Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti T. M., t. č. Věznice Kuřim, P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného Martinem Ondrouškem, advokátem se sídlem Kšírova 228/84, Brno, proti usnesením Krajského soudu v Brně č. j. 8 To 21/2025-50 ze dne 28. 1. 2025 a Okresního soudu Brno - venkov č. j. 2 PP 48/2024-39 ze dne 11. 12. 2024, za účasti Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno - venkov jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. V záhlaví označeným usnesením Okresní soud Brno - venkov zamítl žádost stěžovatele o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody v celkové délce tří let a jednoho měsíce.
2. Stěžovatelovu stížnost proti usnesení okresního soudu Krajský soud v Brně v záhlaví uvedeným usnesením zamítl.
3. Soudy dospěly k závěru, že stěžovatel splnil první ze tří zákonných podmínek podmíněného propuštění, neboť již vykonal polovinu trestu odnětí svobody. Podle obecných soudů však nesplnil druhou podmínku, protože jeho chování nesvědčí o tom, že se dostatečně polepšil. Podle napadených rozhodnutí je sice stěžovatelovo chování bezproblémové, avšak nedostatečně aktivní. Stěžovatel mj. údajně ve věznici ležel v nepovolené době a neúčastnil se terapeutických aktivit. Soudy shledaly, že se stěžovatel dostatečně nesnažil vyrovnat se svou dřívější 10 až 12 let trvající závislostí na pervitinu. O nedostatečném polepšení svědčí také skutečnost, že stěžovatel je stále zařazen do II. prostupné skupiny vnitřní diferenciace, pročež by se v procesu polepšení měl snažit postoupit do I. skupiny.
4. Proti právě uvedeným usnesením brojí stěžovatel ústavní stížností a navrhuje jejich zrušení; má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel především namítá, že napadená rozhodnutí nejsou dostatečně odůvodněna. Soudy se podle něj nezabývaly zejména námitkami týkajícími se jeho onemocnění (schizofrenie) a vlivem této nemoci a nutné medikace na jeho aktivitu ve věznici. Stěžovatelova nemoc a léčba mu podle jeho mínění podstatně omezují možné zapojení do podle soudů vhodných aktivit. Podle stěžovatele to však nesvědčí o tom, že by se nepolepšil, nadto by měl po propuštění kde bydlet a pracovat. V napadených rozhodnutích spatřuje rozpor především se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 ze dne 28. 11. 2018.
5. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a advokátem zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k procesním předpokladům řízení viz především § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Stěžovatel svými námitkami polemizuje s hodnocením důkazů obecnými soudy a tím i se závěrem, že se z hlediska podmíněného propuštění nepolepšil v nutné míře. Ústavní soud v rámci své úlohy zvláštního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není oprávněn přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy. Do hodnocení důkazů obecnými soudy by mohl Ústavní soud zasáhnout pouze tehdy, dopustily-li by se libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé [např. nálezy sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020,
IV. ÚS 2690/15 ze dne 5. 9. 2017 a další (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejně dostupná z http://nalus.usoud.cz)]. Přitom je vždy nezbytné vycházet z individuálních rozměrů každého případu, které jsou založeny na konkrétních skutkových zjištěních (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2166/10 ze dne 24. 3. 2011).
8. Právě naznačený extrémní rozpor provedených důkazů a skutkových zjištění anebo extrémní nesoulad skutkových a právních závěrů Ústavní soud neshledal. Pro ústavněprávní přezkum napadených rozhodnutí je podstatné, že se soudy vystříhaly libovůle. Jejich závěry jsou důkazně podložené, srozumitelné a jsou z nich patrné dostatečně racionální úvahy, na nichž jsou individuální skutková zjištění založena.
9. Stěžovatel rozporuje ústavnost napadených usnesení především tím, že soudy nezohlednily vliv onemocnění a medikace na jeho aktivitu, z čehož údajně nesprávně dovozují nedostatečné polepšení. Soudy však naproti tomu shrnuly, že stěžovatel liknavě odkládá větší snahu o vyrovnání se se svou dlouhotrvající drogovou závislostí na dobu léčení po výkonu trestu odnětí svobody. Obecné soudy také odůvodnily, že k podmíněnému propuštění nepostačuje pouhé bezproblémové chování, nýbrž se vyžaduje chování značně nadprůměrné, o čemž pasivita stěžovatele nevypovídá.
10. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že soudy se výslovně nezabývaly otázkou, do jaké míry mu zdravotní stav znemožňuje vykonávat dané aktivity. Souhrnný závěr, že stěžovatelovo chování není nadprůměrné, je však přesvědčivý. V celkovém kontextu věci nelze usuzovat na extrémní rozpor důkazů a skutkových zjištění ani na vadu odůvodnění napadených rozhodnutí dosahující ústavněprávní intenzity. Jejich závěry jsou přezkoumatelné, jsou založeny také na dalších důvodech (zejm. viz výše) a ve svém souhrnu odůvodňují výsledek řízení.
Stěžovatel např. nijak nezpochybňuje závěr soudů o tom, že se plně nevyrovnal se svou nedávnou a dlouhou drogovou minulostí. Proto namítá-li, že má v případě podmíněného propuštění kde bydlet a pracovat, neplyne z toho ještě, že by se komplexně polepšil tak, aby bylo možné jeho chování považovat za (silně) nadprůměrné. Stejně tak je z napadených rozhodnutí patrné, že sama okolnost, že stěžovatel svých činů hluboce lituje, ještě o nutné míře polepšení nutné pro řádný život svědčit nemusí.
11. Napadená rozhodnutí nejsou ani v rozporu se závěry nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18 , z nichž zjednodušeně řečeno plyne, že hodnocení (ne)polepšení vězně má být komplexní a přiměřené. Na rozdíl od věci řešené poukazovaným nálezem soudy nyní neshledaly, že by se stěžovatel ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku polepšil. V posuzovaném případě soudy zohlednily obecná východiska odůvodňování rozhodnutí o podmíněném propuštění podle nálezu sp. zn. II. ÚS 482/18
(srov. zejm. bod 22 nálezu). Dodržely i specifické požadavky kladené na posouzení polepšení odsouzeného a nedopustily se selektivního či mechanického hodnocení (srov. body 33 a násl. nálezu). Oproti nálezovému případu neporušily zásadu dvojího přičítání (neodůvodnily svá rozhodnutí trestní minulostí stěžovatele) a zabývaly se průběžným chováním stěžovatele ve věznici, k čemuž si opatřily dostatek podkladů (srov. rekapitulaci hodnocení stěžovatele vězeňskou službou a výslechu zástupce věznice v bodech 5 a 6 usnesení okresního soudu). V nyní posuzované věci tak nejsou přítomny vnitřní rozpory, jež Ústavní soud shledal ve věci sp. zn. II. ÚS 482/18
. Nadto stěžovatel nezpochybňuje, že se o žádoucí aktivitu ani nepokusil. Ústavní soud shrnuje, že skutkové ani právní závěry napadených usnesení nejsou extrémní v míře nutné pro jejich zrušení.
12. Ústavní soud neshledal porušení základních práv nebo svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jeho ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu