Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Evy Schmidtové, zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou, sídlem Babická 2379/1a, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. března 2025 č. j. 20 Cdo 381/2025-92, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024 č. j. 69 Co 325/2024-61 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 22. února 2024 č. j. 65 EXE 326/2024-29, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a společnosti REAL, spol. s r. o., sídlem Bořivojova 883/116, Praha 3, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí pro tvrzené porušení svých práv podle čl. 6 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným usnesením Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") zamítl návrh stěžovatelky jako povinné na zastavení exekuce. Zdůraznil, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Námitku, že vedlejší účastnice neměla podávat žalobu, ale měla pohledávku přihlásit do insolvenčního řízení, stěžovatelka mohla vznést v rámci nalézacího řízení. Stěžovatelka netvrdila žádné mimořádné okolnosti, jejichž existence by ve smyslu judikatury Ústavního soudu mohly odůvodnit zastavení exekuce. Dluh, který je předmětem exekuce, vznikl až po rozhodnutí o úpadku i po uplynutí lhůty k podání přihlášek.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Obvodní soud správně dovodil, že pohledávky vznikly až po uplynutí lhůty k podání přihlášek, a vedlejší účastnice je tak nemohla do insolvenčního řízení přihlásit. Podání žaloby u nalézacího soudu proto nepředstavovalo porušení zákazu podávání nových žalob. Osvobození od placení pohledávek zahrnutých do oddlužení v rozsahu, v němž nebyly uspokojeny, se nemohlo vztahovat na pohledávku vymáhanou v právě posuzované věci.
4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro jeho vady odmítl. Stěžovatelka v něm totiž neuvedla, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti. V textu dovolání nebyla přítomna zřetelně formulovaná otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla rozhodná. Námitky stěžovatelky podle Nejvyššího soudu byly pouhým nesouhlasem s rozhodnutím městského soudu.
5. Podle stěžovatelky je exekuce vedena v rozporu s právními předpisy. Vzhledem k probíhajícímu insolvenčnímu řízení neměla podávat žalobu. S jeho zahájením se pojí účinky, že pohledávky a jiná práva týkající se majetkové podstaty nemohou být uplatněny žalobou. Vedlejší účastnice proto měla přihlásit svou pohledávku do insolvenčního řízení. Ostatně takto učinila v rámci incidenčního sporu vedeného pod sp. zn. 190 ICm 1799/2020.
6. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem/účastnicí řízení, v němž bylo napadené rozhodnutí vydáno. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
7. Ústavní stížnost není přípustná v části směřující proti usnesení obvodního soudu a usnesení městského soudu. Jednou z podmínek věcného posouzení ústavní stížnosti stanovených § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je řádné vyčerpání všech procesních prostředků, které stěžovateli zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), a to ještě před podáním samotné ústavní stížnosti. Ústavní soud nevnímá subsidiaritu ústavní stížnosti pouze formálně jako podání všech opravných prostředků. Opravné prostředky musí být odůvodněny způsobem, který obecnému soudu umožní přezkum napadeného rozhodnutí. Tím, že stěžovatelka ve svém dovolání nevymezila jeho přípustnost a nebylo tak možné v dovolacím řízení pokračovat, nevyčerpala efektivně procesní prostředek k ochraně svého práva [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905), bod 61].
8. Ve zbylé části (proti usnesení Nejvyššího soudu) je ústavní stížnost přípustná.
9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy). V řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) proti rozhodnutí obecných soudů tedy není další přezkumnou instancí.
10. Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky pro jeho vady s odůvodněním, že stěžovatelka na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání zcela rezignovala. Ústavní soud se opakovaně zabýval ústavními stížnostmi v případech, kdy dovolání bylo odmítnuto z důvodu jeho vad. Z této judikatury vyplývá, že ústavní pořádek nezaručuje právo podat dovolání. Právo podat dovolání není ani právem absolutním. Může proto podléhat zákonným omezením [srov. nálezy ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 14, nebo ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03
(N 15/32 SbNU 131)]. Přístup k dovolacímu soudu tak může být zákonem podmíněn splněním řady požadavků, a to i co do formy a obsahu dovolání. Pokud dovolání zákonem stanovené náležitosti neobsahuje a tuto vadu stěžovatel neodstraní v průběhu trvání lhůty k podání dovolání, pak odmítnutí dovolání není porušením čl. 36 odst. 1 Listiny (srov. stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, zejména výrok I a body 25 a násl., nebo rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, stížnost č. 32610/07).
11. Vymezení předpokladů přípustnosti dovolání obsahuje § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Dovolatel musí v dovolání formulovat otázku hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit a vysvětlit, který z alternativních předpokladů přípustnosti dovolání v § 237 občanského soudního řádu je naplněn včetně konkrétního uvedení toho, jak je daný předpoklad naplněn. Musí tak vymezit relevantní judikaturu Nejvyššího soudu a posouzení, v čem se odvolací soud od ní odchýlil, v čem je tato praxe rozporná anebo v čem je třeba ji změnit, případně, že se jedná o právní otázku Nejvyšším soudem dosud nevyřešenou. Dovolatel není limitován co do způsobu, jakým ke splnění uvedeného požadavku přistoupí, učiní-li tak seznatelně. Pouhý odkaz na § 237 občanského soudního řádu nestačí (nález sp. zn. I. ÚS 1564/23 , bod 16, nebo ze dne 24. 11. 2021 sp. zn. II. ÚS 1625/21 , body 27 až 28).
12. Z vyžádaného dovolání Ústavní soud zjistil, že z dovolání stěžovatelky skutečně není zřejmé, v čem naplnění předpokladů přípustnosti podle ní spočívá. Stěžovatelka pouze obecně odkázala na § 237 občanského soudního řádu a následně stručně popsala svůj nesouhlas s právním hodnocením městského soudu. Ostatně podobným způsobem stěžovatelka pojala i ústavní stížnost. Takový způsob vymezení přípustnosti dovolání neodpovídá výše uvedené judikatuře. Stěžovatelka v ústavní stížnosti ani tuto skutečnost nerozporuje (ani neuvádí, že její dovolání nemělo být odmítnuto pro vady). Lze uzavřít, že napadené usnesení Nejvyššího soudu není žádným způsobem excesivní a ani jiným způsobem nezasahuje do stěžovatelčiných ústavně chráněných práv. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka řádně nevyčerpala opravné prostředky, nemohl se Ústavní soud s ohledem na jeho subsidiární postavení věcně zabývat jejími námitkami v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, a proto odmítl její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona (srov. výše, bod 7), a ve zbývající části jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. listopadu 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu