Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Pavla Šámala (soudce zpravodaje) a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelů Anety Hajšmanové a Jiřího Opaleckého, zastoupených JUDr. Václavem Hajšmanem, advokátem, sídlem náměstí Republiky 204/30, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. března 2023 č. j. 26 Cdo 472/2023-237, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. října 2022 č. j. 13 Co 207/2022-206 a rozsudku Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 31. března 2022 č. j. 4 C 202/2020-162, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 19. května 2022 č. j. 4 C 202/2020-176, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu Plzeň-sever, jako účastníků řízení, a Bc. Michala Šípka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že ve věci žaloby vedlejšího účastníka proti stěžovatelům o zaplacení 71 000 Kč s příslušenstvím, z titulu nezaplaceného nájemného, byla v záhlaví specifikovaným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever (dále jen "okresní soud") stěžovatelům uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně vedlejšímu účastníku částku 33 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení v rozsudku specifikovaným (výrok I.), vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům náklady řízení ve výši 5 945 Kč (výrok II.), a co do částky 38 000 Kč s příslušenstvím byla žaloba zamítnuta (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatelů i vedlejšího účastníka byl rozsudek okresního soudu shora označeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") potvrzen (výrok I.) a vedlejšímu účastníku byla uložena povinnost zaplatit stěžovatelům na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 924 Kč (výrok II.).
4. Rozsudek krajského soudu v rozsahu, v němž byl potvrzen výrok I. rozsudku okresního soudu, napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl podle § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (výrok I.). Současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.). V odůvodnění rozhodnutí odkázal na § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu s tím, že byl-li dovoláním napaden výrok v částce 33 000 Kč s příslušenstvím, není dovolání stěžovatelů přípustné.
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti opětovně podrobně popisují, kdy a za jakých podmínek si od vedlejšího účastníka pronajali byt včetně toho, jak hradili nájemné. Jsou přesvědčeni, že obecnými soudy učiněný závěr vychází z rozporných skutkových zjištění, že soudy neprovedly jimi navrhované důkazy, nezohlednily všechny relevantní skutečnosti a důkazy hodnotily v rozporu s pravidly logického myšlení. Mají za to, že všechna napadená rozhodnutí jsou výrazem svévole a jsou protiústavní.
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená v ústavní stížnosti. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jejich ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
7. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu obecných soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo.
Proto nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O jaké vady přitom jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06
(N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soud jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
9. V nyní posuzované věci Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by bylo způsobilé zapříčinit tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelů. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vysvětlil, proč dovolání stěžovatelů posoudil jako nepřípustné. Zdůraznil, že podle § 238 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dovolání podle § 237 občanského soudního řádu není přípustné proti rozsudkům a usnesením, vydaným v řízeních, jejichž předmětem bylo v době vydání rozhodnutí obsahujícího napadený výrok peněžité plnění nepřevyšující 50 000 Kč, včetně řízení o výkon rozhodnutí a exekučního řízení, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy.
K příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Uzavřel proto, že byl-li v posuzované věci dovoláním napaden výrok v částce 33 000 Kč s příslušenstvím, nešlo o dovolání přípustné, přičemž na tom nic nemění skutečnost, že předmětem odvolacího řízení bylo zaplacení celkové částky 71 000 Kč s příslušenstvím.
10. Argumentaci Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně souladnou a srozumitelnou. V jeho závěru ve věci nejsou obsaženy znaky libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup. Nejvyšší soud rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, neboť je výrazem nezávislého soudního rozhodování, jež nevybočilo z mezí ústavnosti.
11. Navíc jde o částku v tzv. bagatelní výši (viz obdobně bod 9 shora); již to samo o sobě zásadně opravňuje Ústavní soud odmítnout ústavní stížnost (až na výjimky) bez dalšího jako zjevně neopodstatněnou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2020 sp. zn. IV. ÚS 1809/20 , ze dne 14. 1. 2021 sp. zn. I. ÚS 2932/20 či ze dne 6. 4. 2021 sp. zn. IV. ÚS 3502/20 ; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Ústavněprávní přezkum podobných rozhodnutí je z povahy věci omezený (viz např. usnesení ze dne 18. 12. 2018 sp. zn. II. ÚS 3973/18 ).
12.
Odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelů přitom spočívá na prostém nesouhlasu se skutkovým zjištěním a hodnocením důkazů okresním soudem a v návaznosti na to i přezkoumaným krajským soudem a neobsahuje v podstatě žádnou ústavněprávní argumentaci. Tzv. bagatelnost své věci stěžovatelé nereflektují, nepřinášejí žádná tvrzení směřující k prokázání nutného předpokladu, že jejich věc je buď kvalitativně či kvantitativně výjimečná (srov. např. bod 14 a násl. usnesení ze dne 29. 6. 2021 sp. zn. IV. ÚS 1466/21 , bod 22 usnesení ze dne 15. 3. 2022 sp. zn. IV. ÚS 463/22 či body 9 a 10 usnesení ze dne 16. 8. 2022 sp. zn. I. ÚS 1745/22 ). Oba obecné soudy se v dostatečné míře zabývaly námitkami stěžovatelů. Jejich argumentace je srozumitelná a nelze jí upřít racionálně-logický základ.
13. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 13. července 2023
Pavel Šámal v. r. předseda senátu