Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce Josefa Baxy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Blažka, zastoupeného JUDr. Jitkou Dolečkovou, advokátkou, sídlem Hlavní třída 904/8, Šumperk, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 As 159/2022-60 ze dne 12. března 2024 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Ad 14/2021-149 ze dne 12. dubna 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a prvního náměstka Policejního prezidia Policie České republiky, sídlem Strojnická 935/27, Praha 7 - Holešovice, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Včasnou ústavní stížností se stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu")]. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, čl. 28 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a přiložených listin se podává, že rozhodnutím ředitele Ochranné služby ve věcech služebního poměru ("ochranná služba") č. j. UOC-1041-46/ČJ-2016-OP ze dne 10. února 2021 byl stěžovateli přiznán na základě jeho žádosti o doplatek služebního příjmu za službu přesčas konanou v období od 1. ledna 2007 do 18. listopadu 2011 doplatek služebního příjmu v rozsahu 101 hodin za vykonanou službu přesčas nařízenou v rozporu s § 54 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění účinném do 31. prosince 2017 ("zákon o služebním poměru"), v letech 2009 a 2010 (výrok I), spolu se zákonným úrokem z prodlení (výroky II až VII). Stěžovateli nebyl přiznán doplatek služebního příjmu a) za nařízenou službu přesčas vykonanou v rozsahu 97 hodin v důležitém zájmu služby podle § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru v období první poloviny roku 2009 z důvodu bezpečnostních opatření souvisejících s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie (výrok VIII), b) za nařízenou službu přesčas za období od 1. ledna 2007 do 17. listopadu 2008 z důvodu promlčení (výrok IX) a c) za období od 18. listopadu do 31. prosince 2008, od 25. března do 31. prosince 2009, od 26. února do 31. prosince 2010 a od 1. ledna do 18. listopadu 2011 z důvodu, že v těchto obdobích nebyl stěžovateli nařízen výkon služby přesčas (výrok X až XIII). Proti rozhodnutí podal stěžovatel odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím č. j. PPR-12285-9/ČJ-2021-990130 ze dne 22. června 2021 zamítl.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadl stěžovatel žalobou, kterou Městský soud v Praze ("městský soud") napadeným rozsudkem zamítl. Konstatoval, že k otázce nařízení výkonu služby přesčas existuje rozsáhlá judikatura správních soudů definující podmínky, při jejichž splnění je služba přesčas nařízena v souladu se zákonem o služebním poměru. Podle městského soudu vedlejší účastník při rozhodování o doplatku služebního příjmu stěžovateli za nařízený výkon služby přesčas postupoval v souladu s právními předpisy.
4. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel kasační stížnost, Nejvyšší správní soud ji napadeným rozsudkem zamítl; ztotožnil se se závěry městského soudu.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že správní orgány řádně neodůvodnily způsob, jakým mu byly služby přesčas nařizovány. Rozsah takto vykonávané služby nemohl být zjištěn z výpisu ze dne 27. května 2016, ani z potvrzení o mzdě za posuzované období. Považuje za nemravné, pokud mu byl nařizován výkon služby přesčas v rozporu s § 54 odst. 1 zákona o služebním poměru a služebnímu orgánu bylo předem známo, že za tuto službu nebude stěžovateli vyplacen služební příjem se započtením do výsluhových nároků. Zdůrazňuje, že služba přesčas má být nařizována zcela výjimečně. Tak tomu u útvaru ochranné služby nebylo, nařizování služby přesčas tam bylo běžnou plánovanou praxí, kterou se řešilo nedostatečné personální zabezpečení útvaru. Stěžovatel je přesvědčen, že si Policie České republiky musela být vědoma nezákonnosti svého postupu při nevyplácení služebního příjmu za službu přesčas, nelze proto akceptovat z hlediska souladu s dobrými mravy její námitku promlčení.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti [srov. čl. 83, 90 až 92 Ústavy České republiky ("Ústavy")]. Nepřísluší mu ani přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, byla-li aplikace práva v konkrétním případě neústavní [srov. nález sp. zn. I. ÚS 504/03 ze dne 25. listopadu 2003 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
7. Z obsahu ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel od Ústavního soudu očekává přehodnocení právních závěrů, k nimž správní soudy dospěly při posuzování, zda byly naplněny předpoklady (stanovené v § 54 zákona o služebním poměru) pro nařízení výkonu služby přesčas. Stěžovatel nesouhlasí s jejich závěrem, že tomu tak bylo, a tvrdí, že přesčasy byly nařizovány bez řádného odůvodnění jejich mimořádnosti. Těmito námitkami se však správní soudy již zabývaly. Důvody, pro které rozhodly napadenými rozsudky, vysvětlily v dostatečném rozsahu, přehledně a srozumitelně, proto na ně Ústavní soud odkazuje. Závěru, že rozsah posuzované služby přesčas byl zjištěn dostačujícím způsobem (když jiný odlišný rozsah výkonu služby stěžovatel nedoložil), nelze z ústavněprávního pohledu nic vytknout. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel byl dvakrát vyzván k seznámení se spisovým materiálem, svého práva nahlížet do spisu však nevyužil. Stěžovateli bylo taktéž umožněno podat návrhy na doplnění dokazování, což učinil. Jeho námitkami a důkazními návrhy se vedlejší účastník důkladně zabýval. Zpochybňuje-li stěžovatel některé podklady, z nichž správní soudy při zjišťování celkového rozsahu vykonané služby přesčas vycházely, tyto údaje, jak vyplývá z odůvodnění napadených rozsudků, odpovídají tvrzením stěžovatele o celkovém počtu vykonaných služeb přesčas v jednotlivých letech. Nároky stěžovatele však nebyly uspokojeny v plném rozsahu ze tří důvodů.
8. Zčásti šlo o nařízenou službu přesčas vykonanou v rozsahu 97 hodin v důležitém zájmu (§ 54 odst. 1 zákona o služebním poměru) z důvodu bezpečnostních opatření souvisejících s předsednictvím České republiky v Radě Evropské unie. Městský soud (v bodě 55 rozsudku) i Nejvyšší správní soud (v bodech 32 až 34 rozsudku) dovodily, že s hlediska rozsahu intenzity bezpečnostních opatření se tato situace vymykala standardnímu výkonu služby. Tento jejich logicky a řádně (i s odkazem na dosavadní judikaturu Nejvyššího správního soudu) učiněný závěr nijak nevybočuje z mezí ústavnosti.
9. V další části pak nepřiznání bylo důsledkem promlčení práva. Správní soudy vyšly ze skutečnosti, že lhůta pro uplatnění peněžitých nároků ze služebního poměru činí podle § 207 odst. 1 zákona o služebním poměru tři roky, není-li stanoveno jinak. Stěžovatel doručil žádost o doplatek služebního příjmu za nařízený výkon služby přesčas příslušnému správnímu orgánu dne 18. listopadu 2011. Jeho právo na doplatek za období ode dne 1. ledna 2007 do dne 17. listopadu 2008 bylo tedy promlčeno. Na tuto skutečnost vedlejší účastník upozornil stěžovatele sdělením ze dne 23. listopadu 2020. Namítá-li stěžovatel, že námitka promlčení byla vedlejším účastníkem vznesena v rozporu s dobrými mravy, městský soud s odkazem na judikaturu civilních soudů odůvodnil, že námitku promlčení lze označit za rozpornou s dobrými mravy, pokud je jejím hlavním cílem poškodit či znevýhodnit povinnou osobu. Z obsahu správního spisu, jakož i z přístupu vedlejšího účastníka však není zřejmé, že by se vedlejší účastník stěžovatele snažil úmyslně poškodit či jakkoli znevýhodnit. Taktéž Nejvyšší správní soud uvedl, že rozpor s dobrými mravy v případě námitky promlčení lze konstatovat pouze v případech výjimečných a za okolností, kdy by rozpor s dobrými mravy byl ve výjimečné intenzitě, což v dané věci zjištěno nebylo. Uvedený závěr je v souladu s judikaturou Ústavního soudu, podle níž není pochyb o tom, že námitka promlčení zásadně dobrým mravům neodporuje, ale mohou nastat situace (např. v poměru mezi nejbližšími příbuznými), že její uplatnění je výrazem zneužití práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí lhůty nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na vydání bezdůvodného obohacení v důsledku uplynutí promlčecí lhůty bylo nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil [např. nález sp. zn. I. ÚS 643/04 ze dne 6. září 2005 (N 171/38 SbNU 367)]. O takový případ v dané věci nejde.
10. Zbylá část byla zamítnuta z důvodu, že v těchto obdobích nebyl stěžovateli nařízen výkon služby přesčas (výrok X až XIII rozhodnutí ředitele ochranné služby). Městský soud (bod 63 rozsudku) i Nejvyšší správní soud (bod 24 rozsudku) shodně konstatovaly, že toto období bylo do uvedených výroků zahrnuto z důvodu pokrytí celého požadovaného období. Stěžovatel v tomto období neuvedl konkrétní dny výkonu služby přesčas, za které by doplatek požadoval či by uvedený výrok jinak napadal.
11. Ústavní soud uzavírá, že napadená rozhodnutí nevybočují z Ústavou stanoveného rámce, jejich odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat. Stěžovatel toliko polemizuje s argumentací správních soudů v rovině běžného zákona, nesouhlasí s jejich výkladem zákona o služebním poměru a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný. Pouhý nesouhlas s právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí však opodstatněnost ústavní stížnosti založit nemůže. Jak ostatně uvedl i městský soud, námitky stěžovatele (obdobné těm v ústavní stížnosti), týkající se tvrzení, že nařizování služeb přesčas bylo plánovanou praxí, jíž útvar ochranné služby řešil nedostatečné personální obsazení, nebyly způsobilé ovlivnit jednotlivé výroky napadeného rozhodnutí ředitele ochranné služby. Opakovaná a nikoli zcela srozumitelná polemika stěžovatele ohledně (nikoli mimořádných) okolností, za nichž byl běžně výkon služby přesčas v útvaru ochranné služby nařizován, nemůže tedy nic změnit na tom, že v části, ve které mu nebyl jím uplatněný nárok přiznán, tomu bylo ze zákonem stanovených důvodů.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr v. r. předseda senátu