Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Marie Bílkové, zastoupené prof. JUDr. Miroslavem Bělinou, CSc., advokátem sídlem Pobřežní 370/4, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 954/2023-669 ze dne 28. 2. 2024, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 303/2022-582 ze dne 19. 10. 2022 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 č. j. 14 C 94/2015-550 ze dne 25. 5. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 7, jako účastníků řízení, a dále a) X, a b) České republiky - Ministerstva práce a sociálních věci, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2, jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka, bývalá generální ředitelka X, se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 7 ("nalézací soud") domáhala určení, že její odvolání z funkce ze dne 24. 10. 2014 a rozvázání pracovního poměru výpovědí podle § 52 písm. c) zákoníku práce ze dne 4. 11. 2014 jsou neplatné. Nalézací soud původně rozsudkem č. j. 14 C 94/2015-379 ze dne 17. 2. 2020 částečně žalobě vyhověl a určil, že výpověď z pracovního poměru je neplatná, a ve zbývající části ji zamítl. Tento rozsudek potvrdil Městský soud v Praze ("odvolací soud") rozsudkem č. j. 62 Co 274/2020-477 ze dne 2. 12. 2020. K dovolání vedlejší účastnice a) Nejvyšší soud rozsudkem č. j. 21 Cdo 1410/2021-515 ze dne 23. 12. 2021 rozsudky nalézacího i odvolacího soudu ve vyhovující části zrušil a věc vrátil nalézacímu soudu k dalšímu řízení.
2. Nalézací soud poté napadeným rozsudkem (ve věci samé v pořadí druhým) zamítl žalobu na určení, že rozvázání pracovního poměru výpovědí ze dne 4. 11. 2014 je neplatné (výrok I), a rozhodl, že vedlejšímu účastnici a) se náhrada nákladů řízení proti stěžovatelce nepřiznává (výrok II). K odvolání stěžovatelky odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek nalézacího soudu s tím, že nákladový výrok zní tak, že ve vztahu mezi stěžovatelkou a vedlejší účastnicí a) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok I), a uložil stěžovatelce povinnost nahradit vedlejší účastnici a) náklady odvolacího řízení (výrok II). Proti rozsudku odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením.
3. Včasnou a přípustnou ústavní stížností se stěžovatelka jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí (k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 10 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy při právním posouzení splnění nabídkové povinnosti zaměstnavatele podle § 73a odst. 2 zákoníku práce postupovaly protiústavně. Ve vztahu k posouzení otázky přiměřenosti lhůty k přijetí nabídky pracovní pozice soudy přejaly úvahy Nejvyššího soudu o časových okolnostech věci, aniž provedly stěžovatelkou navržené důkazy, čímž rezignovaly na řádné zjištění skutkového stavu. Podle stěžovatelky přiměřenost lhůty nelze odvozovat od záměru či vůle zaměstnavatele, ale k okamžiku, kdy se zaměstnanec mohl s nabídkou seznámit.
Nabídka datovaná 27. 10. 2014 byla stěžovatelce předložena až 3. 11. 2014, což jí poskytlo pouze několik hodin, nebo dokonce minut na rozhodnutí; nelze jí klást k tíži, že nepožádala o prodloužení lhůty k promyšlení nabídky. Rovněž je vadná úvaha soudů, že si mohla předem promyslet, za jakých podmínek by u zaměstnavatele mohla setrvat. Dále stěžovatelka namítá, že ve vztahu k otázce vhodnosti nabízené pracovní pozice soudy ignorovaly její námitky ohledně její "překvalifikovanosti" vůči nabízené pracovní pozici, která ji proto neměla být nabídnuta.
Stěžovatelce byla nabídnuta pouze jediná pozice, přestože volných a vhodných pracovních pozic bylo u vedlejší účastnice a) více. Soudy nepřípustně zjednodušily kritéria kvalifikace zaměstnance pro výkon nabízené pozice pouze na odpovídající stupeň vzdělání, nevzaly v úvahu, že nabízená práce na částečný úvazek nebyla adekvátní, a nezohlednily, že skutečný záměr zaměstnavatele nespočíval v dohodě se stěžovatelkou. Konečně stěžovatelka namítá, že napadená rozhodnutí jsou nedostatečně odůvodněna.
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Proto je vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ v zásadě věcí obecných soudů, a zásah Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti připadá v úvahu pouze v případě vad, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)] - takové vady v nyní projednávané věci neshledal.
7. Soudy srozumitelně předestřely, že pro posouzení platnosti výpovědi podle § 52 písm. c) zákoníku práce ve spojení s § 73a odst. 2 zákoníku práce je rozhodující, zda zaměstnavatel splnil tzv. nabídkovou povinnost vůči zaměstnanci. To znamená, že zaměstnanci předložil návrh na změnu jeho pracovního zařazení na jinou práci odpovídající jeho zdravotnímu stavu a kvalifikaci a poskytl mu přiměřenou lhůtu k přijetí návrhu dohody. Těmito zákonnými podmínkami se soudy všech stupňů pečlivě zabývaly a Ústavní soud z ústavněprávního hlediska jejich závěrům nemá co vytknout.
8. Při posouzení přiměřenost lhůty k přijetí nabídky pracovní pozice obecné soudy vyšly z právního názoru Nejvyššího soudu vyjádřeného v rozsudku č. j. 21 Cdo 1410/2021 (vydaného v této věci), podle něhož je třeba přiměřenost lhůty posuzovat vždy individuálně, a to s ohledem na konkrétní zjištění, charakter nově nabízené páce a ostatní okolnosti případu. V této souvislosti soudy zejména zohlednily, že stěžovatelka byla odvolána z funkce generální ředitelky X, tedy nejvýše postavené zaměstnankyně X.
Z titulu své pozice měla přehled o tom, jaká volná místa jsou k dispozici a za jakých podmínek by mohla setrvat u vedlejšího účastníka a). Ačkoli byla lhůta velmi krátká (stěžovatelka se měla rozhodnout tentýž den, co se mohla s nabídkou objektivně seznámit), lze ji podle soudů považovat z hlediska jejího účelu za přiměřenou (viz body 32 až 34 rozsudku odvolacího soudu či bod 16 usnesení Nejvyššího soudu). V těchto závěrech učiněných v rovině podústavního práva Ústavní soud neshledává žádné protiústavní pochybení.
S ohledem na funkci a znalosti stěžovatelky nepovažuje Ústavní soud za excesivní úvahu, že v případě potřeby mohla sama požádat o poskytnutí delší lhůty na rozmyšlenou, nebyla-li podle ní přiměřená.
9. Při posouzení vhodnosti nabízené pracovní pozice se soudy řádně zabývaly tím, zda odpovídá kvalifikaci stěžovatelky. Nezohlednily pouze její vzdělání, ale výslovně se zabývaly i jinými okolnostmi, které předestírá v stížnosti. Také vysvětlily, že nebylo povinností vedlejší účastnice a) stěžovatelce nabídnout všechny volné pozice, byla-li jí nabídnuta některá z pozic, kterou lze považovat vzhledem k její kvalifikaci za vhodnou (viz zejm. body 29 až 31 rozsudku odvolacího soudu a body 18 až 23 usnesení Nejvyššího soudu). Dospěly-li následně soudy k odůvodněnému závěru, že nabízená pozice byla vzhledem ke kvalifikaci stěžovatelky pro ni vhodná, není pro zásah Ústavního soudu důvod.
10. Námitka nedostatečného dokazování nebo existence tzv. opomenutého důkazu je neopodstatněná, protože soudy jasně vysvětlily, proč znovu neprovedly účastnický výslech stěžovatelky ani výslech svědka (viz bod 25 rozsudku odvolacího soudu). Z jejich odůvodnění je také zřejmé, na jakých zjištěných okolnostech své závěry založily. Podle Ústavního soudu jsou napadená rozhodnutí dostatečně odůvodněna, což dokládá i skutečnost, že stěžovatelka s nimi obsáhle polemizuje. Nesouhlas stěžovatelky se skutkovými zjištěními a právními závěry soudů však sám o sobě neznamená porušení jejích ústavně zaručených práv.
11. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 27. listopadu 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu