Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové a soudců Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti Karla Smrže, zastoupeného JUDr. Pavlem Durišem, advokátem se sídlem Pavla Švandy ze Semčic 850/7, Praha 5, proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012, č. j. 4 C 75/2011-43, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015, č. j. 28 Co 468/2012-239, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017, č. j. 29 Cdo 349/2016-319, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Nejvyšší soud ve svém usnesení dospěl k závěru, že dovolání v projednávané věci není přípustné. Dovolatel se domáhal přehodnocení důkazů, což není způsobilý dovolací důvod. Za ten nepovažoval Nejvyšší soud ani tvrzenou vadu řízení (spočívající v nepřípustnosti důkazu listinou čtenou na členské schůzi), neboť dovolatel v souvislosti s ní Nejvyššímu soudu nepředložil žádnou otázku hmotného či procesního práva, na jejímž posouzení napadené rozhodnutí spočívá a jež by splňovala předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř. Stejně tak Nejvyšší soud nedospěl k závěru, že by se v předmětném případě jednalo o případ, v němž by se obecné soudy odchýlily od ustálené rozhodovací praxe (v souvislosti s uvedeným stěžovatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 935/09).
V projednávané ústavní stížnosti stěžovatel přednesl celou řadu námitek, jimiž se snažil zpochybnit závěry obecných soudů. Jednalo se především o zpochybnění výpovědi některých svědků, možnosti sankcionování a rovněž tak samotného programu členské chůze. Stěžovatel má za to, že shora uvedenými rozhodnutími obecných soudů došlo k zásahu do jeho základních práv a svobod, jež jsou mu garantovány čl. 20 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
V nyní posuzované věci neshledává Ústavní soud nic, co by mohlo představovat zásah do základních práv a svobod stěžovatele. K tomuto závěru vede Ústavní soud zejména samotné dovolání stěžovatele. Ten v něm uvedl souběžně dva důvody přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Odvolací soud se měl jednak odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a jednak měla být předmětem řízení též otázka, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Je zřejmé, že někdy může být určení toho, který z případů vyjmenovaných v § 237 o. s. ř. nastal, náročné, ovšem právě proto je dovolatel obligatorně zastoupen advokátem, aby tuto náročnou úvahu provedl (viz k tomu usnesení sp. zn. II. ÚS 2052/14 ze dne 16. 9. 2014).
V nyní posuzovaném případě se dovolatel o vymezení dovolacího důvodu sice pokusil, nicméně způsobem vhodným spíše pro odvolání a nikoli dovolání. Je pravdou, že v souvislosti s tvrzeným odchýlením se od ustálené rozhodovací praxe dovolatel odkázal na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 935/09, ovšem to dopadá na zcela odlišnou skupinu případů, neboť se týká jednání ve valné hromadě. Myslivecké sdružení je občanským sdružením, založeným na zcela odlišných principech, než obchodní společnost.
Shora tvrzený odklon od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu též vylučuje, aby se v předmětném případě jednalo o otázku, která dosud nebyla dovolacím soudem vyřešena. Dovolatel se ostatně tuto otázku hmotného či procesního práva, jak uvedl i Nejvyšší soud, nepokusil ani ve svém dovolání formulovat. Ústavní soud si je vědom toho, že otázka souběhu dovolacích důvodů byla předmětem jeho přezkumu ve věci III. ÚS 3822/15, avšak tam nebyly důvody přípustnosti vymezeny souběžně, ale eventuálně.
Ústavní soud soustavně judikuje, že požadavek vyčerpat procesní prostředek není splněn již tím, že řízení o něm bylo zahájeno, ale zahrnuje logicky i povinnost vyčerpat ty dispozice, které na tomto základě otevřené řízení skýtá, což u dovolání v první řadě předpokládá, aby obsahovalo řádnou argumentaci o své přípustnosti. S ohledem na § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je tedy v těchto případech nutno považovat ústavní stížnost v části mířící proti rozhodnutím obecných soudů prvního a druhého stupně za nepřípustnou.
Ze shora uvedených důvodů Ústavní soud, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, ústavní stížnost odmítl ve vztahu k rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 26. 4. 2012 č. j. 4 C 75/2011-43, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 10. 2015 č. j. 28 Co 468/2012-239 pro nepřípustnost (§ 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu) a ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2017 č. j. 29 Cdo 349/2016-319 pro zjevnou neopodstatněnost (§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 7. listopadu 2017
Kateřina Šimáčková v. r. předsedkyně senátu