Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida a Ivany Janů o ústavní stížnosti Zdeňka Staňka a Dagmar Staňkové, zast. JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, sídlem Nádražní 600/21, Žďár nad Sázavou, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19.12.2013, č.j. 29 Cdo 210/2011-188, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.9.2010,č.j. 9 Cmo 22/2010-149, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 22.2.2010, č.j. 49 Cm 90/2006-114, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a JUDr. Josefa Boudy, sídlem Wolkerova 2, Blansko, správce konkursní podstaty Vladimíra Matějky, sídlem U Malého lesa 10, Žďár nad Sázavou, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud se ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení základních práv a zjistil, že k žádnému tvrzenému porušení nedošlo. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelů se závěry obecných soudů koncentrovaná do dvou rovin: - interpretace obsahu zástavní smlouvy, - předpoklady relativní neplatnosti smlouvy týkající se věci patřící k předmětu společného jmění, zejména podmínky promlčení práva dovolat se relativní neplatnosti, obojí ve snaze "povýšit" námitky na ústavně právní relevanci.
Z obsahu ústavní stížnosti pak evidentně plyne, že stěžovatelé od Ústavního soudu očekávají přehodnocení závěrů, k nimž dospěly obecné soudy právě v těchto záležitostech. Tím ovšem staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu nepřísluší. Ústavní soud dále dodává, že důvody, pro které soudy žalobu stěžovatelů zamítly, jsou v odůvodnění napadených rozhodnutí v naprosto dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně vysvětleny, proto Ústavní soud na tato rozhodnutí v plné míře odkazuje.
K nim Ústavní soud doplňuje, že stěžovatelé nehodlají respektovat zákonná pravidla pro vznik zástavního práva a pro možnost tzv. opomenutého manžela dovolávat se relativní neplatnosti úkonu učiněného druhým z manželů. Z nesprávných představ o těchto právních konstrukcích pak vyplývají i nedůvodné požadavky soustředěné do žaloby na vyloučení zastaveného spoluvlastnického podílu z konkursní podstaty. Z těchto důvodů nemohlo dojít k porušení základního práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny, potažmo ani k zásahu do práva na ochranu majetku garantovaného čl.
11 odst. 1 Listiny, příp. čl. 1 Dodatkového protokolu (omezení vlastnického práva stěžovatelů zástavním právem vzniklo a nadále existuje).
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Stěžovatelé se žalobou u krajského soudu domáhali vyloučení spoluvlastnického podílu k pozemku a stavbě z konkursní podstaty úpadce, do níž byly sepsány z důvodu existence zástavního práva zajišťujícího pohledávku vůči úpadci, avšak stěžovatelé považovali soupis za neoprávněný. Krajský soud, poté, kdy jeho první zamítavý rozsudek byl vrchním soudem zrušen, žalobu zamítl neshledav zástavní smlouvu neplatnou (s konstatováním nedostatku věcné legitimace druhé stěžovatelky, protože nemovitosti nabyl do výlučného vlastnictví první stěžovatel).
K odvolání stěžovatelů vrchní soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil, když mu přitakal v závěru, podle kterého smlouva o zřízení zástavního práva, kterou žalobce a) spolu s pozdějším úpadcem (jako zástavní dlužníci) dne 25. srpna 1993 uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s. (jako zástavní věřitelkou) k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči pozdějšímu úpadci (dále jen "zástavní smlouva"), je platná, když "splňuje veškeré náležitosti tohoto typu právního úkonu, vyžadované zákonem (...), neboť je v ní řádně určen předmět zástavního práva (zástava) a také i pohledávka, kterou zabezpečuje".
Z obsahu zástavní smlouvy je pak podle odvolacího soudu zcela zřejmé také to, že na jejím základě mělo být zřízeno zástavní právo ke spoluvlastnickému podílu obou zástavních dlužníků (tj. u každého z nich v rozsahu ideální 1/3 sporných nemovitostí). Za opodstatněnou neshledal vrchní soud výhradu druhé stěžovatelky, podle níž spoluvlastnický podíl tvořil předmět společného jmění žalobců, zástavní smlouva však byla uzavřena bez jejího souhlasu a je z tohoto důvodu neplatná, neboť zdůraznil, že jakkoli nelze mít zastavení nemovitosti náležející do společného jmění manželů za běžnou záležitost, k níž by nebylo zapotřebí souhlasu druhého manžela, zástavní smlouva může být z tohoto důvodu neplatná jen tehdy, jestliže se druhý manžel této neplatnosti dovolá.
V posuzovaném případě druhá stěžovatelka tak učinila až v souvislosti s podanou vylučovací žalobou, z čehož je zřejmé, že úkon dovolání se relativní neplatnosti nebyl účinně završen, když jej neuplatnila vůči dalšímu účastníkovi zástavní smlouvy, jímž byl - kromě pozdějšího úpadce - i zástavní věřitel. Dále vrchní soud dodal, že právo na dovolání se relativní neplatnosti zástavní smlouvy se navíc již promlčelo, neboť nebylo vykonáno v obecné promlčecí době podle ustanovení § 101 obč. zák. a správce konkursní podstaty se námitky promlčení dovolal.
Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali stěžovatelé dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl s konstatováním, že stěžovatelé nepředložili žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí. Posouzení významu jejich námitek věnoval část odůvodnění (zejména str. 3 a str. 4 nahoře). Po objasnění principu dvojinstančnosti výslovně uvedl, že nemá žádné pochybnosti o tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených již odvolacím soudem nelze - při posuzování obsahu zástavní smlouvy - dospět k jinému závěru, než že předmětem zástavy byl v daném případě rovněž spoluvlastnický podíl prvního stěžovatele ve výši ideální jedné třetiny sporných nemovitostí.
Dále vysvětlil konstrukci promlčení práva na uplatnění námitky relativní neplatnosti s důrazem na určení počátku běhu promlčecí lhůty (s odkazy na judikaturu připomenul, že je určují okamžik uzavření zástavní smlouvy, nikoliv to, kdy se zástavní dlužník o vzniku takového práva dozvěděl. Z tohoto důvodu vyhodnotil jako právně bezvýznamnou námitku stěžovatelů, podle níž se druhá stěžovatelka dovolala relativní neplatnosti zástavní smlouvy vůči všem účastníkům smlouvy.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 5. června 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu