Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. I. S., zastoupeného doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem Stamicova 18, 623 00 Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 2. 2011, č. j. 44 Co 222/2009-207, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř., takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně napadeným rozsudkem ze dne 2. 2. 2011, č. j. 44 Co 222/2009-207, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 8.452 Kč (výroková část I.) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroková část II.).
V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
Ústavní soudnictví a pravomoc Ústavního soudu v individuálních věcech jsou v České republice vybudovány na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, jestliže stěžovatel před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), pokud nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.
Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není, a ani z povahy věci nemůže být, pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž všech orgánů veřejné moci, a v tomto rámci především obecných soudů. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje teprve v případě selhání všech procesních prostředků ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do pravomoci jiných orgánů, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána. K tomu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000
(In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 19. Vydání 1. Praha: C.H. Beck 2001, str. 79).
Podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Ústavní soud v této souvislosti například uvádí, že žalobou pro zmatečnost může ve smyslu ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu účastník napadnout též pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, jestliže mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.
V ústavní stížnosti stěžovatel mimo jiné uvedl, že přes poučení odvolacího soudu podal dovolání; Ústavní soud navíc sám z obsahu soudního spisu zjistil, že stěžovatel vedle uvedeného dovolání (č. l. 229) podal také žalobu pro zmatečnost (č. l. 214); řízení o této žalobě bylo usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 3. 5. 2011, č. j. 44 Co 222/2009-235 (ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2011, č. j. 44 Co 222/2009-246), přerušeno do rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatele. Tedy, stěžovatel podal mimo jiné žalobu pro zmatečnost, o níž se Ústavní soud dozvěděl až z obsahu soudního spisu a o níž dosud rozhodnuto nebylo.
Za tohoto stavu nezbylo Ústavnímu soudu než posoudit ústavní stížnost jako nepřípustnou, neboť podmínky ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu - výše citovaného - jsou splněny. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu].
V důsledku odmítnutí ústavní stížnosti nemohl Ústavní soud vyhovět ani návrhu stěžovatele na zrušení ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. Jde o návrh pouze akcesorický, který sdílí právní osudy odmítnuté ústavní stížnosti. Ústavní soud pro úplnost připomíná, že novelou o. s. ř. provedenou zákonem č. 7/2009 byla od 1. 7. 2009 v návrhu uvedená částka změněna na 50.000 Kč. Stejně rozhodl Ústavní soud ve srovnatelné věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 867/09
.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 18. ledna 2012
Vojen Guttler soudce zpravodaj