Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelů a) L. G., a b) L. H., proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě č. j. 74 T 97/2024-190 ze dne 12. 11. 2024, za účasti Okresního soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Dne 6. 5. 2025 bylo Ústavnímu soudu doručeno podání stěžovatelů, které Ústavní soud vyhodnotil jako ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě, doručeného 19. 12. 2024, kterým byli shledáni vinni ze spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. b), písm. d), odst. 3 písm. b) trestního zákoníku. Za to jim okresní soud shodně uložil trest odnětí svobody v trvání 9 měsíců, a to s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 22 měsíců. Podání však nesplňuje náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a stěžovatelé nejsou zastoupeni advokátem.
2. Proti tomuto rozsudku, který nyní napadají ústavní stížností, ovšem stěžovatelé podali odvolání, jak Ústavní soud zjistil z vlastní úřední činnosti, o něm Krajský soud v Ostravě usnesením č. j. 3 To 33/2025-207 z 28. 1. 2025 rozhodl tak, že se podle § 253 odst. 1 trestního řádu zamítá. Součástí usnesení bylo rovněž poučení, že dovolání je přípustné. I proti tomuto rozhodnutí podali stěžovatelé ústavní stížnost, kterou Ústavní soud v řízení vedeném pod sp. zn. II. ÚS 1325/25 usnesením z 28. 5. 2025 odmítl pro nepřípustnost, neboť stěžovatelé nevyužili dovolání. Ústavní soud je ve svém rozhodnutí poučil, že teprve až rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání mohou napadnout přípustnou ústavní stížností. Ústavní stížnost totiž představuje subsidiární prostředek, který je možno zásadně využít až po vyčerpání všech právních prostředků, které právní řád stěžovateli k ochraně práva poskytuje (viz § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). To platí i pro mimořádný opravný prostředek.
3. Obdobný závěr přitom platí i ve vztahu k rozsudku okresního soudu. Ani proti tomuto rozhodnutí nemůže být podání ústavní stížnosti přípustné, neboť nejde o poslední procesní prostředek, který zákon stěžovatelům k ochraně jejich práva poskytuje (ostatně je zjevné, že využili minimálně odvolání). Za těchto okolností Ústavní soud konstatuje, že stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, a zároveň stěžovatelé netvrdili a Ústavní soud ani neshledal výjimečné okolnosti vylučující nepřípustnost ústavní stížnosti [§ 75 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu].
4. Ústavní soud současně poukazuje i na to, že stěžovatelé podali proti rozsudku okresního soudu ústavní stížnost, která je opožděná, resp. podaná po uplynutí lhůty (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Jak vyplývá z usnesení krajského soudu č. j. 3 To 33/2025-207 z 28. 1. 2025, napadený rozsudek okresního soudu byl stěžovatelům doručen do vlastních rukou dne 19. 12. 2024. Podali-li stěžovatelé ústavní stížnost až 6. 5. 2025, učinili tak zjevně opožděně.
5. Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost stěžovatelů odmítla jednak jako návrh, který je nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu], jednak jako návrh, který je podán po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem [§ 43 odst. 1 písm. b) téhož zákona]. S ohledem na to Ústavní soud stěžovatele nevyzýval k odstranění vad podání a doložení zastoupení advokátem, neboť ani doplnění těchto náležitostí by na výše uvedených závěrech nemohlo ničeho změnit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 29. května 2025
Kateřina Ronovská v. r. soudkyně zpravodajka