Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 28. dubna 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Elišky Wagnerové a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. G., t. č. Věznice Kuřim, zastoupeného advokátem JUDr. J. N., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. 4 To 115/2003, t a k t o :
Ústavní stížnost s e o d m í t á. O d ů v o d n ě n í :
Ústavní stížností zaslané Ústavnímu soudu ve lhůtě dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť se domnívá, že zmíněným rozsudkem byla porušena jeho základní práva a svobody vyplývající z ustanovení čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadeným rozsudkem zrušil Vrchní soud v Olomouci rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 8. 2003, č. j.
1 T 11/2000 - 2853, kterým byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 9 odst. 2 tr. zák. a § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a nově rozhodl tak, že stěžovatele shledal vinným z organizátorství trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 10 odst. 1 písm. a) tr. zák., § 148 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb., a odsoudil jej k trestu odnětí svobody v délce 8 (osm) let.
V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že napadený rozsudek soudu nalézacího trpí vadami, které vedly k úplnému zrušení napadeného rozsudku dle § 258 odst. 1 písm. b), d), e) tr. ř. Dále uvedl, že soud prvního stupně v rámci nové rozhodovací činnosti plně respektoval pokyny nadřízeného soudu (viz rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 4 To 36/2003), a proto soud odvolací mohl za podmínek ustanovení § 259 odst. 3 tr. ř. sám ve věci nově rozhodnout rozsudkem, neboť nové rozhodnutí mohlo být učiněno na podkladě skutkového stavu, který byl v napadeném rozsudku správně zjištěn.
Vrchní soud shledal, že v řízení, které napadenému rozsudku krajského soudu předcházelo, nebyly zjištěny takové podstatné vady, které by mohly mít vliv na správnost a zákonnost výroků napadeného rozsudku, zejména nebyla porušena ustanovení, jimiž se má zabezpečit objasnění věci nebo právo obhajoby a že napadený rozsudek splňuje náležitosti § 120 odst. 3 tr. ř., pokud jde o jeho výrokovou část a také náležitosti § 125 odst. 1 tr. ř, pokud jde o jeho odůvodnění. Mimo to soud odvolací shledal, že soud prvního stupně se ne zcela dostatečně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, zejména nedostatečně vyhodnotil jednání stěžovatele z hlediska jeho podílu na spáchané trestné činnosti, což v konečném důsledku vedlo k nesprávnému právnímu posouzení jednání každého z obžalovaných, a proto bylo napadené rozhodnutí prvostupňového soudu zrušeno v celém rozsahu.
Stěžovatel podal ústavní stížnost, neboť se domnívá, že v trestním řízení proti němu vedeném nebyla respektována jeho práva a svobody garantované čl. 36 a čl. 40 odst.
2 Listiny, a tudíž v záhlaví citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci nebyl vydán na základě zákonného postupu soudu a není v souladu s právem na soudní a jinou právní ochranu dle hlavy páté Listiny. Stěžovatel tvrdí, že závěry obou obecných soudů jsou do značné míry spekulativní a neopírají se o žádný konkrétní důkaz a dále se zabývá hodnocením důkazů obecnými soudy, s nímž nesouhlasí. Argumentuje dále, že se soudy obou stupňů nezabývaly ani dalšími skutečnostmi, které zpochybňují věrohodnost výpovědi druhého obžalovaného.
V závěru konstatuje, že v proběhnuvším trestním řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav, přičemž byla porušena závažným způsobem jeho práva na obhajobu, a to zejména tím, že se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly námitkami, které stěžovatel uplatnil buď při hlavním líčení nebo v písemně podaných odvoláních. Proto navrhuje, aby Ústavní soud výše citovaný rozsudek Vrchního soudu v Olomouci zrušil. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Jako takový není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad jejich rozhodovací činností.
Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout právě tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky. Namítá-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práv zakotvených v tomto článku Listiny by došlo tehdy, pokud by komukoliv v rozporu s ním byla upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, event. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I.
ÚS 2/93 , Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., Praha, C. H. Beck 1994, str. 273). Ústavní soud po prostudování napadeného rozhodnutí, jakožto i rozhodnutí mu předcházejících, nezjistil, že by stěžovateli bylo nějakým způsobem bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Stejně tak se soud odvolací ve svých rozhodnutích vypořádal i s námitkami stěžovatele i druhého obžalovaného týkajících se průtahů v řízení. Nelze proto přisvědčit názoru stěžovatele, že rozhodnutím vrchního soudu byla porušena jeho práva a svobody chráněné ustanovením čl.
36 Listiny. Pokud stěžovatel namítá, že v proběhnuvším řízení nebyl náležitě zjištěn skutkový stav a že obecné soudy se nezabývaly jeho námitkami, Ústavní soud uvádí, že se může zabývat hodnocením důkazů obecným soudem jen tehdy, zjistí-li, že soud postupoval libovolně, tj. že jeho závěry jsou zjevně neudržitelné ve vztahu ke skutkovým zjištěním, nebo že významně porušil procesní principy obsažené v ústavním pořádku nebo jde o rozhodnutí očividně nespravedlivé. Ústavní soud konstatuje, že z obsahu ústavní stížnosti zjistil, že neobsahuje žádné nové argumenty, kterými by se již obecné soudy podrobně nezabývaly v průběhu řízení před nimi prováděném.
Již Vrchní soud v Olomouci ve svém usnesení ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 4 To 36/2003, kterým byl zrušen původní rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 1. 2003, č. j.
1 T 11/2000 - 2776, a věc vrácena tomuto soudu k rozhodnutí, uvedl, že " ... nedává nalézacímu soudu žádné pokyny k doplnění dokazování. Dokazování provedené nalézacím soudem bylo shledáno úplným a odpovídajícím ustanovení § 2 odst. 5 tr. ř...." (srov. usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 4 To 36/2003, str. 16). Stejně tak soud odvolací v odůvodnění v záhlaví citovaného rozsudku (str. 14 - 15) uvedl, proč shledal nedůvodnými návrhy obhajoby na doplnění dokazování. Vrchní soud tedy věc správně posoudil, své rozhodnutí detailně odůvodnil a vypořádal se se všemi námitkami obhajoby.
Proto Ústavní soud nepřisvědčil stěžovateli, že by v záhlaví citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci bylo zasaženo do jeho práv a svobod garantovaných ustanoveními hlavy páté Listiny, konkrétně čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny. Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný. P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. dubna 2004 JUDr. František Duchoň předseda senátu