USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Aleše Zezuly a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné REAL, spol. s r. o., se sídlem v Praze 3 - Žižkově, Bořivojova 883/116, identifikační číslo osoby 00540781, zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 1215/32, proti povinné E. S., zastoupené JUDr. Lucií Strakovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Babická 2379/1a, pro 111 358 Kč s příslušenstvím, vedené Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 65 EXE 326/2024, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. října 2024, č. j. 69 Co 325/2024-61, takto:
Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1/ Ve shora označené věci Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 23. 10. 2024, č. j. 69 Co 325/2024-61, k odvolání povinné potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále „soud prvního stupně“) ze dne 10. 7. 2024, č. j. 65 EXE 326/2014-29, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Janem Vránou, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 218 EX 29/24. 2/ Usnesení odvolacího soudu napadla povinná dovoláním, o němž Nejvyšší soud jako soud dovolací rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění ve znění účinném od 30.
9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále rovněž „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti / exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů - dále „ex.
řád“), dospěl ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) k závěru, že dovolání není přípustné (§ 237 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevystihla ani důvod dovolání (§ 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.). 3/ Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
4/ Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle odst. 3 téhož ustanovení se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. 5/ Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůrazňuje, že požadavek, aby dovolatel v dovolání konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění jednoho ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení § 241a odst. 2 o.
s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v posuzované věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části. Jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod (srov. např.
usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. května 2013, sp. zn. 26 Cdo 1115/2013, ze dne 23. července 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, ze dne 23. října 2013, sp. zn. 29 Cdo 2649/2013, ze dne 31. října 2013, sen. zn. 29 NSCR 97/2013, a ze dne 30. ledna 2014, sen. zn. 29 ICdo 7/2014), přičemž musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.
září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sb. rozh. obč.). 6/ Výše uvedeným zákonným požadavkům dovolatelka v posuzované věci nedostála, neboť - ačkoli zastoupena advokátem - na vymezení konkrétního hlediska přípustnosti dovolání ze čtyř taxativně určených zákonných možností zcela rezignovala (její citace celého znění § 237 o. s. ř. splnění zákonného požadavku nepředstavuje). V textu dovolání rovněž není přítomna (dovolatelkou zřetelně formulovaná) otázka hmotného nebo procesního práva, která by byla ve smyslu § 237 o.
s. ř. v dané věci rozhodná; námitky, že „nařízení exekuce porušuje právní předpisy, konkrétně § 109 odst. 1 písm. c/ insolvenčního zákona“ a že odvolací soud „nesprávně právně vyhodnotil nemožnost podání žaloby v době insolvenčního řízení“ vyjadřují toliko nesouhlas dovolatelky s napadeným rozhodnutím. 7/ Nejvyšší soud proto dovolání povinné v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl. 8/ O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodováno ve zvláštním režimu (s odkazem na § 87 a násl. ex.
řádu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.