Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti TUSPO CO, s.r.o., Kaprova 42/14, Praha 1, zastoupené Mgr. Ing. Martinou Zoubkovou, advokátkou se sídlem Pod Všemi svatými 421/10, Plzeň, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 158/2024-65 ze dne 28. 2. 2025 a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 52 A 36/2024-28 ze dne 7. 8. 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka uvádí, že Hasičský záchranný sbor Pardubického kraje (dále jen "HZS") vydal dne 30. 11. 2023 koordinované závazné stanovisko k projektové dokumentaci požárně bezpečnostního řešení (za účelem stavebního povolení k plánované změně užívání stavby na sklad chemických látek). Jako dotčený orgán na úseku požární ochrany vydal nesouhlasné stanovisko.
2. Stěžovatelka podala proti závaznému stanovisku stížnost podle § 175 správního řádu, ve které namítala nesprávný postup HZS. Následně byla vyrozuměna o nedůvodnosti své stížnosti. Stěžovatelka proti tomu brojila další stížností, kterou HZS posoudil jako žádost o přešetření způsobu vyřízení stížnosti podle § 175 odst. 7 správního řádu. Výsledek prošetření byl stěžovatelce sdělen vyrozuměním č. j. HSPA-1812-3/2024 ze dne 2. 7. 2024.
3. Stěžovatelka následně podala ke Krajskému soudu v Hradci Králové - pobočce v Pardubicích žalobu proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. soudního řádu správního. Namítala, že postup HZS je v rozporu se základními zásadami správního řádu a představuje nezákonný zásah do jejích práv. Krajský soud však v záhlaví uvedeným usnesením žalobu stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) ve spojení s § 70 písm. a) s. ř. s., neboť uvedené vyrozumění není rozhodnutím podle § 65 odst. 1 s. ř. s.
4. Kasační stížnost podanou stěžovatelkou Nejvyšší správní soud zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského soudu. Napadené vyrozumění HZS o přešetření stížnosti nepředstavuje rozhodnutí podle § 65 odst. 1 s. ř. s., a tudíž nepodléhá soudnímu přezkumu. Soud uvedl, že stěžovatelka zkrácení na svých právech spatřuje především ve vydání nesouhlasného závazného stanoviska, které však není v posuzované věci předmětem řízení. Stěžovatelkou zmíněná nemožnost přikročit k požadované změně užívání části stavby a s tím související stěžovatelkou tvrzený zásah do práv není pro posouzení věci relevantní, neboť nesouvisí s tím, zda vyrozumění HZS podléhá soudnímu přezkumu.
Soudní ochrana proti negativnímu závaznému stanovisku může být poskytnuta prostřednictvím jeho napadení v rámci odvolání proti subsumujícímu rozhodnutí správního orgánu (stavebního úřadu) podle § 149 odst. 5 správního řádu, a následně podáním žaloby proti rozhodnutí odvolacího orgánu. Tento postup přitom nelze obcházet podáním stížnosti a žádosti o její prošetření podle § 175 správního řádu.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že odmítnutím žaloby s odkazem na § 70 písm. a) s. ř. s. bez dalšího posouzení dopadu úkonu na práva stěžovatelky došlo k odepření spravedlnosti, a tudíž porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Skutečnost, že vyrozumění není rozhodnutím ve smyslu s. ř. s. nemůže být důvodem pro úplné vyloučení soudního přezkumu. Stěžovatelka čelila opakovanému postupu správního orgánu, který vyžadoval přepracování odborných podkladů na základě požadavků, které postrádaly zákonnou oporu.
V té souvislosti byla stěžovatelce způsobena materiální i nemateriální újma. Namítá proto i porušení čl. 11 a čl. 26 Listiny. Stěžovatelka upozorňuje, že v souvisejícím řízení vedeném pod sp. zn. III. ÚS 281/25 navrhla zrušení § 149 správního řádu, které v praxi vylučuje možnost samostatného přezkumu závazných stanovisek. Dále uvádí, že v obdobné věci podala podnět veřejnému ochránci práv. Shrnuje, že byla vystavena formalistickému a právně nepodloženému postupu správního orgánu, který zásadně zasáhl do její majetkové sféry, profesní pověsti a možnosti svobodně vykonávat podnikatelskou činnost.
Obecné soudy jí přitom neposkytly ochranu, a to toliko z formálních důvodů. Navrhuje proto zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
6. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost i napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný. Dospívá přitom k obdobným závěrům jako v související věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 281/25
.
7. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a řídí se zásadou zdrženlivosti v zasahování do jejich činnosti. V řízení o ústavní stížnosti do jejich pravomocných rozhodnutí zasahuje pouze tehdy, byla-li jimi porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Jinými vadami se nezabývá.
8. Z čl. 36 odst. 1 Listiny plyne, že každému právu, tedy i každému veřejnému subjektivnímu právu, musí být při dodržení stanoveného postupu poskytnuta právní ochrana; tuto ochranu poskytují soudy, ledaže zákonodárce určí, že o ní ve stanovených případech rozhodují jiné orgány (srov. bod 39 nálezu sp. zn. I. ÚS 2033/23 ze dne 14. 5. 2025). Soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny v podobě soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí orgánu veřejné správy přitom nelze vyloučit ve vztahu k rozhodnutím týkajícím se základních práv a svobod podle Listiny (srov. body 23 až 26 nálezu sp. zn. Pl.
ÚS 13/24 ze dne 26. 3. 2025). Nedotýká-li se rozhodnutí základních práv a svobod, má zákonodárce určitý prostor pro uvážení, u jakých rozhodnutí orgánu veřejné správy a v jakém konkrétním rozsahu k omezení soudního přezkumu přistoupí; omezení práva na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy však musí s ohledem na čl. 1 odst. 1 Ústavy sledovat legitimní cíl a být přiměřené (srov. bod 26 nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/24 ze dne 26. 3. 2025).
9. Uvedené však neznamená, že se lze soudního přezkumu dovolat bez ohledu na vyžadovaný procesní postup nebo vyčerpání k tomu určených prostředků právní ochrany (srov. bod 40 nálezu sp. zn. I. ÚS 2033/23 ze dne 14. 5. 2025). V posuzované věci správní soudy postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Nejvyšší správní soud již v rozsudku rozšířeného senátu ze dne 23. 8. 2011 č. j. 2 A 75/2009-113 (č. 2434/2011 Sb.), uvedl, že ve správním soudnictví musí být umožněn přezkum závazných stanovisek vydaných podle § 149 správního řádu. S ohledem na podkladovou povahu závazných stanovisek však dospěl k závěru, že postačí, pokud je soudní přezkum umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75 odst. 2 s. ř. s. Jejich samostatný soudní přezkum proto není možný v řízení o žalobě proti rozhodnutí dle § 65 s. ř. s., ani v řízení na ochranu proti nezákonnému zásahu dle § 82 s. ř. s.
10. Nejvyšší správní soud, vědom si napětí mezi účinnou ochranou práv jednotlivců a účinným rozhodováním ve veřejné správě, připustil soudní přezkum až ve spojení s navazujícím správním aktem, jímž je rozhodováno o celém předmětu řízení. Ústavní soud akceptuje názor Nejvyššího správního soudu o tom, že brzký přezkum jednotlivých částí řízení podle stavebního zákona může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy (srov. usnesení v související věci sp. zn. III. ÚS 281/25 ze dne 7. 5. 2025). Obecné soudy výkladem zaujatým v napadených rozhodnutích neupřely stěžovatelce přístup k soudnímu přezkumu; pouze ustáleně judikují, že je možné se ho domoci jiným způsobem. Podstatné přitom je, že taková možnost byla k dispozici (žaloba proti konečnému rozhodnutí v příslušném řízení). Ústavní soud proto v nastalé situaci přístup správních soudů z hlediska čl. 36 odst. 2 Listiny nepovažuje za nedostatečný.
11. Uvedené závěry přitom není možné obcházet podáním stížnosti a žádosti o její prošetření dle § 175 správního řádu - a domáháním se jejich soudního přezkumu. Stížnost podle § 175 správního řádu může být ostatně podána paralelně s žalobou ve správním soudnictví a její případné nepodání nemá na soudní řízení správní žádný vliv. Nemůže být proto ani prostředkem, jak obejít zákonodárcem zvolený model přezkumu závazných podkladů rozhodnutí správního orgánu podle § 75 odst. 2 s. ř. s.
12. Ústavní soud ve světle tvrzení obsažených v ústavní stížnosti neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 21. července 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu