Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti obchodní společnosti Adnar zásoby s.r.o. se sídlem Zaječice 322, zastoupené JUDr. Leošem Strouhalem, advokátem se sídlem Tovární 1130, Chrudim, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Nd 223/2024 ze dne 6. 5. 2024, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a 1. Ing. Karla Kuny, 2. Dr. Ing. Vítězslava Hálka, MBA, 3. Mgr. Petra Stejskala, 4. obce Brněnec, 5. České republiky - České správy sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 1292/25, Praha 5, 6. Ing. Tomáše Jatši, 7. Ing. Františka Olberta a 8. Ing. Davida Jánošíka, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví označeným usnesením Nejvyšší soud zamítl stěžovatelčin návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. 22 Co 74/2023-3202 ze dne 19. 10. 2023.
2. Stěžovatelka podala k Okresnímu soudu ve Svitavách spolu s 1. vedlejším účastníkem žalobu proti ostatním vedlejším účastníkům o zaplacení 23 408 844,46 Kč s příslušenstvím. Okresní soud rozsudkem ze dne 18. 7. 2022 rozhodl mj. tak, že 2. vedlejší účastník je povinen stěžovatelce zaplatit 97 937 Kč s příslušenstvím (výrok I), ve stejné výši žalobu stěžovatelky proti 8. vedlejšímu účastníkovi zamítl (výrok II), dále 2. vedlejšímu účastníkovi uložil nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 172 747 Kč (výrok III) a stěžovatelce uložil nahradit 8. vedlejšímu účastníkovi náklady řízení 278 012 Kč.
3. K odvolání stěžovatelky a 1., 2. a 3. vedlejšího účastníka rozhodl krajský soud výše v bodu 1 označeným rozsudkem mj. tak, že potvrdil II. a IV. výrok rozsudku okresního soudu (výrok I). Výroky I a III rozsudku okresního soudu krajský soud zrušil a v daném rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení (výrok II). Dále stěžovatelce uložil nahradit 8. vedlejšímu účastníkovi náklady odvolacího řízení ve výši 5 222 Kč (výrok III).
4. Proti I. výroku krajského soudu podala stěžovatelka dne 19. 2. 2024 dovolání. Dne 10. 4. 2024 Nejvyššímu soudu navrhla odklad vykonatelnosti napadených výroků rozsudku krajského soudu. Nejvyšší soud v záhlaví uvedeným usnesením, napadeným ústavní stížností, zamítl návrh na odklad vykonatelnosti. Dovolací soud shledal, že stěžovatelka dovoláním napadla výrok rozsudku krajského soudu toliko ve věci samé, tedy pouze tu část I. výroku rozsudku krajského soudu, kterým tento soud potvrdil částečné zamítnutí stěžovatelčiny žaloby okresním soudem (II. výrok rozsudku okresního soudu, viz výše). Část I. výroku a III. výrok rozsudku krajského soudu o povinnosti stěžovatelky nahradit náklady řízení podle Nejvyššího soudu stěžovatelka dovoláním nenapadla. V napadeném rozsahu Nejvyšší soud návrh na odklad vykonatelnosti zamítl, protože výroky o částečném zamítnutí žaloby proti 8. vedlejšímu účastníkovi a o jeho potvrzení krajským soudem se nevykonávají. Proto odklad vykonatelnosti pojmově nepřichází v úvahu. Jelikož proti nákladovým výrokům, pro stěžovatelku nepříznivým, nebylo dovolání podáno, nebylo možné o odkladu jejich vykonatelnosti rozhodnout. Nejvyšší soud poznamenal, že i kdyby se dovolání nákladových výroků týkalo, bylo by ze zákona nepřípustné, což by rovněž vylučovalo samostatný odklad jejich vykonatelnosti.
5. Proti v záhlaví označenému usnesení Nejvyššího soudu se brání včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem (k podmínkám řízení viz také § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) s tvrzením, že jimi byly porušeny čl. 1 odst. 1, čl. 4 a čl. 96 Ústavy České republiky a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
6. Stěžovatelka konstatuje, že byla dne 8. 4. 2024 vyrozuměna o zahájení exekuce pro vymožení pohledávky (náhrady nákladů řízení) 8. vedlejšího účastníka. Hrozí ji proto závažná újma, neboť tento dluh nemá z čeho zaplatit. V případě provedení exekuce bude muset v souladu se zákonem podat insolvenční návrh. Stěžovatelka dále namítá, že krajský soud rozhodl nesprávně a poukazuje na rozsudek téhož soudu č. j. 23 Co 336/2016-2065 ze dne 24. 4. 2018 s tím, že v této údajně obdobné věci byla vůči témuž dlužníku úspěšná. Je přesvědčena, že rozhodnutí, proti kterému podala dovolání, je v rozporu s § 13 občanského zákoníku, podle kterého každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích. Stěžovatelka považuje odůvodnění napadeného usnesení za nepřezkoumatelné a vnitřně rozporné. Z dovolání mělo jasně plynout, že jím stěžovatelka napadla také výroky III a IV rozsudku krajského soudu o náhradě nákladů řízení, jakož i potvrzení povinnosti nahradit náklady řízení před okresním soudem 8. vedlejšímu účastníkovi (viz výše bod 2). Stěžovatelka upozorňuje, že pokud by její dovolání bylo vyhodnoceno jako důvodné, byly by zrušeny také navazující výroky o nákladech řízení. Kdyby tedy Nejvyšší soud posoudil obsah dovolání správně, musel by nutně posuzovat také možný odklad vykonatelnosti nákladových výroků.
7. Dále se stěžovatelka domnívá, že splnila všechny Nejvyšším soudem konstatované podmínky odkladu vykonatelnosti rozsudku krajského soudu. Především bylo její dovolání bezvadné, včasné, přípustné a podle jejího názoru bude úspěšné. Stěžovatelka je přesvědčena, že okresní i krajský soud posoudily rozhodnou právní otázku bezdůvodného obohacení v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu. K tomu poukazuje na některá rozhodnutí dovolacího soudu.
8. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu dozor nad jejich rozhodovací činností; je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoli běžné zákonnosti. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže porušily ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených. Z toho plyne mimo jiné pravidlo, že výklad běžných zákonů a jeho aplikace na konkrétní případ jsou zásadně věcí obecných soudů.
9. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. Posouzení návrhu na odklad vykonatelnosti té části I. výroku rozsudku, kterým krajský soud potvrdil částečné zamítnutí žaloby okresním soudem, je v souladu s ústavním pořádkem. Ze zákona i judikatury Nejvyššího soudu plynou jasné podmínky, při jejichž splnění lze vykonatelnost odložit. Závěr Nejvyššího soudu, že zamítnutí žaloby nemůže být postiženo exekucí, Nejvyšší soud přesvědčivě odůvodnil a plyne ze samé podstaty zamítavého rozhodnutí, kterým není uložena žádná (tedy ani vykonatelná) povinnost a stěžovatelka tento závěr ani podrobněji nenapadá. Její námitka je proto zjevně neopodstatněná.
11. Ústavní soud částečně přisvědčuje stěžovatelce, že z obsahu dovolání se s jistotou nepodává, že by nenapadla také výroky rozsudků okresního a krajského soudu o nákladech řízení. Stěžovatelka v dovolání uvedla: "Dovolání dovolatele směřuje proti výroku ve věci samé napadeného rozsudku, tedy právě proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích [...], jímž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu ve Svitavách [...]. Dovolatel se domáhá zrušení výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích [...] a na něj navazujících výroků o náhradě nákladů řízení (výrok III. a IV. dovoláním napadeného rozsudku)."
12. Stěžovatelka v dovolání neobratně uvedla, že napadá I. výrok ve věci samé, avšak I. výrok rozsudku krajského soudu potvrzuje nejen meritorní výrok rozsudku okresního soudu, ale i pro stěžovatelku nepříznivý výrok o náhradě nákladů řízení. Následně výslovně uvedla, že napadá také nákladové výroky rozsudku krajského soudu. Nelze proto jednoznačně seznat, že by vskutku napadla jen a pouze tu část I. výroku rozsudku okresního soudu, kterým potvrdil II. výrok rozsudku okresního soudu o částečném zamítnutí žaloby. Z návrhu na odklad vykonatelnosti pak nelze upřesnění dovolacího návrhu vypozorovat. Stěžovatelka v něm toliko konstatovala svou špatnou finanční situaci a ve zbytku vysvětlila svůj názor na správné právní posouzení věci samé.
13. Vzhledem k výše uvedenému lze pochybovat o správnosti závěru Nejvyššího soudu, že stěžovatelka dovoláním nenapadla příslušné nákladové výroky. Nejvyšší soud však současně argumentoval tím, že i kdyby proti nákladovým výrokům dovolání podáno bylo, bylo by v takové části objektivně nepřípustné. Relevantní je ovšem stěžovatelčina námitka, že v případě zrušení dovoláním napadeného meritorního výroku rozsudku krajského soudu by pro akcesorickou povahu musely být zrušeny (odklizeny) i nákladové výroky a nižšími soudy by muselo být znovu rozhodováno nejen o věci samé, ale také o nákladech řízení. Současně platí, že stěžovatelka nemohla podat současně s dovoláním proti výroku o věci samé ústavní stížnost proti nákladovým výrokům, neboť taková ústavní stížnost by byla předčasná. Je však nutné posoudit, zda by i v případě, že by posouzení vůbec možnosti odkladu vykonatelnosti nákladových výroků při dovolání (přípustně) podaném jen proti výroku o věci samé nebylo korektní, v posuzované věci dosahovalo ústavněprávní intenzity, a zasahovalo či dokonce porušovalo stěžovatelčino základní právo.
14. Ústavní soud již mnohokrát zopakoval, že k problematice náhrad nákladů řízení se staví nanejvýš zdrženlivě a nákladové výroky rozhodnutí soudů podrobuje omezenému ústavněprávnímu přezkumu. Byť i rozhodnutí o náhradě nákladů řízení může mít citelný dopad do majetkové sféry účastníka řízení, je ve vztahu k věci samé jednoznačně podružné a samo o sobě většinou nedosahuje intenzity způsobilé porušit základní práva nebo svobody stěžovatelů. Platí-li tato teze setrvale při ústavněprávním přezkumu samotných nákladových výroků, musí platit také při přezkumu návrhu na odklad vykonatelnosti takových rozhodnutí. A to tím spíše ve specifické situaci probíhajícího dovolacího řízení, ve kterém se samy o sobě nákladové výroky ze zákona nepřezkoumávají.
15. Dále nutno vzít v potaz, že stěžovatelka uplatnila na podporu svého návrhu jedinou a blíže neodůvodněnou námitku, a to nedostatek finančních prostředků. Lze tedy pochybovat, zda stěžovatelka dostála svým povinnostem (případně břemenům) o tvrzení a prokázání hrozící závažné újmy. Stěžovatelka se naproti tomu soustředila na věcnou kritiku meritorních závěrů okresního a krajského soudu. Z toho však neplyne nic jiného, než její subjektivní názor na potenciální úspěšnost dovolání. Pominula, že podle judikatury Nejvyššího soudu je pro posouzení návrhu na odklad vykonatelnosti relevantní názor tohoto soudu na potenciální úspěch dovolání a také, že riziko újmy musí být podpořeno relevantními tvrzeními a důkazy a být objektivně seznatelné. Je-li podle platného zákona rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšším soudem přezkoumáváno jako pravomocné, může na něj být současně vedena exekuce. Aniž by tedy Ústavní soud přezkoumával riziko újmy, nelze přehlédnout, že stěžovatelka bez dalšího pouze obecně tvrdila, že by musela podat návrh na zahájení insolvenčního řízení. I kdyby Nejvyšší soud považoval dovolání za podané ve stěžovatelkou tvrzeném rozsahu, je otázkou, zda mu lze rozumně vytýkat výsledek - zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti - pakliže stěžovatelka téměř celou svou pozornost soustředila na zpochybnění správnosti meritorního rozhodnutí.
16. Ačkoli Ústavní soud nemůže nahrazovat činnost Nejvyššího soudu, musí se stručně vyjádřit k tvrzené hrozící újmě stěžovatelky a jejím rozporným tvrzením. V návrhu na odklad vykonatelnosti totiž uvedla, že nemá dostatek finančních prostředků. Avšak byť nedisponuje potřebnou hotovostí, tvrdí, že vlastní pohledávky, které jí byly přiznány vůči 8. vedlejšímu účastníkovi v částce 14 636 101,36 Kč pravomocným rozsudkem okresního soudu č. j. 7 C 185/2007-1781 ze dne 19. 4. 2016 ve spojení s rozsudkem krajského soudu č. j. 23 Co 336/2016-2065 ze dne 24. 4. 2018. Dovolání 8. vedlejšího účastníka bylo Nejvyšším soudem dne 13. 11. 2018 odmítnuto. Není proto patrné, jak by mohla stěžovatelce hrozit závažná újma pod tlakem úhrady 278 012 Kč, tvrdí-li současně, že jí věřitel dluží více než 14 milionů Kč. Nadto pokud jí byla pohledávka přiznána o 6 let dříve než 8. vedlejšímu účastníkovi pohledávka vůči stěžovatelce.
17. Stěžovatelka neuplatnila žádnou ústavněprávní argumentaci a v řízení před Ústavním soudem ani Nejvyšším soudem nedoložila jí údajně hrozící újmu. Není úlohou Ústavního soudu, aby tuto argumentaci domýšlel. Ústavní soud pochybuje o správnosti posouzení rozsahu dovolání Nejvyšším soudem. Musí však vzít v potaz výše nastíněný celkový kontext věci, omezený ústavněprávní přezkum a absenci argumentace o ústavněprávním rozměru případu. Proto dospěl k závěru, že dílem ne zcela přesvědčivým rozhodnutím Nejvyššího soudu nemohla být porušena stěžovatelčina ústavně zaručená práva nebo svobody.
18. Ústavní soud nehodnotil, zda by Nejvyšší soud v případě závěru o napadení rozsudku krajského soudu dovoláním v celém stěžovatelce nepříznivém rozsahu bylo možno odložit vykonatelnost pouze nákladových výroků. Tato okrajová poznámka Nejvyššího soudu nebyla důvodem zamítnutí návrhu na odklad vykonatelnosti, a je proto pro posouzení věci Ústavním soudem irelevantní. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že se vzhledem k předmětu řízení nezabýval zbylými námitkami stěžovatelky (viz výše body 6 a 7), neboť směřují proti věci samé.
19. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků její ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 19. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu