Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dity Řepkové, soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatele G. J., t. č. Vazební věznice Liberec, zastoupeného Mgr. Miroslavem Lelkem, advokátem se sídlem 1. máje 97/25, Liberec, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočka v Liberci č. j. 22 To 3/2025-58 ze dne 27. 2. 2025 a usnesení Okresního soudu v Liberci č. j. 0 Nt 21017/2025-32 ze dne 12. 2. 2025, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem ? pobočky v Liberci a Okresního soudu v Liberci, jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli bylo zahájeno trestní stíhání usnesením č. j. KRPL-14274-21 TČ-2025-180572 ze dne 10. 2. 2025, kdy bylo stěžovateli sděleno obvinění ze spáchání zločinu legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1, odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Napadeným usnesením Okresního soudu v Liberci bylo rozhodnuto, že se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu. Podle § 73 odst. 1 trestního řádu okresní soud rozhodl tak, že nepřijal písemný slib stěžovatele.
2. Proti usnesení okresního soudu podal stěžovatel stížnost, kterou Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci zamítl podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu.
3. Stěžovatel namítá, že se obecné soudy vůbec nezabývaly jeho skutkovou verzí (okresní soud), resp. ji odmítly bez jakéhokoli odůvodnění (krajský soud). Dále se nezabývaly ani dalšími argumenty stěžovatele, kterými brojil proti rozhodnutí o vazbě. Rozhodnutí soudů jsou podle stěžovatele vnitřně rozporná.
Odůvodnění napadených rozhodnutí podle něj neodpovídá požadavkům plynoucím z práva na soudní ochranu, zakotveného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
4. Dále má stěžovatel za to, že mu přinejmenším krajský soud klade k tíži občanství Polské republiky.
Odůvodnění krajského soudu je podle stěžovatele diskriminační a porušuje zásadu rovnosti zakotvenou v čl. 1 a čl. 3 Listiny. Soud zde zcela opominul individuální hodnocení konkrétního skutkového stavu a místo toho opřel zcela nevhodně své rozhodnutí o obecnou zkušenost s určitou národností ? konkrétně s osobami z Polské republiky. Skutečnost, že se soud domnívá, že určité tvrzení zaznívá často od osob polské státní příslušnosti, není a nemůže být řádným odůvodněním rozhodnutí. Krajský soud se nevypořádal s tím, že se v Rakousku vede trestní řízení proti stěžovateli ohledně krádeže vozidla, ve kterém byl zadržen.
Z okolností je zřejmé, že jde o totéž vozidlo, se kterým byl stěžovatel zadržen. Nejde a nemůže jít o souběh trestné činnosti, jak nepochopitelně prezentuje krajský soud. Ale jde o to, že se vylučuje, aby stěžovatel byl pachatelem trestného činu krádeže a pachatelem trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti téhož vozidla. Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro rozpor s čl. 1, čl. 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy.
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. Ústavní soud uvedl již mnohokráte ve své judikatuře, že posuzování vazebních důvodů či jejich trvání in concreto je především úlohou obecných soudů, do níž Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000, nález sp. zn. II. ÚS 599/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 701/24 ze dne 24. 4. 2024).
7. Ústavní soud v minulosti judikoval, že důvodem útěkové vazby není samotná skutečnost, že obviněný může kdykoli opustit území České republiky, neboť svoboda pohybu je ústavně zaručena. Takovým důvodem nemůže být ani cizí státní občanství (zejm. nález sp. zn. I. ÚS 645/99 ze dne 21. 6. 2000). Napadené rozhodnutí o vzetí stěžovatele do vazby ani rozhodnutí stížnostního soudu ve vztahu k § 67 písm. a) trestního řádu však nebylo založeno na jeho diskriminaci na základě státní příslušnosti, ale na objektivních skutečnostech svědčících o chování stěžovatele před zadržením (např. nutnost použití zbraně a chvatů při zajištění, na které odkazuje krajský soud v odst. 3) a jeho vztahu k cizině (str.
2 a 3 usnesení okresního soudu). Soudy přihlédly k přeshraniční povaze trestné činnosti a naopak absenci pevných (osobních i majetkových) vazeb na Českou republiku, navíc okresní soud shledal, že stěžovatel nemá stálé zaměstnání ani stálý příjem. Podstatné je, že existující rodinné vazby stěžovatele v kontextu jeho osoby a jeho celková životní situace nepřesvědčily vazební ani stížnostní soud, že by nahrazení důvodů vazby splnilo svůj účel, a že je rozhodnutí okresního soudu k tomuto závěru dostatečně odůvodněno.
8. Oba soudy se rovněž zabývaly existencí důvodů předstižné vazby. K ní Ústavní soud opakovaně připomíná, že samotná obecná skutečnost, že obviněný byl vícekrát trestaný a je uživatelem návykových látek, nestačí pro závěr, že bude pokračovat ve vyšetřované trestné činnosti (nález sp. zn. III. ÚS 2498/23 ze dne 29. 11. 2023, bod 29). Okresní soud v projednávané věci však nepřihlédl jen ke stěžovatelově trestní minulosti (více než 10 trestních odsouzení), ale spíše k tomu, že je u něj vzhledem k životní situaci dána důvodná obava opakování trestné činnosti za účelem opatření si finančních prostředků, a že stěžovatel v době, kdy byl zadržen policií, řídil motorové vozidlo přes uložený trest zákazu řízení. Stížnostní soud přezkoumal prvostupňové rozhodnutí a stěžovateli rovněž nepřisvědčil.
9. Ústavní soud závěrem se stěžovatelem souhlasí, že některé formulace, které v napadeném usnesení použil krajský soud, mohou působit dojmem, pokud by byly posuzovány izolovaně, že tento soud již učinil konečný úsudek o vině stěžovatele a že jeho stížnostní argumentaci zlehčuje. Je-li však napadené usnesení krajského soudu posuzováno jako celek a komplexně, je z něj zřejmé, že krajský soud své závěry koncipoval jako předběžné, vycházející z dosavadního stupně objasnění případu, tedy s potřebným respektem k zásadě presumpce neviny.
Ústavní soud připomíná, že při rozhodování o vazbě se často nelze vyhnout potřebě činit úsudek o možných důsledcích pro obviněného v případě jeho odsouzení, například z důvodu posouzení naplnění důvodů vazby útěkové (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3354/23 ze dne 24. 1. 2024). Krajský soud se vypořádal se stěžovatelovými námitkami v míře, kterou může Ústavní soud považovat za dostatečnou. Zcela nevhodně sice některé námitky označil za "postrádající elementární logiku" či "pod úroveň soudu", nakonec ale popsal, proč má za důvodné, že dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu a z čeho jsou zřejmé důvody k podezření, že trestný čin spáchal obviněný (stěžovatel).
Vyjádřil se i k námitce dalšího trestního stíhání stěžovatele v Rakousku, ke kterému uvedl, že tato otázka není v řízení o vzetí do vazby řešena.
10. Ústavní soud proto uzavírá, že napadená usnesení nezakládají porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost tedy podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. května 2025
Dita Řepková v. r. předsedkyně senátu