Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Ivany Janů (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida o ústavní stížnosti Aetana A. Mataeva, zastoupeného JUDr. Vlastimilem Vezdenkem, advokátem, se sídlem v Opavě, Hauerova 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. ledna 2014, č. j. 33 Cdo 1894/2013-475, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2012, č. j. 56 Co 583/2012-440 a proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 1. března 2012, č. j. 12 C 93/2003-370, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Opavě, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
O d ů v o d n ě n í :
Stěžovatel se v řízení před obecnými soudy domáhal zaplacení dlužné částky 4.521.150,- Kč s 3,5% s příslušenstvím. Původně bylo jeho žalobě Okresním soudem v Opavě vyhověno, když rozsudkem ze dne 13. 1. 2009, č. j. 12C 93/2003-152 byla žalovaným Svitlaně Dreliush a Serguei Vitalieviči Dreliush uložena povinnost zaplatit stěžovateli tuto částku společně a nerozdílně. K odvolání Svitlany Dreilush se věcí zabýval Krajský soud v Ostravě, který usnesením ze dne 29. 7. 2010, č. j. 56Co 120/2010-215 rozsudek okresního soudu ve vztahu k Svitlaně Dreliush zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení. Důvodem pak byla především neurčitost smlouvy o půjčce, uzavřené dne 24. 1. 2000, která byla ve skutečnosti smlouvou zástavní, ale stěžovatel tvrdil, že prokazuje jeho nárok.
Rozsudkem Okresního soudu v Opavě č. j. 12 C 93/2003-370 ze dne 1. března 2012 byla žaloba zamítnuta a stěžovateli byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Proti všem výrokům se stěžovatel odvolal ke Krajskému soudu v Ostravě, který ale rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v plném rozsahu v usnesení ze dne 17. prosince 2012, č. j. 56 Co 583/2012-440. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě napadl stěžovatel dovoláním, když měl za to, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 2 písm. b, odst. 3 zákona 99/1963 Sb., občanský soudní řád, účinný do 31.
12. 2012). Přípustnost dovolání pak stěžovatel opřel o § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., účinného do 31. 12. 2012 a alternativně o § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř., účinného do 31. 12. 2012. Toto své dovolání pak stěžovatel doplnil podáním ze dne 30. 4. 2013. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, č.j. 33 Cdo 1894/2013-475 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto, neboť podle Nejvyššího soudu bylo dovolání doplněno o vylíčení uplatněných dovolacích důvodů teprve dne 2. 5. 2013, tedy po marném uplynutí lhůty dle § 241b odst. 3 o.s.ř.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit přijatelnost návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Pokud jde o námitky stěžovatele, směřující proti odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem, Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu nebo z jakých důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, je vadným podáním, které může dovolatel doplnit o chybějící náležitosti jen do uplynutí dovolací lhůty. Ustanovení § 241b odst. 3 o.s.ř. tak zamezovalo tomu, aby podáváním blanketních dovolání nedocházelo k faktickému prodlužování dovolací lhůty, které je častým důvodem průtahů v řízení.
Lhůta, určená v uvedeném ustanovení, je lhůtou propadnou (prekluzívní), jejímž marným uplynutím se původně odstranitelné vady dovolání stávají neodstranitelnými a dovolací soud, který k pozdějšímu doplnění dovolání již nemůže přihlížet z úřední povinnosti, musí dovolání nezpůsobilé zahájit dovolací řízení odmítnout. V zkoumaném případě pak Ústavní soud v souladu s rozhodnutím Nejvyššího soudu konstatuje, že pouhou citaci textu příslušných zákonných ustanovení není možné chápat jako vymezení plnohodnotné.
K pozdě, po uplynutí prekluzivní lhůty, doplněnému dovolání pak Nejvyšší soud v souladu se zákonem přihlédnout nemohl a správně tak rozhodl o jeho odmítnutí.
Co se týče nesouhlasu stěžovatele s posouzením věci samé soudem prvního stupně a soudem odvolacím, je zřejmé, že v dané konkrétní věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Přijatým závěrům obecných soudů nelze z ústavního hlediska nic vytknout. Tyto soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má dostatečnou oporu ve skutkovém stavu, zjištěném rozsáhlým dokazováním. Svá rozhodnutí soudy patřičně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.
Stěžovatel měl možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva a skutečnost, že soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se neztotožňuje, nezakládá samo o sobě opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud rovněž připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Pokud obecný soud postupuje v souladu s ústavními předpisy a příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší nijak "hodnotit" jeho hodnocení důkazů.
Vzhledem k tomu, že ve věci nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. srpna 2014
Kateřina Šimáčková, v.r. předsedkyně senátu
Za správnost: