Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele A.A. (jedná se o pseudonym), zastoupeného Mgr. Karlem Jindrákem, advokátem, sídlem Černokostelecká 856/33, Praha 10, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. ledna 2024 č. j. 4 Tdo 1135/2023-683, usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. září 2023 č. j. 11 To 223/2023-638 a rozsudku Okresního soudu Praha - východ ze dne 30. května 2023 č. j. 16 T 3/2023-612, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha - východ, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Praze a Okresního státního zastupitelství Praha - východ, a dále nezletilého B.B. (jedná se o pseudonym), jako vedlejších účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
2. Okresní soud Praha - východ ("okresní soud") uznal stěžovatele vinným zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, odst. 2 písm. d) trestního zákoníku. Stěžovatel v přesně nezjištěné době nejméně od dubna 2020 do listopadu 2021 fyzicky týral své dva nezletilé syny žijící s ním nejdříve ve společné domácnosti a poté mu svěřené do střídavé péče.
3. Podle výroku napadeného rozsudku stěžovatel týral "především a nejčastěji [prvního nezletilého syna (vedlejšího účastníka)] tak, že tohoto fyzicky týral i několikrát v týdnu za skutečné i domnělé prohřešky tak, že ho fackoval na tvář, kdy po těchto úderech mu v některých případech způsobil bolesti hlavy, otlaky a zarudlou kůži, v jiných případech ho silnou intenzitou rukou udeřil do zadečku, bosou nohou kopal do oblasti zad a zadečku, čímž mu v některých případech způsobil modřiny, a to i přesto, že si byl vědom zdravotního stavu svého syna [...], který trpí arachnoidální cystou v zadní jámě lební, synovi vulgárně nadával slovy "čuráku, kokote", v přesně nezjištěné době v dubnu nebo v květnu 2020 potrestal [druhého nezletilého syna] za to, že nesnědl polévku tím způsobem, že ho v oblasti břicha přivázal upínacími popruhy k jídelní židli a nutil ho sníst polévku, kterou vylil zpět do synova talíře z misky se zbytky pro slepice, v přesně nezjištěné době v zimních měsících oba syny za přílišné roztopení kamen potrestal tak, že je kopal do oblasti zad a v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu roku 2021 v rozčílení jel osobním vozidlem s [prvním nezletilým synem] po dálnici rychlostí 195 km za hodinu a [jeho] následně na benzínové čerpací stanici [...] předal matce [...] tím způsobem, že ho za oděv vytáhl z vozidla a hodil ho na podlahu ve vnitřních prostorách benzínové čerpací stanice se slovy "tady máš toho parchanta", přičemž v důsledku jeho jednání nezletilý [první syn] utrpěl posttraumatickou stresovou poruchu, projevující se zejména zabezpečovacím chováním, prožíváním s úzkostným a depresivním obsahem."
4. Okresní soud stěžovateli za uvedený zločin uložil trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání pěti let; rovněž mu uložil, aby v průběhu zkušební doby absolvoval vhodný program psychologického poradenství. Okresní soud dále stěžovateli uložil povinnost nahradit poškozenému prvnímu nezletilému synovi nemajetkovou újmu představující vytrpěné duševní útrapy a další nemajetkovou újmu ve výši 85 611 Kč a ve zbytku prvního nezletilého syna odkázal na civilní řízení.
5. Proti rozsudku okresního soudu stěžovatel brojil odvoláním, které Krajský soud v Praze ("krajský soud") ústavní stížností napadeným usnesením zamítl. Nejvyšší soud následně ústavní stížností napadeným usnesením odmítl stěžovatelovo dovolání.
6. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí; tvrdí, že soudy porušily jeho základní právo zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
7. Zaprvé namítá, že v rozsudku okresního soudu chybí zprošťující výrok ve vztahu k jednání uvedenému pod druhým bodem obžaloby. V něm státní zástupce vymezil skutek, jímž měl stěžovatel naplnit skutkovou podstatu přečinu nebezpečného vyhrožování podle § 353 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. V obžalobě byl skutek vymezen tak, že stěžovatel "v přesně nezjištěné době v měsíci listopadu 2021 [...] svému [prvnímu] nezletilému synovi [...] vyhrožoval usmrcením, kdy mu ústně sdělil, že jeho i jeho matku [...] zastřelí [...]". Okresní soud postupoval neústavně, nezprostil-li stěžovatele obžaloby ve vztahu k tomuto skutku, respektive jej pouze vypustil z výroku rozhodnutí s tím, že bylo prokázáno, že si syn uvedený skutek vymyslel. Bylo-li prokázáno, že se nedopustil uvedeného jednání, měl být v tomto rozsahu zproštěn obžaloby. Státní zastupitelství skutek z vlastní vůle do obžaloby zahrnulo jako samostatný bod, respektive trestný čin. Již před podáním obžaloby bylo přitom z výsledků vyšetřování zřejmé, že uvedený skutek si první nezletilý syn vymyslel.
8. Zadruhé, stěžovatel brojí rovněž proti rozhodnutí o vině ve vztahu k zločinu týrání. Soudy podle něj neústavně hodnotily provedené důkazy, především výpověď prvního nezletilého syna. Jednotlivé dílčí útoky (fackování, kopání atd.) tvrdil pouze tento syn, který si zároveň vymyslel výhružku usmrcením; dále kupříkladu tvrdil, že o modřinách na zádech se dozvěděl od matky, která ovšem nic takového nevypověděla. Soudy lhaní vyhodnotily chybně (o lhaní nadto nebyli znalci vyrozumění). Ani jeden z dalších provedených důkazů dílčí útoky neprokázal. Matka, učitelka, lékařka ani znalec si žádných fyzických projevů na synovi nevšimli; matka údajné násilí nikdy sama neviděla. Závěr okresního soudu, že stěžovatel syna kopal bosý, aby nezanechal žádné stopy, je svévolný. Kdyby se tak stalo, nezletilý by měl dlouhotrvající následky (bolesti, podlitiny atd.). Odkaz Nejvyššího soudu na prokázání posttraumatické poruchy prvního syna neodůvodňuje, že dílčí útoky uvedené v popisu skutku nebyly prokázány. Vzhledem k rozporům ve výpovědi prvního nezletilého syna a kupříkladu jeho matky, vzhledem k prokázané lži a vzhledem k celkovému nastavení nezletilého vůči otci měly soudy přistupovat k výpovědi nezletilého kriticky. Existuje proto extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry.
9. Ústavní soud je k posouzení ústavní stížnosti příslušný. Ústavní stížnost byla podána oprávněnou osobou [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; je včasná a je přípustná podle § 75 odst. 1 téhož zákona; stěžovatel je řádně zastoupen advokátem.
10. Ústavní soud ústavní stížnost posoudil a dospěl k závěru, že jde o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1561/13 ze dne 3. 4. 2014 (N 52/73 SbNU 59), bod 10; usnesení sp. zn. I. ÚS 2557/24 ze dne 2. 10. 2024, bod 7; či usnesení sp. zn. II. ÚS 1928/25 ze dne 22. 7. 2025].
11. Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvádí žádnou kvalifikovanou ústavněprávní argumentaci, nýbrž pouze opakuje námitky, které již přesvědčivě vypořádaly soudy v napadených rozhodnutích.
12. Nejvyšší soud stěžovateli především pečlivě vysvětlil, proč okresní soud nepochybil, vypustil-li z výroku skutek vymezený pod bodem 2) obžaloby. Uvedl, že trvající trestný čin týrání svěřené osoby (§ 198 trestního zákoníku) lze označit za tzv. zastřešující trestný čin ve vztahu k přečinu nebezpečného vyhrožování (§ 353 trestního zákoníku). Uvedené trestné činy mohou být spáchány v jednočinném souběhu (bod 41 napadeného usnesení). Ačkoliv tedy bylo v podané obžalobě jednání stěžovatele rozděleno na dva samostatné skutky, jimiž měl naplnit dvě různé skutkové podstaty dvou různých trestných činů, bylo nutné na jednání v souhrnu nahlížet jako na jeden a týž skutek probíhající přinejmenším od dubna 2020 do listopadu 2021. Výhružka adresovaná prvnímu nezletilému, která nebyla v řízení prokázaná, by představovala zlé nakládání s nezletilým, které by naplňovalo znak jeho týrání a které bylo potřeba posuzovat právě jako případ jednočinného souběhu (body 42-43 tamtéž).
13. Uvedenému závěru nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Z judikatury ostatně vyplývá, že obdobně trestní soudy postupují rovněž v jiných případech jednočinného souběhu dvou trestných činů (srov. kupř. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2739/23 ze dne 10. 1. 2024, bod 31). Stěžovatel k postupu trestních soudů ostatně ani v ústavní stížnosti nepoukázal na protichůdnou judikaturu či odlišné doktrinální názory. V každém případě je primárně úkolem Nejvyššího soudu, aby judikaturu trestních soudů v případě rozporné praxe sjednotil (srov. § 14 zákona o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů).
14. Nesouhlasí-li stěžovatel s hodnocením provedených důkazů a se skutkovými zjištěními trestních soudů, lze pouze uvést, že to automaticky neznamená, že bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces. Podle Ústavního soudu nelze dovodit, že by skutková zjištění trestních soudů byla v extrémním rozporu s jejich právním závěrem o vině stěžovatele. Jak trefně uvedl Nejvyšší soud: Je logické, že primárním zdrojem informací byly pro trestní soudy výpovědi nezletilých synů stěžovatele, neboť tito byli přímými očitými svědky stěžovateli vytýkaných událostí.
Trestní soudy přitom hodnotily věrohodnost výpovědi synů i s ohledem na další provedené důkazy, a to kupříkladu na fotografii pořízenou matkou (incident přikurtování druhého nezletilého syna k židli) [bod 49 napadeného usnesení Nejvyššího soudu]. Byť stěžovatel v ústavní stížnosti obecně poukazuje na prokázanou absenci viditelných následků po fyzickém týrání, nepředkládá ovšem žádné přesvědčivé - protichůdné - vysvětlení ohledně existence posttraumatické poruchy prvního nezletilého syna, jež vyplývala z provedených znaleckých posudků (viz bod 50 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
15. Protože Ústavní soud na základě argumentace stěžovatele nezjistil namítané porušení jeho základních práv, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. září 2025
Jaromír Jirsa v. r. předseda senátu