Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti České dráhy, a. s., sídlem nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1 - Nové Město, zastoupené Mgr. Martinem Kramářem, LL.M., advokátem, sídlem Křižovnické náměstí 193/2, Praha 1 - Staré Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 4/2023-80 ze dne 5. března 2024, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva financí, sídlem Letenská 525/15, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka ústavní stížností požaduje zrušit v záhlaví označený rozsudek. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud tímto rozsudkem porušil její ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaných soudních spisů plyne, že stěžovatelka chtěla modernizovat 31 železničních vozidel. Požádala za tím účelem o dotaci, jejíž příjemkyní se stala na základě smlouvy o poskytnutí dotace č. CZ.1.09/3. 2. 00/25.00601 ze dne 26. května 2010. Dne 18. října 2013 jí byla na základě této smlouvy (ve znění dodatků) proplacena dotace ve výši cca 128 mil. Kč. Pro realizaci zadala nadlimitní veřejnou zakázku, s vybraným uchazečem uzavřela dne 17. března 2011 kupní smlouvu. Ze zjištění a závěrů auditního orgánu vedlejšího účastníka sepsaných v dodatku ke zprávě o auditu ze dne 15.
prosince 2015 vyplynulo, že stěžovatelka uzavřela ke kupní smlouvě dne 17. září 2012 dodatek (č. 4), podle kterého dodavatel železničních vozidel nemusí platit smluvní pokutu, pokud tato vozidla budou v sjednaném termínu alespoň ve zkušebním provozu s cestujícími. Původní znění kupní smlouvy zavazovalo dodavatele, aby železniční vozidla do určitého termínu dodal, jinak byl povinen zaplatit smluvní pokutu. Díky uzavřenému dodatku však smluvní pokutu platit nemusel. Tím stěžovatelka porušila dotační podmínky.
3. Úřad Regionální rady regionu soudružnosti Severozápad ("správce daně") proto vydal dne 16. listopadu 2016 platební výměr na odvod za porušení rozpočtové kázně. Stěžovatelka musela vrátit dotaci, byť ne v celé výši, ale jen cca 32 mil. Kč (jednu čtvrtinu poskytnutých prostředků). Vedlejší účastník stěžovatelčino odvolání rozhodnutím ze dne 27. ledna 2021 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
4. Stěžovatelka se poté obrátila na správní soudy. Krajský soud v Ústí nad Labem její žalobu rozsudkem ze dne 19. prosince 2022 zamítl. Nepřitakal námitce stěžovatelky, že uložený odvod za porušení rozpočtové kázně je trestem. Změnou smlouvy mohla stěžovatelka ovlivnit jednak okruh potenciálních uchazečů, jednak výběr nejvýhodnější nabídky (výslednou cenu zakázky). Jestliže správce daně vycházel při stanovení výše odvodu z metodiky Evropské komise, není to na nesprávné. Naopak, předchází to případné libovůli. Příjemci dotací díky tomu ví, zhruba jakou část budou muset vrátit, pokud poruší dotační podmínky. Odvod ve výši 25 % je sice citelný, ale nikoli nepřiměřený, neboť odpovídá závažnosti porušení rozpočtových (dotačních) pravidel. Nejvyšší správní soud se s těmito závěry ztotožnil a napadeným rozsudkem zamítl kasační stížnost.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předkládá dvě hlavní otázky. Zaprvé, orgány veřejné moci nezohlednily prekluzi. Lhůta ke stanovení odvodu již dávno uplynula. Zadruhé, orgány veřejné moci postupovaly v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, neboť pečlivě neprovedly test proporcionality. Výše odvodu je nepřiměřená okolnostem případu. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka upozorňuje na nedávný rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Afs 248/2023-135 ze dne 19. června 2024. Podle ní potvrzuje její argumentaci, že správní soudy musí z úřední povinnosti zkoumat prekluzi. Stěžovatelka rozsudek současně kritizuje, uzavření smluvního dodatku podle ní totiž není tzv. pokračující nesrovnalostí.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§ 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu). Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost jako celek je tedy přípustná.
7. Stěžovatelka předkládá Ústavnímu soudu k posouzení dvě otázky, které jsou ve své podstatě a ve svých souvislostech shodné jako v její ústavní stížnosti proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 6 Afs 23/2023-81 ze dne 5. března 2024 za účasti téhož účastníka (Nejvyšší správní soud) a téhož vedlejšího účastníka (Ministerstvo financí). O této ústavní stížnosti Ústavní soud již rozhodl, a to usnesením sp. zn. IV. ÚS 1259/24 ze dne 7. srpna 2024 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
8. I v nyní posuzované věci platí, že opodstatněností námitky nepřiměřenosti výše odvodu se Ústavní soud může zabývat, zatímco námitkou prekluze se zabývat nemůže, neboť tato námitka je nepřípustná.
9. Důvody, pro které Ústavní soud dovozuje nepřípustnost části argumentace, která se vztahuje k námitce prekluze, vycházejí z dispoziční zásady a klíčově ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Podrobně jsou vysvětleny v části IV.A (body 8 až 22) odůvodnění usnesení sp. zn. 1259/24. Ústavní soud nepovažuje za nutné tyto závěry zde opakovat, stěžovatelce i ostatním účastníkům jsou dobře známy, proto na ně lze beze zbytku jen odkázat. I pro tuto věc tak platí, že stěžovatelka nedbala ochrany vlastních práv a oprávněných zájmů v řízení před správními soudy a svou nepozornost nemůže napravit tím, že nezohlednění prekluze namítá teprve v řízení před Ústavním soudem. Opak by byl v rozporu se zásadou materiální subsidiarity.
10. Přípustná námitka se týká výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Zde, stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 1259/24 , stěžovatelka argumentuje, že odvod je zjevně nepřiměřený. Opakuje převážně to, co před správními soudy již zaznělo. Jak již bylo zmíněno, okolnosti nyní posuzované věci se shodují s okolnostmi věci Ústavní soudem již řešené pod sp. zn. IV. ÚS 1259/24
. Shoduje se i argumentace, na které Nejvyšší správní soud založil závěr o přiměřenosti odvodu (i zde 25 % z poskytnuté částky). Oba ústavními stížnostmi napadené rozsudky se touto námitkou zcela shodně zabývají v části III.B (body 31 až 46), oba identicky (v bodě 40) vypořádávají i námitku neposouzení individuálních okolností věci. Důvody, pro které je námitka nepřiměřenosti výše odvodu neopodstatněná, Ústavní soud vysvětlil v části IV.B (body 23 a 24) odůvodnění usnesení sp. zn. IV. ÚS 1259/24
. I ty jsou stěžovatelce a ostatním účastníkům dobře známy, proto i na ně lze beze zbytku odkázat, aniž by bylo nutné je opakovat. I pro tuto věc tak platí, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů a že ke kasačnímu zásahu může přistoupit jen z důvodu ochrany ústavnosti, přičemž k takovému zásahu zde důvod není.
11. Argumentace proti rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 3 Afs 248/2023 se míjí s předmětem (i) této ústavní stížnosti, která napadá nikoli právě zmíněný rozsudek, ale rozsudek uvedený v záhlaví tohoto usnesení.
12. Ústavní soud tedy stejně jako ve věci sp. zn. IV. ÚS 1259/24 žádné porušení stěžovatelčiných základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 15. srpna 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu