Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Wintra, soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Bohánského, zastoupeného Mgr. Martinem Keřtem, advokátem, sídlem Sladkovského 2059, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 22 Cdo 3802/2023-211 ze dne 19. 2. 2024, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 25 Co 39/2023-165 ze dne 8. 6. 2023 a rozsudku Okresního soudu v Jičíně č. j. 5 C 53/2020-134 ze dne 13. 9. 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Jičíně, jako účastníků řízení, a obce X, jako vedlejší účastnice řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatel se žalobou u Okresního soudu v Jičíně ("nalézací soud") domáhal proti vedlejší účastnici odstranění stavby vodovodu na svém pozemku, in eventum zaplacení 2 000 Kč, in eventum zřízení věcného břemene nájmu ve výši 15 000 Kč s každoročním zvyšováním, zřízení závazku k bezplatnému vodnému a stočnému pro pozemek stěžovatele a zaplacení zpětného nájmu za roky 2015 až 2019, in eventum povinnosti vedlejší účastnice část jejího pozemku převést na stěžovatele, in eventum zaplacení 100 000 Kč. Nalézací soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II).
K odvolání stěžovatele Krajský soud v Hradci Králové ("odvolací soud") rozsudek nalézacího soudu napadeným rozsudkem potvrdil (výrok I) a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II). Dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu odmítl Nejvyšší soud napadeným usnesením, protože stěžovatel v dovolání řádně nevymezil předpoklady přípustnosti ve vztahu k jednomu ze dvou samostatných důvodů, na nichž odvolací soud založil své posouzení.
2. Stěžovatel namítá, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho práva zaručená čl. 11 odst. 1 a 3 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem obecných soudů, že vedlejší účastnice disponuje soukromoprávním titulem k umístění stavby (vodovodu) na jeho pozemku - nedisponuje přitom ani titulem veřejnoprávním. Podle stěžovatele v řízení nebylo provedeno dostatečné dokazování, důkazy nebyly řádně zhodnoceny a byla z nich vyvozena nesprávná skutková zjištění. Dále stěžovatel považuje za nesprávný závěr Nejvyššího soudu, že řádně nevymezil předpoklady přípustnosti dovolání; z jeho obsahu je patrná argumentace, že bylo zasaženo do vlastnického práva stěžovatele. Nejvyšší soud se navíc odchýlil od svých předchozích rozhodnutí.
3. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení (viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Dále se Ústavní soud zabýval přípustností ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že proti rozsudkům nalézacího a odvolacího soudu je nepřípustná. Napadl-li stěžovatel dovoláním pouze jeden ze dvou samostatných důvodů, na nichž bylo rozhodnutí odvolacího soudu postaveno, Nejvyššímu soudu nezbylo než dovolání bez dalšího (tj. bez možnosti uvážení ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) odmítnout. Na takové dovolání je pak nezbytné nahlížet, jako by vůbec nebylo podáno (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 1763/24
ze dne 4. 9. 2024, bod 4; všechna rozhodnutí jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Proti usnesení Nejvyššího soudu je ústavní stížnost přípustná, je však zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ústavnosti. Vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ, je v zásadě věcí obecných soudů; Ústavní soud zasáhne do jejich rozhodovací činnosti pouze za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06
ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Žádné takové vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal.
5. Podstatou stěžovatelovy argumentace je, že soudy nesprávně vyhodnotily existenci soukromoprávního (popř. veřejnoprávního) titulu vedlejší účastnice k umístění vodovodu na jeho pozemku. Stěžovatel přitom pomíjí, že odvolací soud své rozhodnutí založil na dvou samostatných důvodech: zaprvé, vedlejší účastnice soukromoprávním titulem k umístění stavby disponovala, a zadruhé, žaloba představuje za daných okolností zneužití práva, které nepožívá právní ochrany.
6. Nejvyšší soud ve svém usnesení srozumitelně stěžovateli vysvětlil, proč dovolání, jímž napadá pouze jeden ze dvou samostatných důvodů rozhodnutí odvolacího soudu, nelze považovat za přípustné. Učinil tak s odkazem na svou ustálenou judikaturu a Ústavní soud v tomto postupu neshledává nic protiústavního (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 362/23
ze dne 21. 2. 2024). Ústavní soud vyžádal dovolání stěžovatele a ověřil, že ve vztahu k závěru odvolacího soudu o zneužití práva stěžovatel nevymezil řádným způsobem předpoklad přípustnosti, pouze vyjádřil obecný nesouhlas; ve zbývající části dovolání pouze polemizuje se závěrem o existenci soukromoprávního titulu.
7. Řízení před obecnými soudy posuzuje Ústavní soud jako celek. Nezpochybnil-li stěžovatel řádně ústavnost jednoho z důvodů, který vedl k zamítnutí jeho žaloby a který obstojí samostatně, je nadbytečné se zabývat argumentací, jež směřuje proti ústavnosti jiného samostatného důvodu; v opačném případě by šlo pouze o tzv. akademické rozhodnutí bez přímého dopadu do právní sféry účastníků (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 412/23
ze dne 7. 3. 2023 nebo usnesení
sp. zn. III. ÚS 1467/15
ze dne 18. 10. 2016, bod 13). Vzhledem k nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutím soudů nižších stupňů, se Ústavní soud stěžovatelovou argumentací proti nim ani zabývat nemohl.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný a ve zbývající části ji odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 30. října 2024
Jan Wintr v. r.
předseda senátu