Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy Pavla Rychetského, soudců Ludvíka Davida, Jaroslava Fenyka, Josefa Fialy, Jana Filipa, Jaromíra Jirsy, Tomáše Lichovníka, Radovana Suchánka, Vojtěcha Šimíčka, Milady Tomkové, Davida Uhlíře a Jiřího Zemánka ve věci ústavních stížností 1) J. B., zastoupeného JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem Sokolská 60, Praha 2, a 2) M. K., zastoupeného JUDr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem Bělehradská 643/77, Praha 2, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 2. 2022 sp. zn. 61 To 15/2022, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, o spojení ústavních stížností vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 1306/22
a
III. ÚS 1395/22
, takto:
Ústavní stížnosti vedené pod
sp. zn. I. ÚS 1306/22
a
III. ÚS 1395/22
se spojují ke společnému řízení a nadále budou vedeny pod sp. zn. I. ÚS 1306/22
.
Ústavní soud obdržel shora označené ústavní stížnosti stěžovatelů, kteří byli spoluobžalovanými v trestním řízení a kterými brojí proti usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") vydanému v jejich neprospěch. Stěžovatel 1) přitom navrhl napadené usnesení zrušit v celém rozsahu, stěžovatel 2) navrhl zrušení v té části, ve které se nařizuje, aby věc byla projednána a rozhodnuta jiným samosoudcem Obvodního soudu pro Prahu 2.
Podle ustanovení § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve spojení s § 112 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, může Ústavní soud v zájmu hospodárnosti řízení spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.
Jelikož výše uvedené ústavní stížnosti směřují proti jednomu konkrétnímu rozhodnutí městského soudu v téže věci a existuje zde tedy jejich skutková souvislost, Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle výše uvedených ustanovení tyto věci spojil ke společnému řízení. Řízení o výše označených ústavních stížnostech bude nadále vedeno pod sp. zn. I. ÚS 1306/22
a v souladu s rozvrhem práce pro rok 2022 ze dne 7. 12. 2021 č. Org. 01/22, v platném znění, je soudcem zpravodajem v této věci soudce Vladimír Sládeček, neboť mu byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. června 2022
Pavel Rychetský, v. r.
předseda Ústavního soudu
Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a konstatoval, že stěžovatelé vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv. Brojí-li ústavní stížnost proti postupu podle § 262 trestního řádu, dovodil Ústavní soud v minulosti opakovaně její přípustnost (srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 711/01
,
III. ÚS 441/04
,
II. ÚS 3564/12
,
II. ÚS 2766/14
,
I. ÚS 794/16
či
IV. ÚS 4091/18
). Ústavní stížnosti jsou tedy přípustné, jsou podány včas a splňují ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")]. Ústavní soud, poté co se seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu a přezkoumal, zda tvrzení obsažená v ústavních stížnostech mají oporu v listinných podkladech, dospěl k závěru, že jde o návrhy zjevně neopodstatněné, a proto je odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť nepředstavuje vrchol jejich soustavy, ale zvláštní soudní orgán ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, 83, 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl excesivní do té míry, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III.
ÚS 224/98
); o takovou situaci však v posuzovaném případě nejde. Jelikož ústavní stížnosti směřují především proti postupu městského soudu podle § 262 trestního řádu, spočívajícímu v nařízení, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu, Ústavní soud podotýká, že se ústavně konformní aplikací § 262 trestního řádu již v minulosti opakovaně zabýval, jak vyplývá z judikatury citované výše, jakož i z dalších jeho rozhodnutí (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1922/09
,
IV. ÚS 4091/18
,
IV. ÚS 1327/19
či
IV. ÚS 839/21
). Z této ustálené judikatury vyplývá, že odnětí věci rozhodujícímu soudci podle § 262 trestního řádu je mimořádným (výjimečným) procesním prostředkem, k jehož použití musí být dány důležité důvody, které musí být zřetelné, zřejmé a nepochybné. Postup odvolacího soudu podle uvedeného ustanovení lze za ústavně konformní považovat pouze tehdy, je-li odůvodněn vysokou pravděpodobností, že při ponechání věci stávající soudce nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl odvolací soud aprobovat. Je přitom nezbytné, aby rozhodnutí odvolacího soudu vyjmenovávalo konkrétní pochybení soudu nalézacího.
Současně je třeba uvést, že uvedené ustanovení nevytváří pro odvolací soud širší prostor k prosazení svého názoru na postup a závěry nalézacího soudu, než jaký mu vymezuje trestní řád, ať již jde o oprávnění ve věci sám meritorně rozhodnout nebo pouze zrušit rozsudek soudu prvního stupně a vrátit mu věc k novému projednání a rozhodnutí. Odvolací soud proto např. může zavázat soud prvního stupně, aby se vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí, odstranil nejasnosti nebo neúplnosti svých skutkových zjištění, případně aby některé důkazy zopakoval nebo provedl další důkazy.
Dostojí-li však rozhodnutí soudu prvního stupně uvedeným požadavkům, nemůže ho odvolací soud zrušit pouze z toho důvodu, aby prosadil své hodnocení takto provedených důkazů a z něho plynoucí závěry o skutkových zjištěních. Porušení ústavně zaručených základních práv a svobod by mohlo nastat také v případech týkajících se odnětí věci podle § 262 trestního řádu, kdy by rozhodování soudu odvolacího bylo projevem zjevné libovůle. K tomu by došlo, neodůvodnil-li by odvolací soud svůj závěr o nutnosti postupu podle § 262 trestního řádu náležitě nebo spočíval-li by takový závěr na důvodech evidentně nepřípadných (srov. nález sp. zn. I.
ÚS 2085/21
). Takovéto vady s ústavní relevancí však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovatelům v jejich názoru, že městský soud nedostatečně odůvodnil své rozhodnutí podle § 262 trestního řádu o tom, že věc musí projednat a rozhodnout jiný samosoudce obvodního soudu. Důvody pro toto rozhodnutí je totiž třeba dovozovat z napadeného usnesení jako celku. Městský soud na č. l. 7-8 svého usnesení konstatoval, že nalézací soud opakovaně nehodnotil provedené důkazy v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 trestního řádu, když především provedené důkazy neposuzoval ve vzájemných souvislostech.
Nalézací soud se podle městského soudu opět nevypořádal se všemi podstatnými skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí ve věci samé, ač na to byl odvolacím soudem opakovaně upozorňován. Z napadeného usnesení je tedy dostatečně zřejmé, že důvod, pro který městský soud přistoupil k rozhodnutí podle § 262 trestního řádu, spočíval v tom, že nalézací soud uvedeným způsobem pochybil opakovaně, i když byl na dané vady odvolacím soudem vícekrát upozorňován. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že právě opakované pochybení nalézacího soudu, k němuž dochází navzdory předchozím výtkám ze strany odvolacího soudu, může legitimizovat postup podle § 262 trestního řádu (srov. např. usnesení sp. zn. I.
ÚS 1424/21
). Městský soud v napadeném usnesení vyhověl i výše uvedenému požadavku formulovat konkrétní pochybení nalézacího soudu. Tak na č. l. 8 napadeného usnesení městský soud obvodnímu soudu vytknul, že při hodnocení důkazů týkajících se účasti stěžovatele B. na předmětné trestné činnosti nepřihlédl důsledně k obsahu odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu; na daný problém přitom odvolací soud upozorňoval i ve svém předchozím kasačním usnesení (tj. v usnesení č. 3 - srov. č. l. 6 tohoto usnesení). Rovněž na č. l. 8 napadeného usnesení městský soud konstatoval, že nalézací soud pominul, že podle výpovědi svědka P. D.
i podle výpovědi stěžovatele K. reálně došlo k předání obálky s částkou 125 000 Kč; tutéž vadu městský soud nalézacímu soudu vytýkal i na č. l. 6 usnesení č.
3. Na č. l. 9 napadeného usnesení městský soud uvádí, že se nalézací soud nevypořádal s dalšími důkazy, konkrétně se záznamem rozhovoru svědka D. a stěžovatele K., s odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu i s výpovědí stěžovatele B.; i tyto okolnosti byly předmětem výhrad, které odvolací soud formuloval ve svém předchozím kasačním usnesení (srov. č. l. 7 usnesení č. 3). Z uvedeného je patrné, že závěr městského soudu o opakovaných pochybeních nalézacího soudu není projevem jeho svévole, ale má podklad v dosavadním průběhu trestního řízení.
Ústavní soud dále konstatuje, že se městský soud v napadeném usnesení (jakož i ve svých předchozích kasačních rozhodnutích) důsledně vyvaroval toho, aby nalézacímu soudu vnucoval svůj způsob hodnocení důkazů. Omezil se toliko na to, že poukazoval na rozpornost při hodnocení některých důkazů či na jeho nelogičnost, popř. na nezohlednění obsahu jiných provedených důkazů, tedy na okolnosti, které představují porušení pravidel vyplývajících ze zásady volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu.
Takové výtky nezakládají nepřípustný zásah odvolacího soudu do způsobu, jakým nalézací soud hodnotil provedené důkazy (srov. např. nálezy sp. zn. I. ÚS 49/06
,
I. ÚS 1922/09
,
III. ÚS 1980/13
či
I. ÚS 3235/15
). Ústavní soud v napadeném usnesení nenalezl pasáž, v níž by městský soud předepisoval (byť nepřímo) soudu prvního stupně, jak má hodnotit provedené důkazy; požadoval po něm pouze to, aby se s určitými skutečnostmi a důkazy ve svém rozhodnutí vypořádal. Nelze tedy souhlasit s tvrzením stěžovatelů, že by odvolací soud spekulativně a nad rámec svého zákonného oprávnění měnil skutková zjištění nalézacího soudu, resp. že by porušil principy vyjádřené v nálezech sp. zn. I. ÚS 2085/21
a
IV. ÚS 1327/19
. Ústavní soud dále považuje za zjevně neopodstatněnou námitku stěžovatele K., že městský soud nedůvodně nalézacímu soudu vytýkal, že se nevyrovnal se závěry výše uvedeného kasačního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1367/18
, resp. že se jeví jako nemožné, aby soud prvního stupně dodržel pokyny městského soudu, aniž by se tím zároveň dostal do kolize se závěry vyplývajícím z citovaného nálezu. Ve zmíněném nálezu totiž Ústavní soud výslovně uvedl, že "nespatřuje pochybení v postupu odvolacího soudu, zrušil-li v neveřejném zasedání původní rozsudek nalézacího soudu pro nevypořádání se s veškerými provedenými důkazy". Nalézacímu soudu pak Ústavní soud v uvedeném nálezu vytýkal, že po zrušení původního rozsudku rezignoval na svoji úlohu a rozhodl, aniž by zrealizoval pokyn odvolacího soudu a rozhodl v souladu s požadavky danými v § 2 odst. 6 trestního řádu. Jestliže i v napadeném usnesení městský soud kladl na nalézací soud stejné požadavky, nelze ani nyní v tomto směru odvolacímu soudu ničeho vytýkat, přičemž tyto požadavky nekolidují se závěry obsaženými v nálezu sp. zn. IV. ÚS 1367/18
.
Ústavní soud uzavírá, že v napadeném usnesení městského soudu neshledal žádný zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, což se týká i výroku podle § 262 trestního řádu, kterým městský soud nařídil, aby věc projednal a rozhodl jiný samosoudce obvodního soudu. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že nehodnotil a ani hodnotit nemohl jednotlivé důkazy ani výsledek dokazování jako celek a tímto svým rozhodnutím nikterak nepředjímá, jakým způsobem mají trestní soudy v dalším řízení hodnotit provedené důkazy. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. září 2022
JUDr. Jaromír Jirsa, v. r.
předseda senátu