Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky Rossi forest s.r.o., sídlem Luhov 52, Líšťany, zastoupené JUDr. Martinem Janákem, advokátem, sídlem Sedláčkova 212/11, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2025 č. j. 33 Cdo 2114/2024-368, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení a Lesů České republiky, s. p., sídlem Přemyslova 1106/19, Hradec Králové, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy žalobou proti vedlejšímu účastníkovi domáhala zaplacení ušlého zisku ze smlouvy o dílo, na základě které měla pro vedlejšího účastníka provádět těžební činnosti (výrobu dříví). Nalézací soud stěžovatelce co do 50 % základu vyhověl mezitímním rozsudkem, ale odvolací soud tento rozsudek změnil a celou žalobu zamítl. Stěžovatelka následně neuspěla s dovoláním. Nyní se ústavní stížností domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu s tvrzením o porušení čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 5 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 90 Ústavy České republiky.
2. Okresní soud v Hradci Králové (nalézací soud) spornou smlouvu nepovažoval za rámcovou, protože jejím předmětem bylo již provedení konkrétního díla (těžby stromů v určené lokalitě) a protože byla uzavřena na relativně krátkou dobu. Vedlejší účastník měl povinnost stěžovatelce předávat zadávací listy podle smlouvy, což neučinil, a odpovídá proto za škodu. Protože ale stěžovatelka nebyla dostatečně aktivní (nebylo prokázáno, že se domáhala předání zadávacích listů), dovodil nalézací soud její spoluúčast a žalobě vyhověl jen z poloviny.
Krajský soud v Hradci Králové (odvolací soud) ze smlouvy naopak dovodil, že stěžovatelka měla vykonat práce (čerstvou, případně živelnou kůrovcovou těžbu) až na základě zadávacích listů, které ale vedlejší účastník nikdy nepředložil, což podle smlouvy povinen nebyl. Potřebu prací nešlo předvídat, ale nelze to přičítat vedlejšímu účastníkovi. Ujednání o odchylce max. 20 % od sjednaného předpokládaného množství vytěženého dřeva není možné vyložit jako povinnost vedlejšího účastníka zadat těžbu i případě, že není co těžit.
To stěžovatelka měla jako podnikatelka v oboru těžby dříví vědět.
3. Nejvyšší soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelčino dovolání jako nepřípustné. Z ustálené rozhodovací praxe plyne, že při výkladu právních jednání se nejprve zjišťuje skutečná vůle a úmysl jednajících při zohlednění všech v úvahu přicházejících zjištěných okolností, a to k okamžiku, kdy byl projev vůle učiněn. Skutečná vůle jednajících (která byla nebo musela být známa adresátovi) má přednost před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Podle Nejvyššího soudu nezáleží na tom, zda byla sporná smlouva uzavřena jako rámcová, nebo ne. Podstatné je, že z ní plyne záměr smluvních stran uzavřít smlouvu, která bude zaktivována pouze v případě potřeby, již nebylo možné předvídat před uzavřením smlouvy, ale ani v jejím průběhu. Ze smlouvy je zřejmé, že nenastane-li potřeba dříví těžit, vedlejší účastník stěžovatelce zadávací listy nepředá. Předpokládaný objem zpracovaného dříví a odchylka se pak týkají možného rozsahu těžby v případě její potřeby.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesouhlasí s tím, že smlouvu o dílo vyložil odvolací soud jako rámcovou smlouvu. Podle stěžovatelky nepřípustně dotvořil vůli smluvních stran, nesprávně aplikoval § 555 občanského zákoníku a nezohlednil okolnosti a praxi smluvních stran. Pokud by zde byly navzdory textu smlouvy pochybnosti, bylo namístě je v souladu s § 557 občanského zákoníku přičíst k tíži strany, která sporný výraz použila poprvé. Byl to přitom vedlejší účastník, kdo formuloval text smlouvy, kterou se stěžovatelkou uzavřel na základě veřejné zakázky. Nejvyššímu soudu stěžovatelka vytýká, že výklad odvolacího soudu považoval za souladný s rozhodovací praxí (ač podle stěžovatelky není) a nevypořádal stěžovatelčiny dovolací námitky. Odvolací a Nejvyšší soud svým výkladem vyprázdnily uzavřenou smlouvu a učinily ji bezpředmětnou.
5. Všechny procesní předpoklady k projednání ústavní stížnosti jsou splněny. Ústavní stížnost je však zjevně neopodstatněná.
6. Stěžovatelka v řízení před Ústavním soudem napadla usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí jejího dovolání. Posoudit obsah dovolání a rozhodnout o něm je ale úkolem především Nejvyššího soudu. Ústavní soud do této jeho sféry může zasáhnout jen v případech, kdy by Nejvyšší soud neoprávněně zamezil přístupu k soudu, neposkytl ochranu základním právům porušeným nižšími soudy anebo se dopustil zjevného excesu vykazujícího znaky svévole, jako jsou nepřezkoumatelnost, přepjatý formalismus atd. (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 1393/24 , bod 30, a
II. ÚS 2312/15 , body 15 až 20). Ani jednu z těchto vad, ani jinou ústavně relevantní vadu Ústavní soud v napadeném usnesení Nejvyššího soudu neshledal.
7. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas s právním hodnocením odvolacího soudu, k němuž se v napadeném usnesení přiklonil i Nejvyšší soud. Ten nepovažoval stěžovatelkou předložené právní otázky za otázky hmotného nebo procesního práva, které by založily přípustnost dovolání ve smyslu § 237 občanského soudního řádu. To patřičně zdůvodnil na str. 3 až 4 napadeného usnesení. Za této situace se nemusel podrobně zabývat stěžovatelčinými dovolacími námitkami. Podstatu věci ale Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil.
Jeho vysvětlení se přitom nejeví rozporné s rozhodovací praxí (včetně judikatury, na kterou v ústavní stížnosti odkazuje stěžovatelka), týkající se výkladu právních jednání dle vůle a úmyslu jednajících. Ústavní soud nezpochybňuje, že odvolacím a Nejvyšším soudem podaný výklad je fakticky v neprospěch stěžovatelky (nenáleží jí to, čeho se žalobou domáhala), ale nevede k porušení jejích základních práv. Tento výklad je logický, přesvědčivý a zdůvodněný jak odvolacím, tak Nejvyšším soudem. Protože tedy napadené usnesení netrpí ústavně relevantními vadami a Ústavní soud nemůže poskytnout vlastní výklad podústavního práva ani smlouvy, shledal ústavní stížnost za neopodstatněnou.
8. Ústavní soud shrnuje, že neshledal porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 25. listopadu 2025
Tomáš Langášek, v. r. předseda senátu