Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 138/96
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu České republiky
Ústavní soud České republiky rozhodl v právní věci navrhovatelů J.H. a I.H., obou zastoupených advokátkou JUDr. J.T., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 29/96, ze dne 26. 2. 1996, o opravném prostředku proti správnímu rozhodnutí okr.ú., pozemkového úřadu ze dne 25. 9. 1995, č. j. OPÚ/R-1609/95/881/91, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení a Okr.ú., pozemkového úřadu, zastoupeného advokátkou JUDr. H.H., a vedlejšího účastníka města Č., t a k t o : Návrh s e o d m í t á . O d ů v o d n ě n í :
Svou ústavní stížností napadají navrhovatelé rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 29/96, ze dne 26. 2. 1996., vydaný ve věci správního přezkumu soudního v rámci restitučního nároku na vydání pozemkových parcel. 1 I. ÚS 138/96
Stěžovatelé tvrdí, že citované rozhodnutí obecného soudu ve spojení se správním rozhodnutím Okr.ú., pozemkového úřadu v Č., svým výrokem zasáhlo do jejich základního práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tedy do práva na spravedlivý proces. Současně tímto rozhodnutím došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv, tedy práva na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem. Citované rozhodnutí obecného soudu potvrdilo zamítavé správní rozhodnutí, podle něhož nebylo lze vyhovět žádosti navrhovatelů na vydání pozemkových parcel v k.
ú. Č., neboť navrhovatelé nejsou vlastníky původních pozemkových parcel 287/7, 314/1, 315/2, 310/3 a 1608/13, které jsou dnes v katastru nemovitostí vedeny jako části pozemkové parcely 1439/1, dále pak původní pozemkové parcely 151/6, která je dnes v katastru nemovitostí zapsána jako část parcely 107/1, jakož i parcel 153/2 a 151/7, rovněž dnes vedených jako součást parcely č. 107/1. Vydání parcel není možné, neboť jsou nutné pro provoz mateřských škol, když představují zahrady těchto zařízení a jsou nutné pro provoz staveb.
Vydání brání tedy překážka podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). U parcel č. 153/2 a 151/7 pak nepřichází vydání v úvahu i z toho důvodu, že aplikace ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě není možná, neboť výsledky dokazování nebylo prokázáno uzavření kupní smlouvy ve stavu tísně. Ve vztahu k těmto dvěma parcelám nebylo prokázáno ani vyvlastnění, z toho důvodu není možné aplikovat ani ustanovení § 6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě.
V písemném vyjádření k ústavní stížnosti jak Krajský soud v Českých Budějovicích, tak vedlejší účastník řízení navrhli zamítnutí ústavní stížnosti. Vedlejší účastník zdůraznil, že zahrada je nedílnou součástí areálu předškolního zařízení a tvoří 2
I. ÚS 138/96 s ním jeden funkční celek. Na zahradě jsou umístěna dětská hřiště, pískoviště a zařízení potřebná pro pohybový rozvoj dětí. Krajský soud v Českých Budějovicích zdůraznil, že v řízení nebyla porušena zásada rovnosti účastníků řízení.
Pokud se jednalo o stanovisko stavebního úřadu, jednalo se o odborné posouzení orgánem státní správy pro výstavbu a nelze ztotožňovat tento orgán s osobou povinnou k vydání, tedy městem Č. Navíc důkazně bylo stanovisko stavebního úřadu podpořeno i sdělením okresního hygienika. Zásadně pak Krajský soud České Budějovice popírá, že by rozhodoval na základě technických norem místo aplikace zákona. Zcela stejným způsobem, tedy návrhem na zamítnutí ústavní stížnosti, zareagoval v písemném vyjádření i Okr.ú.,pozemkový úřad, Č.
Podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice navrhovatelů s právními závěry meritorního rozhodnutí obecného soudu a správního orgánu. Dokladem toho je i znalecký posudek ze dne 5. 11. 1996, zpracovaný znalcem ing. V.P., který předložili navrhovatelé Ústavnímu soudu České republiky v rámci řízení o jejich ústavní stížnosti. Závěr tohoto znaleckého posudku spočívá v konstatování, že současná plocha zahrady školy je větší oproti minimálnímu požadavku typizační směrnice pro maximální kapacitu školky přibližně dvojnásobně.
Část takto větší výměry pro pohyb a hru dětí buď využívána není nebo tomuto účelu neslouží. Zde Ústavnímu soudu nezbývá než přisvědčit správnosti závěrů Krajského soudu v Českých Budějovicích. Obecný soud v rámci správního přezkumu soudního posoudil odvolání podané navrhovateli v souladu s § 2501 a násl. o. s. ř. Správně dovodil, že parcely dnes vedené pod parcelním číslem 1439/1 v k. ú. Č. (původně parcely č. 287/7, 314/1, 315/2, 310/3 a 1608/13) byly vykoupeny na základě zákona č. 46/1948 Sb. Parcela 151/6 byla znárodněna.
Ve vztahu k těmto parcelám je tedy dán restituční titul ve smyslu § 6 odst. 1 písmeno b) a o) zák. 3 I. ÚS 138/96 č. 229/1991 Sb., ve znění novel. Ve vztahu k parcelám 153/2 a 151/7 pak bylo prokázáno, že je původní vlastník prodal kupní smlouvou z 3. 7. 1963. Obecný soud z výsledků dokazování dovodil, že prodej nebyl učiněn ve stavu tísně, přičemž nápadně nevýhodných podmínek se navrhovatelé nedovolávali. Vzhledem k těmto skutečnostem obecný soud nedovodil, že restituční titul je dán ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě.
Zcela nesporně pak bylo v řízení prokázáno, že na parcelách, jejichž vydání se stěžovatelé domáhají, stojí školky, které nezastavěné pozemky nezbytně potřebují pro svůj provoz. Ve smyslu § 11 odst. 1 písm. c) novely zákona o půdě, zákona č. 195/1993 Sb., nelze takové pozemky vydat. Z dikce tohoto ustanovení je zřejmé, že za zastavěnou část pozemku se považuje část, na níž stojí stavba, která byla zahájena před 24. červnem 1991, a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby.
S poukazem na toto ustanovení nebylo lze návrhu na vydání parcel vyhovět, i když k části z nich restituční titul dán byl a stěžovatelé, jako právní nástupci zemřelého původního vlastníka (jejich otce), jsou osobami oprávněnými k vydání pozemků. Ani závěr znaleckého posudku předloženého v řízení před Ústavním soudem nemění nic na faktu, že parcely, o jejichž vydání stěžovatelé usilují, jsou nutné k provozu školek.
V daném případě navíc sám správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí jasně uvedl, že navrhovatelé nebudou na svých právech zkráceni. Pokud se obrátí na PF, jako oprávněným osobám jim bude poskytnut jiný pozemek ve vlastnictví státu v souladu s ustanovením § 11 odst. 2 zákona o půdě. Stěžovatelé současně mohou zvážit i možnost finanční náhrady a v takovém případě by se měli obrátit na územní pracoviště Ministerstva zemědělství České republiky. K takovému kroku měli navrhovatelé půlroční lhůtu od právní moci rozhodnutí o tom, že nejsou vlastníky pozemků. 4 I. ÚS 138/96
Ústavní soud jako orgán ochrany ústavnosti není oprávněn generelně zasahovat do jurisdikce obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže si proto přisvojovat právo neomezeného přezkumného dohledu nad jejich činností s výjimkou ochrany ústavnosti dle č1. 83 a násl. Ústavy. Vzhledem k tomu, že obsah spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích, sp. zn. 10 Ca 29/96, dokladuje, že obecný soud společně se správním orgánem respektovaly při rozhodování o návrhu navrhovatelů zákon o půdě v platném znění, jakož i zásady obsažené v článcích 36, 37 a 38 Listiny, nelze jim z tohoto hlediska nic podstatného vytknout.
Nedošlo tedy k navrhovateli tvrzenému odepření práva na spravedlivý proces. S poukazem na shora uvedené proto Krajský soud v Českých Budějovicích nepochybil, pokud potvrdil v rámci správního přezkumu soudního rozhodnutí správního orgánu ve smyslu ustanovení § 250q odst. 2 o. s. ř. jako věcně správné. Z těchto důvodů proto Ústavní soud návrh stěžovatelů ve smyslu ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněný odmítl. Po u č e n í: Proti rozhodnutí Ústavního soudu České republiky není odvolání přípustné.
V Brně 7. 4. 1997 Prof.JUDr. Vladimír Klokočka, DrSc. soudce Ústavního soudu ČR 5