Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Duchoně a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Elišky Wagnerové ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E., s. r. o., zastoupené JUDr. B. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 2. 2003, čj. 22 Cdo 1303/2001 - 183, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 11. 2000, čj. 13 Co 880/2000 - 152, a rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 3. 2000, čj. 30 C 86/97 -131, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2001, čj. 30 C 86/97 - 161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Ústavnímu soudu byla dne 5. 3. 2001 doručena ústavní stížnost stěžovatelky, podaná na poště dne 2. 3. 2001, v níž požadovala zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě. Současně s ústavní stížností podala stěžovatelka i dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Proto Ústavní soud usnesením ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. I. ÚS 137/01 , přerušil řízení o ústavní stížnosti do doby, než Nejvyšší soud ČR rozhodne o podaném dovolání.
Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky odmítl usnesením ze dne 5. 2. 2003, čj. 22 Cdo 1303/2001 - 183. Na základě výzvy Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2003 rozšířila stěžovatelka ústavní stížnost podáním ze dne 8. 4. 2003 a navrhla rovněž zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR.
Stěžovatelka ve stížnosti uvedla, že byla dotčena její práva zaručená čl. 1, čl. 4 a čl. 90 Ústavy ČR, čl. 11 odst. 1, čl. 11 odst. 3, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Rozsudky obecných soudů označila za nesprávné. Základní důvod spatřuje v tom, že soudy neaplikovaly řádně především obecná ustanovení o platnosti právních úkonů, v daném případě odstoupení od smlouvy, učiněném B., akciovou společností v likvidaci (po prohlášení konkursu na tuto společnost zastoupené správcem konkursní podstaty Ing.
J. B. - dále jen "vedlejší účastník"). Obecné soudy se podle stěžovatelky nevypořádaly se skutečností, že vedlejší účastník svým faktickým jednáním vůči stěžovatelce dosáhl uspokojení svých pohledávek z kupní smlouvy, čímž svůj právní úkon - odstoupení od kupní smlouvy - negoval. Odstoupení vedlejšího účastníka od smlouvy označila stěžovatelka za úkon nevážný a absolutně neplatný. Stěžovatelka tvrdí, že vedlejší účastník dosáhl svým postupem jak finančního uspokojení, tak i vydání nemovitostí. Došlo tak k jeho bezdůvodnému obohacení na úkor stěžovatelky.
Nároků z bezdůvodného obohacení se stěžovatelka nemůže domáhat z hlediska časového a nemohla tak učinit před pravomocným skončením dané věci. Na svých právech byla stěžovatelka poškozena také nepřipuštěním provedení výslechů jí navrhovaných svědků.
Ústavní soud přezkoumal formální náležitosti podané ústavní stížnosti, nutné k meritornímu projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka, oprávněná k jejímu podání, byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost tak byla shledána způsobilou dalšího přezkumu.
V souladu s ust. § 42 odst. 3, 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení a spis Okresního soudu v Karviné sp. zn. 30 C 86/97. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") odkázal na odůvodnění svého rozsudku a sdělil, že jeho postupem nedošlo k žádnému zásahu do práv stěžovatelky zajištěných Ústavou ČR či Listinou. Nejvyšší soud ČR upozornil na skutečnost, že ústavní stížnost s jeho usnesením nijak věcně nepolemizuje.
Vedlejší účastník uvedl, že neuhrazením kupní ceny kupujícím (stěžovatelkou) nebyly naplněny podmínky kupní smlouvy a prodávajícímu tak vzniklo právo na odstoupení od kupní smlouvy. Popřel, že by na jeho straně došlo k bezdůvodnému obohacení, když stěžovatelka po dobu pěti let téměř bezplatně využívala jeho nemovitosti i věci movité. Vzhledem k vývoji případu (viz níže) považoval Ústavní soud za nadbytečné vyzývat vedlejšího účastníka k odstranění vad plné moci (nepřípustnost substituce).
Ze spisového materiálu obecného soudu bylo zjištěno, že Okresní soud v Karviné (dále jen "okresní soud") rozsudkem ze dne 30. 3. 2000, čj. 30 C 86/97 - 131, ve znění opravného usnesení ze dne 23. 1. 2001, čj. 30 C 86/97 - 161, výrokem I. zastavil řízení o určení vlastnictví vedlejšího účastníka (žalobce) k nemovitostem v rozhodnutí blíže označeným, výrokem II. zamítl žalobu v části, kterou se žalobce domáhal určení svého vlastnictví ke stavebnímu pozemku, zapsanému u Katastrálního úřadu v Karviné.
Výroky III. a IV. určil, že vedlejší účastník je vlastníkem nemovitostí, ve výrocích blíže specifikovaných, a výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. Okresní soud tak rozhodl po zjištění, že mezi stěžovatelkou a žalobcem (vedlejším účastníkem - B., a. s. v likvidaci) a žalovanou (stěžovatelkou) došlo dne 24. 8. 1994 k uzavření kupní smlouvy, na základě které stěžovatelka, jako kupující, koupila celou řadu staveb a pozemků, zapsaných na LV v katastrálním území Staré město a na LV v katastrálním území Karviná - město.
Kupní cena za všechny objekty byla dohodnuta na 35 500 000,-- Kč. Účastníci smlouvy se dohodli, že prodávající je oprávněn odstoupit od kupní ceny v případě prodlení kupujícího se zaplacením kupní ceny. Pro nezaplacení kupní ceny odstoupil vedlejší účastník od smlouvy písemným podáním, doručeným stěžovatelce dne 27. 12. 1995. Okresní soud žalobě vyhověl vzhledem ke skutečnosti, že odstoupením od smlouvy se tato ruší od samého počátku (§ 48 odst. 2 ObčZ) a žalobce má naléhavý právní zájem na určení svého vlastnictví k označeným nemovitostem, protože stěžovatelka je v katastru nemovitostí stále zapsána jako vlastník všech uvedenou smlouvou převedených nemovitostí.
Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 11. 2000, čj. 13 Co 880/2000 - 152, výrokem ad I. rozsudek okresního soudu v napadené části ve věci samé, tj. ve výrocích III. a IV., potvrdil. Výrokem ad. II. zrušil rozsudek okresního soudu ve výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Výrokem III. rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1, C.H.Beck, Praha 1994, str. 40]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Nejdříve Ústavní soud zkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ČR, jako dovolacího soudu, který odmítl dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost. Ústavní soud považuje postup dovolacího soudu za ústavně konformní, nezjistil, že by jeho rozhodnutím došlo k porušení stěžovatelčiných ústavně zaručených základních práv nebo svobod. V této části je tedy nutno označit ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud se dále zabýval procesním postupem a rozhodnutími soudů prvního a druhého stupně. Stěžovatelka sice uvedla několik ustanovení Ústavy ČR a Listiny, která měla být ze strany obecných soudů porušena, nespecifikovala však blíže, jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jejích ústavně zaručených práv nebo svobod. Její ústavně právní argumentace byla v tomto směru nedostatečná. Ve své ústavní stížnosti se věnovala pouze otázkám obecného práva. Vyjádřila nesouhlas s tím, jak obecné soudy právně kvalifikovaly právní úkon vedlejšího účastníka, jímž odstoupil od smlouvy.
V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že se obecný soud opřel o právní názor (resp. výklad zákona či jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 3, C.H.Beck, Praha 1995, str. 281]. Na odlišný právní názor má stěžovatelka nepochybně právo, ovšem institut ústavní stížnosti není, v žádném případě, prostředkem pro otevírání diskuse o otázkách výkladu obecného práva.
Jedná se o nástroj, který výhradně slouží k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Na druhou stranu je nutno uvést, že existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv dojde protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak může zabývat interpretací obecného práva za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 28, C. H. Beck, Praha 2003, str.
85. Ty však v přezkoumávané věci neshledal.
Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně a řádně odůvodnily. Důvody, proč okresní soud považoval za nadbytečné provést výslech svědků stěžovatelkou navržených, řádně odůvodnil ve svém rozsudku. Po posouzení postupu a rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že v projednávaném případě nedošlo k protiústavní interpretaci obecného práva ani k takovému procesnímu postupu, který by byl s to zasáhnout do ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy v rozsahu, v jakém je namítala, ani v rozsahu jiných ústavně zaručených práv nebo svobod, odmítl Ústavní soud její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné. V Brně dne 27. ledna 2004
JUDr. František Duchoň předseda I. senátu Ústavního soudu