I.ÚS 13/97

Česká republika

USNESENÍ

Ústavního soudu

I. ÚS 13/97

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENI

Ústavního soudu České republiky

Ústavní soud České republiky rozhodl dnešního dne ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obce B., zastoupené JUDr. R.K., účastníků řízení - Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu České republiky a ministra zemědělství České republiky, vedlejších účastníků - Ing. F.S. a Z.B., obou zastoupených advokátem JUDr. P.Sch., proti rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu České republiky ze dne 12. 1. 1996, č.j. 478/95-440, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství České republiky ze dne 8. 10. 1996, č.j. 2546A/96-1000, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á.

Stěžovatelka podala ústavní stížnost proti "jinému zásahu veřejné moci", který spatřuje v rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu ČR ze dne 12. 1. 1996, č.j. 478/95-440, ve spojení s rozhodnutím ministra zemědělství ČR ze dne 8. 10. 1 I. ÚS 13/97

1996, č.j. 2546A/96-1000, kterým prý byl "de facto" zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 29 Ca 39/94. V souzené věci Ing. F.S. a Z.B. jako oprávněné osoby dle zákona č. 229/1991 Sb. vyzvali stěžovatelku, tj. povinnou osobu, k vydání objektu tvrze, postaveného na stavební parcele č. 132 a zahrady parc. č. 3779, který leží v obci a k.ú. B. Okresní úřad V. - okresní pozemkový úřad rozhodl dne 18. 1. 1994 pod č.j. PÚ 595/91/12, že se oprávněným osobám nárokovaný majetek nevydá (a že tedy nejsou spoluvlastníky požadovaných nemovitostí) s odůvodněním, že objekt tvrze, který byl budovou patřící k původní zemědělské usedlosti, ztratil zásadní přestavbou svůj stavebně-technický charakter, takže již nesouvisí s předmětem zemědělské výroby.

Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 17. 10. 1994, sp. zn. 29 Ca 39/94. Oprávněné osoby podaly bez ohledu na právní moc tohoto rozsudku podnět Ministerstvu zemědělství - Ústřednímu pozemkovému úřadu v P. k přezkoumání rozhodnutí Pozemkového úřadu ve V. ze dne 18. 1. 1994, č.j. PÚ 595/91/12, mimo odvolací řízení. Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad v P. rozhodnutím ze dne 12. 1. 1996, č.j. 478/95-440, zrušilo napadené rozhodnutí pozemkového úřadu a věc mu vrátilo k novému projednání a rozhodnutí.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka rozklad, který ministr zemědělství ČR rozhodnutím ze dne 8. 10. 1996, č j. 2546A/96-1000, zamítl, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství Ústředního pozemkového úřadu ze dne 12. 1. 1996, č j. 478/95-440, potvrdil. Stěžovatelka namítla, že pokud správní orgán rozhodoval ve věci, v níž bylo pravomocně rozhodnuto Krajským soudem v Brně, jedná se o zásah výkonné moci do sféry moci soudní, což je v rozporu s čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy České republiky a s čl.

2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se dále dovolala ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, I. ÚS 13/97 s poukazem na to,' že pokud došlo k zásahu moci výkonné do sféry moci soudní, jakož i k nerespektování právní moci rozsudku, "spolu s nedořešeným vztahem ustanovení § 65 správního řádu vůči části páté občanského soudního řádu" (dále jen "o.s.ř."), pak předmět ústavní stížnosti podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatelky, byt' napadená rozhodnutí nejsou rozhodnutími konečnými.

Stěžovatelka proto navrhla zrušení napadených rozhodnutí Ministra zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu a rozhodnutí ministra zemědělství ČR. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení a vedlejší účastníci řízení. Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad v P. uvedlo, že rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu ve V. nebyla do vlastnictví oprávněných osob vydána p.p.č.

3779 - zahrada, aniž by v něm bylo uvedeno, jaká zákonná překážka brání vydání pozemku, který v době odnětí byl a dosud je součástí zemědělského půdního fondu a je tedy nepochybně "předmětem zákona" č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Dále "pro překážku uváděné zásadní přestavby objektu tvrze" nebyl vydán ani pozemek st.p.č. -132, na kterém je objekt tvrze umístěn, což odporuje ustanovení § 11 odst. 4 zákona o půdě, který se zabývá nevydáním budov a staveb dle cit. ustanovení, nikoli však pozemků pod nimi.

S ohledem na tyto skutečnosti ústřední pozemkový úřad z úřední moci zahájil řízení dle § 65 správního řádu, rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu ve V. ze dne 18. 1. 1994, č j. PÚ 595/91/12, zrušil a věc vrátil tomuto orgánu k dalšímu řízení a rozhodnutí. Důvodem pro zrušení rozhodnutí pozemkového úřadu bylo tedy porušení zákona o půdě ve věci nevydání zahrady a stavební parcely pod tvrzí. Ministerstvo zemědělství dále uvedlo, že z možnosti přezkumu mimo odvolací řízení jsou dle § 67 odst. 2 správního řádu vyloučena I.

ÚS 13/97 pouze ta správní rozhodnutí, která byla přezkoumána soudem na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu (viz část pátá, hlava druhá o.s.ř.). Správní řád v žádném případě ze svých ustanovení nevylučuje přezkoumání správního rozhodnutí, potvrzeného v rámci odvolacího řízení dle části páté, hlavy třetí o.s.ř., soudem v mimo odvolacím řízení. Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad je toho názoru, že jeho rozhodnutím (potvrzeným rozhodnutím ministra zemědělství ČR) nedošlo k zásahu výkonné moci do sféry moci soudní.

Rovněž tak prý nedošlo k porušení čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, neboť přezkoumání rozhodnutí okresního pozemkového úřadu nijak nepřekročilo meze stanovené zákonem. Vyloučením možnosti postupu podle ust. § 65 správního řádu v případech, kdy o řádném opravném prostředku rozhodoval dle části páté, hlavy třetí,o.s.ř. soud, by prý došlo k oslabení právní jistoty účastníka řízení oproti případům, kdy odvolacím orgánem je správní orgán vyššího stupně. Účastník řízení by byl tehdy, kdy jako odvolací orgán působí krajský soud, nepochybně "zkrácen o možnost řízení na základě mimořádného opravného prostředku".

Ministr zemědělství ČR ve svém vyjádřeni - s odkazem na ust. § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. - uvedl, že k podání ústavní stížnosti je oprávněna ta fyzická nebo právnická osoba, která tvrdí, že pravomocným rozhodnutím či jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda. Podaná stížnost žádné takové tvrzení neobsahuje a nesplňuje tak základní předpoklad ústavní stížnosti. Stížnost je dále nutno považovat za nepřípustnou s ohledem na ust.

§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť odkaz stěžovatelky na ust. § 75 odst. 2 písm. a) cit. zákona je zřejmě účelový. Ministr zemědělství rovněž popřel, že by byly porušeny články ústavy a Listiny, jichž se stěžovatelka dovolává, a zdůraznil, že existence přezkumného řízení soudem I. ÚS 13/97 neznamená, že jsou tím vyloučeny další zákonem upravené prostředky nápravy nezákonných rozhodnutí správních orgánů. Z těchto důvodů navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

Vedlejší účastníci řízení Ing. F.S. a Z.B. ve svém vyjádření namítli, že stěžovatelka - obec B. - ve své stížnosti neuvedla, jakým konkrétním způsobem a jaké její konkrétní ústavně zaručené právo bylo napadenými rozhodnutími porušeno". V petitu stížnosti se omezuje pouze na zcela povšechný obecný výčet čl. 1, čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny bez jakéhokoli vztahu k dopadu výše citovaných správních rozhodnutí. Dále je prý nepochybné, že stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje, "jmenovitě přezkum napadených rozhodnutí ve správním soudnictví".

Stížnost sama je koncipována tak, že dopadá pouze a výlučně na jediný případ v ní uvedený. Nelze tedy vůbec uvažovat o tom, že by svým významem přesahovala vlastní zájmy stěžovatelky, takže aplikace ust. § 75 odst. 2 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb. nepřichází v úvahu. Proto vedlejší účastníci navrhli, aby ústavní soud stížnost odmítl jako nepřípustnou nebo ji zamítl jako neodůvodněnou, protože nedošlo k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní soud se v prvé řadě zabýval otázkou, zda stěžovatelka využila všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 45 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.).

Ústavní soud došel k závěru zápornému. Podle ust. § 247 odst. 1 o.s.ř. podle ustanovení této hlavy (roz. hlavy druhé) se postupuje v případech, v nichž fyzická nebo právnická osoba tvrdí, že byla ve svých právech I. ÚS 13/97 zkrácena rozhodnutím správního orgánu a žádá, aby soud přezkoumal zákonnost jejího rozhodnutí. Podle § 249 odst. 1 o.s.ř. řízení se zahajuje na návrh, který se nazývá žalobou. Podmínky těchto ustanovení jsou v souzené věci splněny. Přezkoumávání zákonnosti rozhodnutí správních orgánů soudem je obecným principem, na kterém je celé správní soudnictví v České republice budováno (srov. ustanovení § 244 o.s.ř.).

To se plně týká i rozhodování o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů (§ 247 odst. 1 o.s.ř.). Soudy nepřezkoumávají pouze rozhodnutí, jejichž přezkum je vyloučen ustanovením § 248 o.s.ř. O takové rozhodnutí se však v daném případě nejedná. Stěžovatelka se mýlí, pokud tvrdí, že napadená rozhodnutí mají toliko procesní charakter [srov. § 248 odst. 2 písm. e) o.s.ř.), neboť z jejich obsahu je zřejmé, že se obsahem rozhodnutí Okresního úřadu - pozemkového úřadu ve V. ze dne 18. 1. 1994, č.j. PÚ 595/91/12, podrobně zabývají jak po stránce skutkové, tak po stránce právní.

Ostatně stěžovatelka své tvrzení o procesní povaze napadených rozhodnutí ani nezdůvodnila. Stěžovatelka se dále dovolala ust. § 75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. Podle tohoto předpisu ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce (roz. nevyčerpání všech procesních prostředků), jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo.

Podmínky tohoto ustanovení však splněny nejsou.

Z obsahu spisu totiž vyplývá, že stěžovatelka ústavní stížností sleduje toliko snahu zabránit tomu, aby byly vedlejším I. ÚS 13/97 účastníkům vydány tvrz, parcela č. 132, a zahrada č. 3779 v obci a v kat. úz. B., takže nepochybně jde o vlastní majetkový zájem její osoby. Ústavní soud proto nenabyl přesvědčení, že by v souzené věci existovaly - a byly prokázány - tak závažné skutečnosti, které by znamenaly, že ústavní stížnost svým významem vlastní zájmy stěžovatelky podstatně přesahuje. Bylo tedy na stěžovatelce, aby využila procesních možností podat proti napadeným rozhodnutím žalobu u příslušného soudu v zákonné lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí správního orgánu v posledním stupni (§ 250b odst. 1 o.s.ř.).

Tato lhůta je přibližně stejně dlouhá jako lhůta k podání ústavní stížnosti, která činí 60 dnů (§ 72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.). Ústavní soud konečně poukazuje na to, že napadeným rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu, které bylo potvrzeno napadeným rozhodnutím ministra zemědělství ČR, bylo rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve V. ze dne 18. 1. 1994, č j. PÚ 595/91/12, zrušeno a věc byla vrácena pozemkovému úřadu k dalšímu řízení a rozhodnutí.

Napadená rozhodnutí tedy nejsou konečná a řízení pokračuje před příslušným správním orgánem ve V. I z tohoto důvodu lze dovozovat, že stěžovatelka dosud nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje. Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je nepřípustná (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb.). I. ÚS 13/97

Za tohoto stavu se již Ústavní soud nezabýval otázkou, zda, popř. v jakém rozsahu, existence pravomocného rozsudku Krajského soudu v Brně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí Okresního úřadu - okresního pozemkového úřadu ve V. ze dne 18. 1. 1994, č.j. PÚ 595/91/12, vylučuje přezkoumání tohoto opravného rozhodnutí mimo odvolací řízení ústředním orgánem státní správy podle § 65 správního řádu, neboť to v této konkrétní věci považoval za nadbytečné. Proto soudce zpravodaj ústavní stížnost jako návrh nepřípustný mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl [§ 43 odst. 1 písm. f) zákona č. 182/1993 Sb.]. P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 7. ledna 1998 JUDr. Vojen Güttler soudce zpravodaj