Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti M. J., zastoupeného Mgr. Denisou Soukup Hrušákovou, advokátkou se sídlem Viktora Huga 377/4, Praha 5, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 995/2023-2410 ze dne 29. 11. 2023 a rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 4 To 50/2022 ze dne 1. 12. 2022, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví uvedeným rozsudkem Vrchní soud v Praze zrušil rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci a znovu rozhodl tak, že stejně jako krajský soud uznal stěžovatele vinným zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě, avšak oproti krajskému soudu také zločinem poškození finančních zájmů Evropské unie. Za to stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let, a dále trest zákazu účasti na veřejných zakázkách v jakémkoli postavení na dobu 2 let. Dále vrchní soud uložil čtyřem obviněným, včetně stěžovatele, nahradit poškozené České republice - Ministerstvu životního prostředí společně a nerozdílně škodu 3 928 317,24 Kč. Celkem vrchní soud uznal vinnými čtyři osoby, a to kromě stěžovatele a obchodní společnosti X ("společnost") také J. Š., jednatele obchodní společnosti Y, jakož i samu tuto obchodní společnost (společně jako "obvinění").
2. Uvedených zločinů se podle vrchního soudu stěžovatel dopustit tak, že jako jednatel společnosti se s dalšími osobami protiprávně dohodli na přidělení obecní veřejné zakázky společnosti, a to za účasti zaměstnankyně obce pověřené zpracováním podkladů k dané veřejné zakázce.
3. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jím byly porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel zejména namítá, že nebyla naplněna objektivní stránka zjednání výhody při zadání veřejné zakázky. Z textu zákona je údajně zřejmé, že by muselo být prokázáno, na úkor kterých subjektů pachatel takovou výhodu zjedná. Tyto subjekty musí soud jednoznačně určit a svůj závěr odůvodnit.
Stěžovatel poukazuje na odůvodnění rozsudku vrchního soudu, podle kterého následkem ve výroku popsaného jednání bylo nezákonné zvýhodnění jednoho ze soutěžitelů. Současně soud uvedl, že zmanipulované výběrové řízení mělo proběhnout na úkor všech ostatních soutěžitelů. Tyto závěry podle stěžovatele nemají oporu ve zjištěném skutkovém stavu. Chybí totiž obligatorní znak objektivní stránky trestného činu, tj. zjednání přednosti na úkor jiných soutěžitelů. Podle judikatury Nejvyššího soudu se má jednat o konkrétní, nikoli potenciální, nespecifikované dodavatele či soutěžitele.
Stěžovatel však podle skutkových zjištění jednal ve shodě s ostatními obviněnými, nikoli na jejich úkor, neboť byli předem domluveni na vítězství společnosti.
4. Objektivní stránka nebyla podle stěžovatele naplněna ani u druhého shora uvedeného trestného činu. Konkrétně nebyl naplněn znak skutkové podstaty v podobě umožnění nesprávného použití finančních prostředků Evropské unie. Na tuto reálnou možnost nesprávného použití finančních prostředků se nadto musí vztahovat úmysl pachatele. Avšak v posuzované věci byla dotace vynaložena na deklarovaný účel a nebylo prokázáno, že by cena zakázky neodpovídala ceně obvyklé. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy při hodnocení skutkových okolností v rozporu s provedeným dokazováním předjímaly trestněprávní jednání zaměstnankyně obce (která při přípravě žádosti o dotaci zastupovala obec jako žadatele), přestože její trestní stíhání bylo pravomocně zastaveno.
U zaměstnankyně obce tak soudy vycházely z presumpce viny. Dále poškozená údajně neprokázala skutečný vznik škody, neboť pouhé její tvrzení není dostačující. Stěžovatel namítá, že škodou by byl rozdíl mezi cenou zakázky a cenou obvyklou, nicméně se nezjistilo, že by cena zakázky byla vyšší než obvyklá. Přichází nejvýše do úvahy, že by škoda odpovídala odvodu za porušení rozpočtové kázně podle zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, a to jako sankce za porušení rozpočtových pravidel.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k procesním předpokladům řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti, nikoli běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody. Jiné vady se nacházejí vně mezí pravomocí Ústavnímu soudu svěřených.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uplatnil obdobnou argumentaci jako v předchozích řízeních. Stížnostní námitky kopírují ty, které byly Nejvyšším soudem v napadeném usnesení podrobně a srozumitelně vyvráceny, a to včetně odkazů na judikaturu, kterou stěžovatel zmiňuje také v ústavní stížnosti. Ústavní soud tedy především odkazuje na ústavně konformní odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu. K tomu stručně dodává následující.
8. Tvrdí-li stěžovatel, že soudy měly jednoznačně specifikovat soutěžitele, na jejichž úkor měl stěžovatel jednat, pak jde o námitku zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud v bodě 31 dostatečně vysvětlil obsah a souvislost pojmů dodavatel a soutěžitel; s odkazem na kontext posuzované věci přesvědčivě vysvětlil, že jednání stěžovatele porušilo princip rovného zacházení a že podle judikatury Nejvyššího soudu postačuje, je-li zjednáním výhody znemožněna účast dalších subjektů. Nemusí se jednat o zhoršení postavení pouze těch, kteří se do veřejné zakázky přihlásili.
Proto v souladu s ústavním pořádkem neobstojí argument, že stěžovatel nejednal na ničí úkor, neboť postupoval ve shodě s ostatními soutěžiteli. A to tím spíše, podílel-li se na nezákonném jednání i zadavatel. V souvislosti s touto námitkou Nejvyšší soud také logicky seznal, že i kdyby tomu (vzdor jeho názoru) bylo hypoteticky naopak, byly by naplněny znaky subsidiárního trestného činu porušení předpisů o pravidlech hospodářské soutěže (viz bod 32 usnesení Nejvyššího soudu).
9. K posouzení skutku jako zločinu poškození finančních zájmů Evropské unie Nejvyšší soud uvedl, že chráněným objektem je zde zájem na ochraně majetku a finančních zájmů Evropské unie, zejména zájem na řádném zacházení s tokem těchto finančních prostředků. Stejně tak je chráněn zájem nejen na účelnosti vynaložených prostředků, ale i na pravdivosti, správnosti a úplnosti dokladů vztahujících se k rozpočtům a majetku Evropské unie. Bylo přitom zjištěno, že stěžovatel si byl vědom, že projekt byl dotován mimo jiné z peněz spravovaných Evropskou unií.
Zjištění porušení pravidel zadání veřejné zakázky má pak typicky za následek zkrácení nebo odepření dotace. Jestliže byly použity finanční prostředky Evropské unie v důsledku zmanipulovaného výběrového řízení, byl tím i porušen objekt chráněný výše uvedeným trestným činem. Stejně tak byla v důsledku prokázaného jednání naplněna i objektivní stránka trestného činu, neboť při vědomí dané manipulace by dotace vůbec nebyla poskytnuta (srov. zejména body 35 až 37 usnesení Nejvyššího soudu).
10. Z podrobně odůvodněných skutkových zjištění obecných soudů se také podává jednoznačné zapojení zaměstnankyně obce, která manipulaci se zakázkou z podstatné části umožnila. Ústavní soud v tomto ohledu neshledal extrémní nesoulad mezi důkazy a učiněnými zjištěními, který by mohl zapříčinit zrušení napadených rozhodnutí. Právní posouzení zapojení zaměstnankyně do jednání obviněných taktéž nevykazuje ústavněprávní deficity.
11. K námitce, že skutečná škoda nevznikla, případně že má být posouzena jako rozdíl mezi výší dotace a obvyklou cenou díla, lze odkázat především na body 42 a 43 usnesení Nejvyššího soudu, jakož i na již výše podané. Nejvyšší soud v souladu s ústavním pořádkem shledal, že podle jeho konstantní judikatury se za škodu považuje zásadně celá dotace, pakliže by k jejímu vyplacení nedošlo, věděl-li by její poskytovatel o příslušném trestném jednání.
12. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. února 2025
Jan Wintr, v. r.
předseda senátu