Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje), soudce Vladimíra Sládečka a soudce Jaromíra Jirsy ve věci ústavní stížnosti Zdenky Šillerové, zastoupené Simonou Pavlicovou, advokátkou se sídlem 8. pěšího pluku 2380, 738 01 Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 198/2019-44 ze dne 15. 3. 2021 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 A 170/2018-30 ze dne 13. 5. 2019 takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městský úřad ve Frýdlantu nad Ostravicí, odbor regionálního rozvoje a stavební úřad (dále jen "stavební úřad"), vydal dne 16. 8. 2013 rozhodnutí č. j. MUFO 16009/2013, kterým umístil stavbu nazvanou "X, 4xRD" zemní kabelové vedení NN a 2 skříně SS200 (HDS) na pozemcích v katastrálním území Nová Ves u Frýdlantu nad Ostravicí. Uvedené rozhodnutí nebylo napadeno odvoláním a nabylo právní moci dne 17. 9. 2013. Dne 12. 8. 2016 obdržel stavební úřad žádost stěžovatelky o obnovu uvedeného řízení, již svým rozhodnutím č. j. MUFO 35838/2016 ze dne 15. 11. 2016 zamítl s tím, že nebyla podána účastníkem řízení. Proti tomuto zamítavému rozhodnutí stavebního úřadu se stěžovatelka bránila odvoláním, které Krajský úřad Moravskoslezského kraje, odbor územního plánování a stavebního řádu (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím č. j. MSK 166566/2016 ze dne 20. 2. 2017 zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
Posledně citované rozhodnutí krajského úřadu napadla stěžovatelka žalobou u Krajského soudu v Ostravě a dříve, než soud ve věci rozhodl, zaslala dne 31. 1. 2018 krajskému úřadu podnět k přezkumnému řízení podle § 94 správního řádu. Krajský úřad tvrzenou nezákonnost svého rozhodnutí neshledal, a proto podnět stěžovatelky dne 12. 2. 2018 předal podle § 95 odst. 2 správního řádu nadřízenému správnímu orgánu, Ministerstvu pro místní rozvoj (dále jen "ministerstvo"), o čemž stěžovatelku vyrozuměl. Ministerstvo sdělením č. j.
MMR-8912/2018-83/544 ze dne 3. 5. 2018 stěžovatelku vyrozumělo o tom, že v průběhu soudního řízení (ve věci zmíněné stěžovatelčiny správní žaloby, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 22 A 81/2017) nelze přezkoumat pravomocné rozhodnutí jinak než podle § 153 správního řádu, tedy uspokojením účastníka řízení po podání žaloby ve správním soudnictví. Ministerstvo stěžovatelku v té spojitosti upozornilo, že k tomu je ale příslušný krajský úřad, nikoliv ministerstvo jako jemu nadřízený orgán.
Z tohoto důvodu ministerstvo stěžovatelce sdělilo, že se jejím podnětem za stávajících okolností zabývat nemůže a že je výlučně v působnosti krajského úřadu, aby jím vydané rozhodnutí při splnění zákonem stanovených podmínek zrušil nebo změnil v přezkumném řízení, a tím stěžovatelku uspokojil.
Stěžovatelka se následně žalobou, podanou k Městskému soudu v Praze, domáhala ochrany proti nezákonnému zásahu ministerstva, který měl spočívat v tom, že ministerstvo podnět stěžovatelky ze dne 31. 1. 2018 nevrátilo zpět k vyřízení krajskému úřadu. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem žalobu jako nedůvodnou zamítl. Tento rozsudek napadla stěžovatelka kasační stížností, o níž rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem tak, že rozsudek městského soudu zrušil, žalobu stěžovatelky odmítl a rozhodl o nákladech řízení.
V ústavní stížnosti stěžovatelka vyjádřila nesouhlas s tím, že postupem žalovaného ministerstva nebyla dotčena žádná její práva. Stěžovatelka má za to, že její žádost ze dne 12. 8. 2016 o obnovu předmětného územního řízení měla být posouzena jako odvolání opomenutého účastníka řízení. V té souvislosti odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 1 As 45/2007. Jednotlivec má dle jejího názoru právo na to, aby řízení, v němž má být rozhodnuto o jeho subjektivních právech nebo povinnostech, byla zahájena tehdy, jsou-li pro to splněny zákonem stanovené podmínky.
Jestliže má správní orgán prostor pro správní uvážení, zda má správní řízení zahájit či nikoli, musí dle názoru stěžovatelky dodržet limity správního uvážení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 199/2018-37 ze dne 30. 5. 2019 stěžovatelka uvedla, že jí svědčí veřejné subjektivní právo na posouzení její původní žádosti ze dne 12. 8. 2016 o obnovu předmětného územního řízení jako odvolání jeho opomenutého účastníka, což bylo možné na základě jejího podnětu ze dne 31. 1. 2018 napravit.
Tuto svoji argumentaci stěžovatelka v ústavní stížnosti dále rozvedla. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah naříkaných soudních rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je dílem nepřípustná, dílem zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal, že by se byl Nejvyšší správní soud odmítnutím stěžovatelčiny žaloby dopustil excesu či jinak vybočil z kautel spravedlivého procesu. Předmětem stěžovatelčiny zásahové žaloby bylo tvrzené nevrácení ministerstvem jejího podnětu k zahájení přezkumného řízení zpět krajskému úřadu. Ze zákonné úpravy přezkumného řízení jednoznačně plyne, že neztotožní-li se správní orgán, jenž vydal rozhodnutí, o jehož přezkum má jít, s podnětem účastníka k zahájení přezkumného řízení, předá věc k provedení přezkumného řízení nadřízenému správnímu orgánu, v souzené věci ministerstvu (§ 95 odst. 2 správního řádu).
Tento nadřízený správní orgán však, neshledá-li důvody k zahájení přezkumného řízení, podnět podřízenému správnímu orgánu již nevrací, namísto toho sám vyrozumí osobu, jež dala k zahájení přezkumného řízení podnět, přípisem o svém postoji (§ 94 odst. 1 správního řádu). Nevrácením podnětu k zahájení přezkumného řízení ze strany ministerstva zpět krajskému úřadu tak stěžovatelka z podstaty věci nemohla být zkrácena na žádných svých právech. V té souvislosti totiž nelze přehlédnout, že podnět k provedení přezkumného řízení není ze zákona návrhem na zahájení takového řízení (též § 94 odst. 1 správního řádu).
Jak připomněl kasační soud, přípis, jímž správní orgán sděluje, že neshledává důvody k zahájení přezkumného řízení, je pouhým sdělením, a nikoli rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 As 55/2007-71 ze dne 14. 2. 2008). Stejně tak je z povahy tohoto sdělení zřejmé, že se nejedná o zásah, pokyn nebo donucení správního orgánu, proti němuž může směřovat zásahová žaloba podle § 82 soudního řádu správního, jelikož není způsobilé zasáhnout žádné subjektivní právo podatele podnětu.
Odmítl-li tedy kasační soud takovou žalobu stěžovatelky pro absenci práva, jež by bylo mohlo být postupem správního orgánu dotčeno, nepostupoval ústavně nekonformním způsobem.
Směřuje-li stěžovatelka svoji ústavní stížnost též proti rozsudku Městského soudu v Praze, přehlíží, že toto rozhodnutí bylo jako celek zrušeno právě napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu, takže jako právní akt už neexistuje.
Ve světle řečeného tudíž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, ve zbývající části za přiměřeného použití § 43 odst. 1 písm. e) téhož zákona jako návrh nepřípustný. Tento výsledek současně neumožňuje přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení o její ústavní stížnosti (§ 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. května 2021
Tomáš Lichovník v. r. předseda senátu