Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra (soudce zpravodaje), soudce Josefa Baxy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti J. L., t. č. ve Vazební věznici Praha-Pankrác, zastoupeného Mgr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem Na Poříčí 1041/12, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 5 To 12/2024-3297 ze dne 5. 3. 2024, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Proti stěžovateli je vedeno trestní stíhání pro dva zločiny úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 a 6 trestního zákoníku. Městský soud v Praze vzal usnesením ze dne 26. 8. 2023 stěžovatele do vazby z důvodu § 67 písm. a) trestního řádu. Městský soud byl den před tímto rozhodnutím Policií České republiky vyrozuměn o zatčení stěžovatele v Řecké republice na základě evropského zatýkacího rozkazu a o jeho předání do České republiky. Městský soud shledal, že se stěžovatel opakovaně bez řádné omluvy nedostavil k hlavnímu líčení, ač na své osobní účasti trval, čímž jeho konání mařil. Stížnost proti usnesení městského soudu Vrchní soud v Praze zamítl dne 2. 10. 2023.
2. Městský soud usnesením ze dne 19. 12. 2023 rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě z téhož zákonného důvodu. V záhlaví uvedeným usnesením vrchní soud stěžovatelovu stížnost zamítl, neboť se ztotožnil s rozhodnutím městského soudu, že důvod vazby trvá. Jediným logickým vysvětlením jednání stěžovatele je snaha vyhýbat se trestnímu stíhání, přičemž postačuje hrozba takové skutečnosti, nikoli jistota. Vrchní soud odkázal na předchozí rozhodnutí o vazbě a na podrobné okolnosti pátrání po stěžovateli a dále konstatoval, že nebyla prokázána tvrzení stěžovatele, že z důvodu těžké alergie tráví jarní měsíce mimo Českou republiku pravidelně po řadu let a že by byl jeho útěk vyloučen.
Vrchní soud na základě lékařských podkladů a komunikace s ošetřujícími lékaři zjistil, že se stěžovatel snažil získat od lékařky, u které v únoru 2023 absolvoval vstupní vyšetření, lékařské vyjádření, které by jej omluvilo z hlavního líčení, ta je však napsat odmítla. Současně soud zjistil, že stěžovatel již není v péči další udávané lékařky, na kontroly nedocházel pravidelně a jeho alergie je kontrolovatelná standardní léčbou, která by neměla znemožňovat účast na hlavním líčení. Vrchní soud shledal, že městský soud interpretoval lékařské zprávy v souladu s jejich obsahem.
Ač lze souhlasit se stěžovatelem, že k desenzibilaci, která může vést ke změně reakce těla na alergen, lze přistoupit jen mimo pylovou sezónu, tak negativní příznaky alergické reakce lze medicínsky ovlivnit kdykoli, přičemž je obecně známo, že antihistaminika nové generace již nemají negativní účinky spočívající v ospalosti apod. Vrchní soud uzavřel, že jsou splněny i další podmínky podle § 67 trestního řádu a že stěžovatel vytváří vlastní - subjektivní - konstrukci hodnocení důkazů.
3. Proti v záhlaví označenému a v předchozím bodu shrnutému usnesení vrchního soudu brojí včasnou a přípustnou ústavní stížností stěžovatel jako osoba oprávněná a řádně zastoupená advokátem s tvrzením, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho práva a svobody, zaručená v čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a také v čl. 5, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
4. Stěžovatel zejména namítá, že vrchní soud hodnotil důkazy v extrémním rozporu s jejich obsahem a pravidly logiky, k čemuž poukázal na judikaturu Ústavního soudu týkající se pravidel hodnocení důkazů. Stěžovatel zdůrazňuje, že skutkové závěry soudu jsou zcela nesprávné. Neprokázané je např. tvrzení vrchního soudu, že antihistaminika nové generace nemají stěžovatelem tvrzené nežádoucí účinky. Podle příbalové informace mohou mít naopak všechny tyto léky sedativní účinky. Kdyby byl stěžovatel v době hlavního líčení v České republice, musel by užívat předepsané léky, a tudíž by trpěl ospalostí a ztrátou pozornosti, pro kterou by nemohl účinně hájit svá práva před soudem.
Zpochybňuje závěr vrchního soudu, že z výpovědi svědka D. K. plynulo, že stěžovatel v předchozích letech nejezdil pravidelně do zahraničí. Svědek totiž nehovořil o jarních měsících. Městský soud přitom nepřipustil důkazy prokazující stěžovatelova tvrzení o každoročních cestách do zahraničí v jarních měsících. Nesprávně měly soudy posoudit také pravidelné platby zdravotního pojištění, neboť z nich neplyne poskytování zdravotní péče v zahraničí. Stěžovatel shrnuje, že se nepokoušel o útěk a že jeho pobyt v zahraničí toliko souvisí se zdravotním stavem.
5. Vzhledem ke svému postavení (čl. 83 Ústavy) se Ústavní soud v zásadě nezabývá zkoumáním (ne)existence vazebních důvodů. Ústavní soud mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť ta má závažné negativní sociální a psychologické důsledky na obviněného (nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010). Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak.
Do příslušných rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny) buď vůbec, anebo jsou-li tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby ve zjevném rozporu s kritérii plynoucími z ústavního pořádku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013). Zároveň Ústavní soud dbá, aby bylo o vzetí a setrvání obviněného ve vazbě rozhodováno ve spravedlivém procesu, v němž budou chráněna všechna práva obviněného.
6. Jinými slovy, Ústavní soud je k přehodnocení dokazování obecných soudů oprávněn tehdy, dopustily-li by se při něm libovůle. Zejména, kdyby skutková zjištění vykazovala extrémní rozpor s provedenými důkazy či byl shledán extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (např. nález sp. zn. I. ÚS 1833/18 ze dne 6. 2. 2020).
7. V posuzovaném případě Ústavní soud nutný extrémní rozpor neshledal. Vrchní soud své závěry srozumitelně, logicky a přesvědčivě odůvodnil. Rozsah skutkových zjištění je z pohledu hypotézy rozhodné právní normy dostatečný a jejich právní posouzení ústavně konformní.
8. Stěžovatel zpochybňuje jednotlivé provedené důkazy, avšak věcně předestřel toliko svůj subjektivní náhled na skutkový stav. Logický základ postrádá už ústřední stěžovatelova myšlenka, že by z důvodu (byť těžké) alergické rýmy musel v době hlavního líčení odcestovat do zahraničí. Nic na tom nemůže změnit ani tvrzení, že tak činil opakovaně. Kdyby stěžovatel skutečně trpěl takovými zdravotními problémy, které by mu znemožňovaly účinnou účast na hlavním líčení, je z pohledu soudů rozhodujících o vazbě pochopitelné, že takové tvrzení musí být opřeno o důkazy. Stěžovatelova tvrzení však byla provedenými důkazy vyvrácena.
9. Skutečnost, že stěžovatel odcestoval do zahraničí, aniž by se z hlavního líčení omluvil řádně - tj. předložil důkazy lékařské povahy, nikoli pouze svá tvrzení, logicky pouze podporovala závěr obecných soudů o důvodu vazby. Jestliže si stěžovatel chtěl takovou lékařskou zprávu opatřit, bylo soudy zjištěno, že lékařka takové vyjádření odmítla vyhotovit. Z napadeného rozhodnutí je patrna řada nesouladů v tvrzeních a údajných důkazech stěžovatele, pročež nelze spatřovat jeho neústavnost v tom, že stěžovateli vrchní soud neuvěřil.
10. Stěžovateli je třeba přisvědčit v tom, že úsudek o absenci sedativního účinku antihistaminik nové generace učinil soud na základě obecné zkušenosti, a nebyl tedy v pravém slova smyslu prokázán. Ústavní soud zde nehodnotí, na kolik lze tento závěr opřít o zkušenost, nebo zda vyžaduje expertní zkoumání. Z kontextu věci a výpovědí lékařů je patrné, že toto riziko bylo nízké. Podstatou věci však je, že i kdyby toto riziko nebylo nízké, neodůvodňuje to postup stěžovatele se z hlavního líčení opakovaně řádně neomluvit a odcestovat do zahraničí. Z objektivního hlediska proto soudy učinily logický závěr, který je přísně vzato nezávislý na hypotetické intenzitě rýmy stěžovatele v průběhu hlavního líčení, pokud se k němu dostavil.
11. Buduje-li stěžovatel svou argumentaci také na nesouhlasu s hodnocením výslechu svědka D. K., je i tato námitka zjevně neopodstatněná. Stěžovatel zpochybňuje hodnocení důkazu tím, že se svědek údajně nevyjádřil přímo k jejich kontaktu v jarních měsících. Tato skutečnost však není zcela rozhodná, neboť stěžovatel tím nijak nevyvrací důvodné pochybnosti obecných soudů založené už tím, že byl stěžovatel zatčen v Řecké republice 31. 7. 2023, tedy (obecně řečeno) v druhé polovině léta, nikoli na jaře. Jinak řečeno, stěžovatel svým jednáním konání hlavního líčení (i vzhledem k dalším spoluobviněným) evidentně mařil. Bylo-li tomu tak opakovaně, není v rozporu s ústavním pořádkem dostatečně a přesvědčivě odůvodněný závěr vrchního soudu o tom, že byl naplněn výše označený důvod vazby. Proto není ani rozhodné stěžovatelovo tvrzení, že městský soud (jehož rozhodnutí není ústavní stížností napadeno) nepřipustil k důkazu např. platební stvrzenky ze zahraničí.
12. Ústavní soud shrnuje, že v napadeném rozhodnutí neshledal ústavně právní důvod pro jeho zrušení. Proto ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 12. června 2024
Jan Wintr, v. r. předseda senátu