny zápisy, které neodpovídají jeho ustanovením, a také rozpor s § 113 odst. 1 obchodního zákoníku, ukládajícímu jednatelům společnosti oznámit bez zbytečného odkladu rejstříkovému soudu rozsah splacení vkladu každého společníka.
Krajský soud v Brně, který rozhodoval o žalobě stěžovatele proti výše uvedenému rozhodnutí Finančního ředitelství dovodil, že pro posouzení, zda stěžovatel je ručitelem, je podstatné, zda výše nesplaceného vkladu je zapsána v obchodním rejstříku. Jelikož v daném případě zápis neobsahuje rozsah splacení vkladu každého společníka, je nutno vycházet z předpokladu, že vklad splacen nebyl. Z § 27 odst. 2 obch. zákoníku vyplývá, že proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti.
Soud nesouhlasil ani s námitkou stěžovatele, že rozhodnutí je nevymahatelné, protože nestanoví, jakou částku má stěžovatel uhradit, neboť z rozhodnutí správního orgánu I. stupně je zřejmé, že je vyzýván, aby daňový nedoplatek uhradil jako ručitel do výše nesplaceného vkladu, zapsaného v obchodním rejstříku. Pokud zápis v obchodním rejstříku informaci o rozsahu splacení vkladu neobsahuje, je podle Krajského soudu nutno vycházet z předpokladu, že vklad splacen nebyl vůbec a v takovém případě stěžovatel ručí v plné výši svého vkladu, tedy ve výši 35 000 Kč. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Krajského soudu došlo podle jeho názoru k porušení čl.
2 odst. 2 a odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jako důsledek i k porušení čl. 11 odst. 5 Listiny. Nesouhlasí se závěrem soudu, že pokud rozsah splacení vkladu nebyl uveden ve výpisu z obchodního rejstříku, je nutno na věc nahlížet tak, jako by vklad nebyl splacen vůbec. Stěžovatel tvrdí, že toto stanovisko nemá oporu v zákoně, neboť podle něj neuvedení zápisu v obchodním rejstříku neznamená, že tato skutečnost neexistuje, zejména za situace, kdy bylo v době podání návrhu na zápis změn soudu pomocí kopií dokladů doloženo splacení základního jmění všemi společníky v plné výši.
Rozpor s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod pak stěžovatel spatřuje ve výkladu § 113 odst. 1 obchodního zákoníku, neboť je toho názoru, že toto ustanovení neukládá žádnou formu oznámení o splacení vkladů a stěžovatel tedy za dostatečnou formu považuje zaslání dokladů o splacení vkladů soudu. Stěžovatel dále upozorňuje na chyby v inkriminovaném výpisu z obchodního rejstříku, spočívající např. ve špatně označeném sídle společnosti, adrese statutárního zástupce, či skutečnosti, že částka je vyčíslena v neexistující měně "Kčs".
Z výše uvedených důvodů proto stěžovatel vyvozuje, že podle svého názoru neporušil žádnou povinnost uloženou mu dle zákona, a proto není možné ukládat mu povinnost odvést daň za společnost, po které měl finanční úřad dluh vymáhat primárně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil. Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, který vyčerpal všechny prostředky, poskytnuté mu zákonem k ochraně jeho práv.
Ústavní soud si vyžádal spisový materiál a účastník i vedlejší účastníci byli vyzváni, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili. Finanční úřad ve Zlíně se v podání ze dne 28. 12. 1999 postavení vedlejšího účastníka řízení vzdal. Za Finanční ředitelství v Brně se dne 30. 12. 1999 vyjádřil ředitel Ing. M. Č. a zástupce ředitele Ing. M. D. Z obsáhlého vyjádření vyplývá, že podle názoru Finančního ředitelství nedošlo v daném případě k porušení žádného ze stěžovatelem uváděných základních práv. Finanční ředitelství zdůraznilo, že výzvou k zaplacení daňového nedoplatku nebyla uložena daň stěžovateli, který v daňovém řízení nevystupoval v postavení daňového subjektu dle § 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, ale v postavení třetí osoby - ručitele ve smyslu ust.
§ 7 odst. 2 písm. d) cit. zákona. Stěžovatel byl vyzván k plnění platební povinnosti vyplývající z institutu ručení a nebyla mu v žádném případě uložena povinnost odvést daň za společnost. Platební povinnost mají ručitelé, pokud jim povinnost ručení ukládá zákon (v případě stěžovatele ust. § 106 obchodního zákoníku), a ručitel byl k plnění této povinnosti správcem daně vyzván. Společník ručí za závazky společnosti do výše svého nesplaceného vkladu, zapsaného v obchodním rejstříku, přičemž rozhodující není podle vedlejšího účastníka faktický stav, ale stav zachycený v obchodním rejstříku.
Dle Finančního ředitelství je zřejmé, že svou povinnost podat návrh na zápis změn nesplnila zapsaná osoba, které se zápisy v obchodním rejstříku týkají, tedy obchodní společnost "W.", spol. s r. o., a nikoliv stěžovatel, který je jedním z jednatelů této společnosti, tedy osobou, která je statutárním orgánem, jímž právnická osoba jedná. Finanční ředitelství dále odmítá tvrzení stěžovatele, že soudu bylo kopiemi dokladů doloženo splacení základního jmění všemi společníky v plné výši. Podle vedlejšího účastníka naopak společnost "W.", spol.
s r. o., dosud nepřizpůsobila své zápisy v obchodním rejstříku úpravě podle obch.
zákoníku, ačkoliv k tomu byla rejstříkovým soudem vyzvána, což vyplývá z úplného výpisu z obchodního rejstříku vedeného Krajským obchodním soudem v Brně. K námitce stěžovatele, že plátcem je společnost, a proto byl finanční úřad povinen učinit nezbytné kroky k vymožení po dlužníkovi, Finanční ředitelství uvádí, že správce daně požadoval nejprve splnění daňové povinnosti po daňovém dlužníkovi a teprve poté, kdy tato osoba s prvotní platební povinností tuto povinnost nesplnila, vydal výzvu k zaplacení daňového nedoplatku ručitelem.
K vystavení této výzvy přistoupil správce daně poté, co nebyl daňový nedoplatek uhrazen opakovanou daňovou exekucí. Ze všech uvedených důvodů proto vedlejší účastník navrhuje ústavní stížnost zamítnout. Za Krajský soud v Brně se dne 23. 12. 1999 vyjádřil předseda senátu JUDr. J. Š., který odkázal na podrobné odůvodnění napadeného rozsudku, přičemž trvá na zde vysloveném právním názoru. Za podstatné považuje v dané věci především ust. § 27 obch. zákoníku, které negativním principem publicity v podstatě stanoví závaznost údajů v obchodním rejstříku ve vztahu ke třetím osobám.
V úvodu tohoto vyjádření vyslovil Krajský soud názor, že ústavní stížnost byla podána opožděně. Je proto nutno konstatovat, že v tomto se tento soud dopustil zřejmého omylu, neboť ústavní stížnost byla podána k přepravě v Uherském Hradišti dne 5. 3. 1999 a Ústavnímu soudu byla doručena 8. 3. 1999. Jelikož ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu ze dne 5. 2. 1999, je zákonná lhůta pro podání ústavní stížnosti zachována. Ústavní soud poté, co se seznámil s výše uvedenými rozhodnutími Krajského soudu v Brně, Finančního ředitelství v Brně, i Finančního úřadu ve Zlíně, jakož i spisovým materiálem Krajského soudu (sp. zn. 30 Ca 259/96), a spisovým materiálem Finančního ředitelství (FŘ 150/2959/96), dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již v mnoha svých rozhodnutích připomenul, že není třetí instancí v systému všeobecného soudnictví ani vrcholem soustavy obecných soudů. Jako soudní orgán ochrany ústavnosti nepřezkoumává celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí a neposuzuje ani stanoviska, výklady a právní úvahy orgánů veřejné moci v konkrétních případech, pokud ovšem jejich postupem nedošlo k porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. V daném případě napadá stěžovatel v ústavní stížnosti především právní názor orgánů, rozhodujících ve věci.
Krajský soud, Finanční ředitelství i Finanční úřad se zcela jednoznačně shodly na výkladu aplikovaných ustanovení obchodního zákoníku a tento právní názor řádně zdůvodnily. Podle § 27 odst. 2 obchodního zákoníku jsou skutečnosti zapsané v obchodním rejstříku účinné vůči každému ode dne provedení zápisu. Proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti. Jestliže obchodní společnost "W.", spol. s r.
o., i přes výzvu rejstříkového soudu nepřizpůsobila své zápisy v obchodním rejstříku úpravě, vyžadované obchodním zákoníkem, nemůže stěžovatel jako ručitel namítat ve svůj prospěch, že zápisy neodpovídají skutečnosti. Právo na to, aby údaje v obchodním rejstříku odpovídaly skutečnosti má nejen konkrétní společnost, ale především všechny ostatní fyzické a právnické osoby, které se musí v dobré víře spolehnout na zápis v obchodním rejstříku při ochraně svých zájmů a vycházet z něj. V této souvislosti lze konstatovat, že zásada "každý nechť si střeží svá práva" se dotýká ve zvýšené míře právě podnikatelských subjektů, nesoucích také plnou odpovědnost za nutnost stálého souladu zápisů v obchodním rejstříku se skutečným stavem.
Pokud se týká tvrzení stěžovatele, že Finanční úřad neučinil nezbytné kroky k vymožení daňového nedoplatku primárně po obchodní společnosti "W.", spol. s r. o., nelze mu rovněž přisvědčit. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl vyzván k zaplacení jako ručitel až poté, co daňový nedoplatek nebyl uhrazen daňovou exekucí. Jelikož ve zkoumaném případě nedošlo k porušení žádných stěžovatelových základních práv nebo svobod, ať již jím tvrzených nebo jiných, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně 15. března 2000