Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Sládečka, soudce Davida Uhlíře a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. N., zastoupeného JUDr. Hanou Kukrálovou, advokátkou se sídlem Jeseniova 245/1, Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V rámci namítaného porušení práva na rodinný život stěžovatel brojí proti neproporcionálnímu rozsahu péče o nezletilé a proti určení místa trvalého pobytu, praktického lékaře a předškolního zařízení nezletilých v Č. Stěžovatel má za to, že jej rozhodnutí významně vylučují z jeho rodičovských práv, omezují jeho kontakt s nezletilými a znemožňují mu pečovat o ně v rovnoměrném rozsahu jako matka. Obecným soudům taktéž vytýká, že fakticky posvětily jednání matky, která se spolu s nezletilými jednostranně a bez jeho souhlasu přestěhovala z P. do Č., čímž jej vyloučila z rozhodování o tom, kde budou nezletilí bydlet, kde budou registrováni k lékaři a kde budou chodit do školky a v budoucnu i do školy. Takový postup je dle stěžovatele také v rozporu se zájmy nezletilých, jelikož jejich kontakt s ním a s ostatními členy rodiny z jeho strany tím byl významně narušen.
V kontextu namítaného porušení práva na spravedlivý proces pak stěžovatel soudům vedle toho, že proces nebyl veden v přiměřené lhůtě, vytýká také to, že proces nebyl projednán nezávislým a nestranným soudem. Soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7 podle něj nevedla opatrovnické řízení a nerozhodovala v meritu věci nezávisle a nestranně. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na dvě kárná řízení zahájená na základě jeho podnětů s tím, že soudkyně měla být z projednání a rozhodnutí věci vyloučena z důvodu pochybností o její nepodjatosti. Neobjektivní a zaujaté odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pak stěžovatel vnímá jako evidentní "zúčtování" se svou osobou.
Z odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 25. 8. 2017, č.j. 9 P 178/2014-1546, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2018, č.j. 58 Co 445/2017-1724, vyplývá, že soudy ve věci provedly obsáhlé dokazování. Ke svému rozhodnutí dospěly na základě výpovědí obou rodičů, znaleckého posudku předloženého stěžovatelem, znaleckého posudku soudem ustanovených znalců z oboru zdravotnictví - psychiatrie a klinické psychologie, odborného posouzení obou znaleckých posudků předloženého matkou, výpovědí jednotlivých znalců, početných zpráv, záznamů, protokolů a sdělení orgánu sociálně-právní ochrany dětí, potvrzení a zpráv praktického ošetřujícího lékaře nezletilých, emailové a jiné korespondence rodičů a jejich právních zástupců, zpráv mateřské školy, zpráv psychologů a řady dalších listinných důkazů.
Jednotlivé důkazy jsou podrobně rekapitulovány zejména na s. 3-32 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 a na s. 11 rozsudku Městského soudu v Praze. Z rozhodnutí obecných soudů je zřejmé, že postupné rozšiřování intervalů péče o nezletilé ze strany stěžovatele v průběhu řízení odráželo především ústup významu kojení u nezletilého J. a současně odpovídalo snaze nenarušit vztah sourozenců jejich vzájemným odloučením. Odvolací soud následně svěřil nezletilé do střídavé péče obou rodičů a rozhodl, že v péči matky budou nezletilí v každém sudém týdnu v roce a v navazujícím lichém týdnu do středy do 17:00 hod.
a v péči stěžovatele budou v každém lichém týdnu v roce od středy 17:00 hod. do neděle 17:00 hod. K námitkám stěžovatele stran asymetrické střídavé péče je třeba uvést, že odvolací soud zdůvodnil, proč nepřistoupil k úpravě střídavé péče s týdenním intervalem střídání. V této souvislosti poukázal zejména na závěry znaleckého posudku soudem ustanovených znalců a sdělení nezletilého D., které učinil v rámci tohoto znaleckého vyšetření. Z rekapitulace znaleckého posudku obsažené v odůvodnění usnesení soudu první stupně vyplývá, že znalci prozatím doporučují asymetrickou střídavou péči v intervalu, který zvolil odvolací soud, jelikož toto řešení vyhovuje nezletilému D.
a současně odpovídá i potřebám nezletilého J., pro kterého by vzhledem k dosud nízkému věku mohlo být delší odloučení od matky příliš zatěžující a náhlá změna režimu traumatizující. Kromě věku nezletilých (v době rozhodování odvolacího soudu bylo nezletilému D. pět let a nezletilému J. byly tři roky) odvolací soud upozornil také na význam potřeby zachování a rozvoje jejich vzájemného sourozeneckého vztahu. Odvolací soud i soud prvního stupně pak shodně upozornily také na to, že rozhodnutí o úpravě poměrů nezletilých nemají povahu rozhodnutí "absolutně konečných" s tím, že rovnoměrné střídavé péče bude, budou-li k tomu dány podmínky, eventuálně možné dosáhnout v budoucnu.
Přestože primární východisko představuje nepochybně premisa, že v nejlepším zájmu dítěte obecně je, aby bylo v péči obou rodičů, neznamená to automaticky bezvýhradnou preferenci střídavé péče a jejího rovnoměrného rozvržení mezi oba rodiče.
Pokud je to vzhledem ke specifikům jednotlivých případů potřebné, soudy mohou (a musí) zvolit i jinou úpravu co nejvhodněji reflektující dosavadní vývoj a momentální stav rodinné situace a především zájem nezletilých dětí. V dané věci lze přitom konstatovat, že odvolacím soudem zvolený způsob uspořádání péče o nezletilé tyto požadavky aktuálně zohledňuje. Nezletilým současně umožňuje získávat životní zkušenosti v rámci soužití s každým z rodičů a stěžovateli umožňuje o nezletilé část týdne osobně pečovat a podílet se tak na jejich volnočasových aktivitách i každodenních záležitostech.
Je přitom zřejmé, že v rámci budoucího posuzování nejvhodnějšího možného uspořádání péče o nezletilé bude nezbytné zohlednit jak zkušenosti nezletilých se současným režimem, tak jejich zvyšující se věk, nástup nezletilého D. do první třídy i dobu, která již uplynula od zpracování znaleckého posudku. Pokud jde o určení místa trvalého pobytu, předškolního zařízení a praktického lékaře nezletilých v Č., nezbývá než souhlasit s odvolacím soudem, že taková úprava je logickým důsledkem svěření nezletilých do asymetrické střídavé péče rodičů, jelikož je v zájmu nezletilých navštěvovat předškolní zařízení i praktického lékaře v tom místě, kde v rozmezí dvou týdnů momentálně tráví větší časový úsek.
V souvislosti s přestěhováním matky nezletilých z P. do Č. přitom soud prvního stupně poukázal na fakt, že rodiče žili v nesezdaném partnerském vztahu, již před jejím odstěhováním nevedli společnou domácnost, a do Č., kde má rodinné zázemí, se matka odstěhovala bezprostředně po porodu nezletilého J. Stěžovatel namítá, že soudy tuto skutečnost (tj. jednostranné rozhodnutí matky přestěhovat se i s dětmi na vzdálenost 150 km) ve svých rozhodnutích nijak nezohlednily a nekompenzovaly v rámci úpravy předávání nezletilých, když má za to, že veškerou dopravu by měl zajišťovat ten z rodičů, který se přestěhoval.
V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení sp. zn. I. ÚS 955/15 ze dne 14. 3. 2017 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou v elektronické podobě dostupná na http://nalus.usoud.cz), ve kterém Ústavní soud uvedl, že jednostranná změna bydliště dítěte je okolností, kterou je třeba zohlednit při rozhodování, komu dítě svěřit do péče a při rozhodování o rozsahu a podmínkách styku, a to například tím, že k předávání dítěte ke styku by mělo zásadně docházet v místě původního bydliště dítěte, přičemž pro jiné rozhodnutí by měly existovat dostatečně závažné důvody.
Stěžovatel však přehlíží, že v dané věci bylo dítě svěřeno do péče matky, která opustila společnou domácnost a odstěhovala se z původního bydliště, zatímco otci byl určen styk toliko v řádu hodin každou lichou sobotu. Jednalo se tedy o případ, který se v tomto ohledu od nynější situace stěžovatele odlišuje. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2996/17 ze dne 29. 5. 2018 pak Ústavní soud konstatoval, že v zájmu rovnoměrného vyvážení překážek spojených s realizací styku dítěte s rodičem na větší vzdálenost považuje za vhodné, aby tyto byly přeneseny částečně i na rodiče, jemuž bylo dítě svěřeno do péče.
Z toho důvodu by obecné soudy měly postupovat při rozvržení povinností spojených se stykem minimálně tak, aby rodič, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, byl povinen předat dítě ke styku v místě bydliště druhého rodiče nebo v místě, na němž se rodiče dohodnou. Oproti tomu by druhému rodiči vznikala povinnost předat dítě po ukončení styku rodiči, jemuž bylo dítě svěřeno do péče, v místě jeho bydliště. Ústavní soud dovodil, že uvedeným (a obecnými soudy používaným) postupem jsou negativa spojená s realizací styku rozvržena mezi oba rodiče, a výhodou takového postupu je, že oba rodiče musí vynaložit na realizaci styku nejen přibližně stejnou finanční částku, ale rovněž musí na překonání vzdálenosti vynaložit svou energii a čas.
Jestliže v nyní projednávaném případě odvolací soud nezletilé svěřil do střídavé péče obou rodičů a stanovil, že předání nezletilých proběhne vždy v místě bydliště toho z rodičů, v jehož péči se k okamžiku předání nacházejí, Ústavní soud nesdílí názor stěžovatele, že by takové rozhodnutí bylo nespravedlivé, když toto řešení naopak považuje za racionální výsledek snahy nalézt takové řešení, které přispěje k rozložení negativ a zátěže spojené s rozpadem rodiny rovnoměrně mezi oba rodiče. Stěžovatel zpochybňuje také nestrannost samosoudkyně Obvodního soudu pro Prahu 7.
Vznesenou námitkou podjatosti této soudkyně se přitom odvolací soud zabýval a shledal ji nedůvodnou. Poukázal na soudkyní deklarovanou absenci osobního vztahu k účastníkům řízení, jejich zástupcům i projednávané věci, jakož i na to, že samotný způsob vedení řízení důvod k pochybnostem o podjatosti nezakládá. V ústavní stížnosti v tomto směru stěžovatel argumentuje vyjádřením předsedy Obvodního soudu pro Prahu 7 ke stížnostem stěžovatele na tuto soudkyni a kárnými řízeními zahájenými na základě jeho podnětů.
Jak Ústavní soud zjistil z rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2018, č.j. 11 Kss 5/2017-139, kárný senát předsedovi Obvodního soudu pro Prahu 7 coby kárnému navrhovateli nepřisvědčil, když naopak konstatoval, že konkrétní výroky vytýkané soudkyni za problematické nepovažuje, uzavřel, že posuzované výroky neměly bez dalšího potenciál vyvolat pochybnosti o tom, že kárně obviněná soudkyně zachovává v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 9 P 178/2014 nestrannost a dospěl k závěru, že vytýkaná jednání kárným proviněním nejsou (blíže viz zejména bod 43.-47.
rozhodnutí). V podrobnostech tak postačí odkázat na příslušné pasáže rozhodnutí kárného senátu Nejvyššího správního soudu, jelikož důvody, pro které by v kontextu stěžovatelovy námitky podjatosti bylo nezbytné tyto závěry zpochybnit, Ústavní soud neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá také existenci průtahů v řízení. Jakkoliv lze souhlasit s tím, že plynutí času může mít v rodinně právních věcech dalekosáhlé důsledky, je třeba připomenout, že předmětem řízení jsou (i vzhledem k petitu ústavní stížnosti) rozhodnutí obecných soudů, která již ve věci byla vydána.
Námitka průtahů přitom už z podstaty věci nemůže být důvodem kasace těchto rozhodnutí.
I kdyby totiž snad Ústavní soud stěžovateli přisvědčil a v důsledku tvrzených průtahů napadená rozhodnutí zrušil, konečné rozhodnutí by se tím pouze oddálilo a Ústavní soud by fakticky způsobil další prodlužování daného řízení [k rozhodování Ústavního soudu o průtazích v řízení srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 391/07 ze dne 7. 8. 2007 (N 122/46 SbNU 151), usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/16 ze dne 4. 10. 2016, usnesení sp. zn. III. ÚS 2194/16 ze dne 18. 10. 2016, usnesení sp. zn. I. ÚS 776/16 ze dne 6.
6. 2017, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1444/17 ze dne 18. 7. 2017 aj.]. V obecné rovině lze pak stěžovatele odkázat na případné uplatnění nároku dle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Nedostatky relevantní z hlediska kautel ústavního práva odůvodňující zrušení napadených rozsudků tedy Ústavní soud neshledal. Skutečnost, že soud přistoupí při svých úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, nebo že na základě tohoto hodnocení dospěje k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že soudy vycházely z provedeného dokazování, rozvedly, jakými úvahami se při svém rozhodování řídily a svá rozhodnutí také adekvátně odůvodnily. Nejlepšímu zájmu nezletilých byla věnována potřebná pozornost a způsob jeho vymezení nelze v daném případě považovat za ústavně nekonformní. Ústavní stížnost byla proto odmítnuta z části jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu a z části jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Závěrem považuje Ústavní soud za důležité uvést, že vlastní přínos rodičů pro bezproblémové fungování rodinných vztahů nelze ani při nejlepší vůli zcela nahradit v rámci soudního rozhodování. Z tohoto důvodu si Ústavní soud dovoluje na oba rodiče apelovat, aby se ke stabilizaci rodinné situace snažili přispět především vlastními postoji a respektujícím přístupem a aby se za účelem dosažení alespoň minimálních oboustranně přijatelných kompromisů pokusili zvýšit své úsilí při hledání vzájemné shody ve věcech výchovy svých nezletilých dětí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 16. října 2018
Vladimír Sládeček v. r. předseda senátu