U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího
Zavázala a soudců JUDr. Petra Gemmela a Mgr. Milana Poláška v právní věci
žalobců a) Z. S. a b) D. S., zastoupených JUDr. Milošem Jirmanem, advokátem, se
sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, PSČ 591 01, proti žalovanému
JUDr. Josefu Boudovi, advokátu, se sídlem v Blansku, Wolkerova 692/2, PSČ 678
01, jako správci konkursní podstaty úpadce V. M., zastoupenému Mgr. Lenkou
Hnilicovou, advokátkou, se sídlem v Praze 2 – Vinohradech, Lublaňská 6/55, PSČ
120 00, o vyloučení spoluvlastnického podílu k nemovitostem ze soupisu majetku
konkursní podstaty úpadce, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 49 Cm
90/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23.
září 2010, č. j. 9 Cmo 22/2010-149, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Rozsudkem ze dne 22. února 2010, č. j. 49 Cm 90/2006-114, zamítl Krajský soud v
Brně žalobu, kterou se žalobci (Z. S. a D. S.) domáhali vůči žalovanému
(správci konkursní podstaty úpadce V. M.) vyloučení spoluvlastnického podílu ve
výši ideální jedné třetiny ve výroku označených nemovitostí (dále jen
„spoluvlastnický podíl“ a „sporné nemovitosti“) ze soupisu majetku konkursní
podstaty úpadce (bod I. výroku) a rozhodl o nákladech řízení (bod II. výroku). Šlo o v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, když první rozsudek ze dne
19. prosince 2008, č. j. 49 Cm 90/2006-42 (rovněž zamítavý), zrušil Vrchní soud
v Olomouci usnesením ze dne 6. května 2009, č. j. 9 Cmo 49/2009-63. K odvolání žalobců Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem
potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o nákladech
odvolacího řízení (druhý výrok). Odvolací soud – odkazuje na ustanovení § 35 odst. 1 a § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“) – především přitakal
soudu prvního stupně v závěru, podle kterého smlouva o zřízení zástavního práva
číslo 1-22509-9555-758/0800, kterou žalobce a) spolu s pozdějším úpadcem (jako
zástavní dlužníci) dne 25. srpna 1993 uzavřeli s Českou spořitelnou, a. s. (jako zástavní věřitelkou) k zajištění pohledávky zástavní věřitelky vůči
pozdějšímu úpadci (dále jen „zástavní smlouva“), je platná, když „splňuje
veškeré náležitosti tohoto typu právního úkonu, vyžadované zákonem (…), neboť
je v ní řádně určen předmět zástavního práva (zástava) a také i pohledávka,
kterou zabezpečuje“. Z obsahu zástavní smlouvy je pak podle odvolacího soudu
zcela zřejmé také to, že na jejím základě mělo být zřízeno zástavní právo ke
spoluvlastnickému podílu obou zástavních dlužníků (tj. u každého z nich v
rozsahu ideální 1/3 sporných nemovitostí). Za opodstatněné neměl ani výhrady žalobkyně b), podle níž spoluvlastnický podíl
tvořil předmět společného jmění žalobců, zástavní smlouva však byla uzavřena
bez jejího souhlasu a je z tohoto důvodu neplatná. Odvolací soud přitom
zdůraznil, že jakkoli nelze mít zastavení nemovitosti náležející do společného
jmění manželů za běžnou záležitost, k níž by nebylo zapotřebí souhlasu druhého
manžela, zástavní smlouva může být z tohoto důvodu neplatná jen tehdy, jestliže
se druhý manžel této neplatnosti dovolá. V posuzovaném případě tak žalobkyně
učinila až v souvislosti s podanou vylučovací žalobou, z čehož je zřejmé, že
„úkon dovolání se relativní neplatnosti nebyl účinně završen, když jej
žalobkyně b) neuplatnila vůči dalšímu účastníkovi zástavní smlouvy, jímž byl –
kromě pozdějšího úpadce – i zástavní věřitel.“ Právo na dovolání se relativní
neplatnosti zástavní smlouvy se navíc již promlčelo, neboť nebylo vykonáno v
obecné promlčecí době podle ustanovení § 101 obč. zák. (žalobkyně b/ uplatnila
relativní neplatnost zástavní smlouvy uzavřené dne 25. srpna 1993, podle níž
bylo zástavní právo vloženo do katastru nemovitostí s právními účinky vkladu ke
dni 27. srpna 1993, až žalobou doručenou soudu prvního stupně dne 14.
listopadu
2006) a žalovaný správce konkursní podstaty „se námitky promlčení dovolal“. Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé podali
žalobci dovolání, které mají za přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“),
namítajíce, že jsou dány dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b)
o. s. ř., tedy, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek
nesprávné rozhodnutí ve věci (písm. a/) a že napadené rozhodnutí spočívá na
nesprávném právním posouzení věci (písm. b/), a požadujíce, aby Nejvyšší soud
zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu
řízení. Zákonem č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenčním
zákonem), byl s účinností od 1. ledna 2008 zrušen zákon o konkursu a vyrovnání
(§ 433 bod 1. a § 434), s přihlédnutím k § 432 odst. 1 insolvenčního zákona se
však pro konkursní a vyrovnací řízení zahájená před účinností tohoto zákona (a
tudíž i pro spory vedené na jejich základě) použijí dosavadní právní předpisy
(tedy vedle zákona o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. prosince
2007, i občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2007). Srov. k
tomu též důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. září 2010, sp. zn. 29 Cdo
3375/2010, uveřejněného pod číslem 41/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a
stanovisek (který je – stejně jako další rozhodnutí Nejvyššího soudu zmíněná
níže – veřejnosti dostupný i na webových stránkách Nejvyššího soudu). Dovolání žalobců proti rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud podle
ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl jako nepřípustné. Učinil tak proto, že dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího
soudu ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení § 237 odst. 1
písm. c) o. s. ř. (o situaci předvídanou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. nejde), tedy tak, že dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými
dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) -
dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Dovolatelé přitom Nejvyššímu soudu žádné otázky, z nichž by bylo možno usuzovat
na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, nepředkládají. Námitky, jimiž dovolatelé vystihují dovolací důvod vymezený v ustanovení § 241a
odst. 2 písm. a) o. s. ř. (podle kterého lze namítat, že řízení je postiženo
vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), nejsou
způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c)
o. s. ř. již proto, že dovolateli vytýkaná vada řízení (spočívající v tom, že
odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti řízení, zabýval-li se – v
situaci, kdy dospěl na rozdíl od soudu prvního stupně k závěru, že
spoluvlastnický podíl náleží do společného jmění žalobců – „dalšími
záležitostmi navazujícími na otázku aktivní legitimace žalobkyně b/, včetně
dovolání se relativní neplatnosti předmětné zástavní smlouvy“) podmínku
existence otázky zásadního právního významu nezahrnuje.
Nejvyšší soud ostatně v řadě svých rozhodnutí vysvětlil, že dvojinstančnost
občanského soudního řízení se projevuje v uplatnění odvolání jakožto řádného
opravného prostředku. Občanské soudní řízení nemusí být nutně dvoustupňové;
požadavkům spravedlivého procesu vyhovuje též řízení provedené před soudem
pouze v jediném stupni. Dvojinstančnost tedy není obecnou zásadou občanského
soudního řízení, ale jen projevem úsilí možná pochybení v rozhodnutí soudů
prvního stupně minimalizovat, které je současně opodstatněné za cenu
prodloužení řízení (o dobu odvolacího řízení) a s tím spojeného narušení právní
jistoty nastolené rozhodnutím soudu prvního stupně a za cenu prodražení řízení
(o náklady odvolacího řízení). Z uplatnění dvojinstančnosti v občanském soudním
řízení nelze v žádném případě dovozovat, že by znamenala určení jakéhosi
„pořadí“ při posuzování tvrzení a názorů účastníků soudy, tedy že by se k nim
mohl vyslovit odvolací soud jen a teprve tehdy, zaujal-li k nim stanovisko již
soud prvního stupně (srov. např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a
obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. října 2013, sp. zn. 31 Cdo
3881/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2011, sp. zn. 21 Cdo
3046/2009 a ze dne 5. června 2012, sp. zn. 29 Cdo 4304/2010). Zásadně právně významným Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu neshledává
ani v řešení otázky (ne)platnosti zástavní smlouvy, když právní posouzení věci
v tomto směru odpovídá výkladovým pravidlům určeným ustanovením § 35 odst. 2
obč. zák. a zásadám pro výklad právních úkonů formulovaným např. v důvodech
rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98,
uveřejněného pod číslem 35/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v
nálezu Ústavního soudu ze dne 14. dubna 2005, sp. zn. I. ÚS 625/03 (uveřejněném
ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 37, ročníku 2005, části I.,
pod pořadovým číslem 84). Ani Nejvyšší soud přitom nemá žádné pochybnosti o
tom, že z důvodů přesvědčivě vyložených již odvolacím soudem nelze – při
posuzování obsahu zástavní smlouvy – dospět k jinému závěru, než že předmětem
zástavy byl v daném případě rovněž spoluvlastnický podíl žalobce a) ve výši
ideální jedné třetiny sporných nemovitostí.
V souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu je konečně i závěr
odvolacího soudu, podle něhož právo dovolat se relativní neplatnosti zástavní
smlouvy podléhá promlčení, přičemž promlčecí doba je tříletá a běží ode dne,
kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.). Pro určení počátku běhu
promlčecí doby je přitom určující okamžik uzavření zástavní smlouvy, nikoli to,
kdy se zástavní dlužník o vzniku takového práva dozvěděl (srov. např. důvody
rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2007, sp. zn. 21 Cdo 948/2006 a ze
dne 25. listopadu 2010, sp. zn. 33 Cdo 3371/2008, uveřejněných pod čísly
97/2007 a 71/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 15. dubna
2003, sp. zn. 32 Odo 568/2002).
Z hlediska úvah o přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je
konečně právně bezvýznamná i námitka dovolatelů, podle níž se žalobkyně b)
dovolala relativní neplatnosti zástavní smlouvy vůči všem účastníkům smlouvy.
Její přezkoumání totiž k závěru o nesprávnosti napadeného rozhodnutí (v
situaci, kdy odvolací soud shledal námitku promlčení práva dovolat se relativní
neplatnosti zástavní smlouvy důvodnou) zjevně vést nemůže.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a
§ 146 odst. 3 o. s. ř., když dovolání žalobců bylo odmítnuto a žalovanému podle
obsahu spisu žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Jiří Zavázal
předseda senátu