Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. B., zastoupeného Mgr. Vlastimilem Loučkem, advokátem se sídlem Louny, Pod Nemocnicí 2381, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 6. 2009, čj. 17 Co 27/2009 - 70, a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 10. 11. 2008, čj. 7 C 297/2008 - 36, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že nepatří mezi aktivně věcně legitimované osoby k podání žaloby o určení neplatnosti dražby. Má za to, že jako vlastník dražených věcí je k podání žaloby aktivně legitimován. V § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách je mezi osobami oprávněnými podat žalobu o určení neplatnosti dražby uveden "navrhovatel" a podle § 17 odst. 1 věty první tohoto zákona platí, že "dražbou dobrovolnou je dražba prováděná na návrh vlastníka". Stěžovatel je vlastníkem dražených věcí, a tedy i navrhovatelem. Proto může podat žalobu o určení její neplatnosti. Na tom nic nemění ani ustanovení § 17 odst. 4 zákona o veřejných dražbách, neboť ten pouze stanoví, které další osoby se rozumějí vlastníkem vedle skutečného vlastníka, který má stejné právní postavení. Stěžovatel odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 20/2005, a ze dne 26. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 599/2007, s tím, že jako vlastník předmětu dražby se v situaci, kdy jejím navrhovatelem byla správkyně konkurzní podstaty, musí řízení účastnit jako žalobce nebo žalovaný. Nesouhlasí s názorem obecných soudů, že se citovaná rozhodnutí zabývají otázkou pasivní věcné legitimace a na danou problematiku dopadá rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006.
Po prostudování ústavní stížnosti a v ní obsažených argumentů dospěl Ústavní soud k závěru, že je zjevně neopodstatněná. Stěžovatel jejím prostřednictvím pouze pokračuje v polemice s právními závěry obecných soudů o otázce jeho aktivní věcné legitimace k podání žaloby na určení neplatnosti veřejné dražby. Zásah do svého práva na ochranu vlastnictví spatřuje ve skutečnosti, že rozhodly v rozporu s jeho představou.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska ústavnosti, přičemž v nich neshledal žádná pochybení, způsobilá zasáhnout do stěžovatelových základních práv. Rovněž nelze abstrahovat od skutečnosti, že jeho věcí se zabývaly všechny tři instance obecných soudů v České republice. Srozumitelně a dostatečně podrobně vyložily, že věcná legitimace k podání žaloby o určení neplatnosti veřejné dobrovolné dražby (tj. právo domáhat se vyslovení její neplatnosti) přísluší, v souladu s ustanovením § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách, každému účastníku dražby, dražebnímu věřiteli a navrhovateli (tj. osobě, která za podmínek stanovených zákonem o veřejných dražbách navrhla provedení dražby).
Zpeněžila-li správkyně konkurzní podstaty majetek formou veřejné dražby dobrovolné, může se určení neplatnosti této dražby domáhat v zákonem určené lhůtě jen některá z osob vypočtených v § 24 odst. 3 zákona o veřejných dražbách. Jiné osoby toto právo nemají a nemohou se, postupem podle § 80 písm. c) OSŘ, domáhat ani jiného určení. Stěžovatel jako úpadce nemůže být navrhovatelem dražby, kterou dochází ke zpeněžení jeho majetku, neboť řízení o nárocích, která se týkají majetku patřícího do podstaty, mohou být zahájena jen na návrh správce (nebo proti němu) a úpadce v nich ztrácí věcnou legitimaci.
Stěžovatel, v důsledku prohlášení konkurzu na jeho majetek, nemohl být účastníkem dražby ani jejím navrhovatelem, tedy osobou k tomu aktivně věcně legitimovanou. Obecné soudy proto nepochybily, pokud jeho žalobu zamítly pro nedostatek jeho věcné aktivní legitimace. Jím citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu řeší otázku podání žaloby na neplatnost veřejné dobrovolné dražby pouze z hlediska věcné legitimace pasivní. Odkaz obecných soudů na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 777/2006, je naopak případný, neboť vymezuje osoby aktivně věcně legitimované k podání žaloby na neplatnost veřejné dražby.
Zbývá jen dodat, že stěžovatel v ústavní stížnosti pouze opakuje námitky, které již uplatnil především ve svém odvolání, se kterými se odvolací soud srozumitelně a zevrubně vypořádal. Ústavní soud neshledal, že by jeho rozhodnutí spočívalo na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel vyjadřuje pouze svůj nesouhlas s jeho závěry a chybí mu relevantní ústavněprávní argumentace. V takovém případě, je-li namítána pouze věcná nesprávnost či nerespektování jednoduchého práva, staví Ústavní soud do role další přezkumné instance v soustavě obecných soudů, jíž však není.
Ústavní soud proto uzavírá, že porušení ústavně zaručeného práva na ochranu vlastnictví, jehož se stěžovatel dovolává, v posuzované věci neshledal. Proto jeho ústavní stížnost odmítl, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. července 2011
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu