Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy a soudce zpravodaje Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti Ing. et Ing. Radka Vanky, Ph.D., zastoupeného advokátem Mgr. Jiřím Kuncem, sídlem Dobrovského 1463, Kladno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 275/2024-37 ze dne 18. března 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 1/2023-94 ze dne 3. října 2024 za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a generálního ředitele Generálního ředitelství cel, sídlem Budějovická 7, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Posuzovanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, po skončení stěžovatelova služebního poměru správní orgán prvního stupně stěžovateli přiznal odchodné ve výši 284 118 Kč a výsluhový příspěvek ve valorizované výši 24 648 Kč měsíčně. Správní orgán vyšel z průměrného hrubého služebního příjmu poskytovaného za poslední kalendářní rok před koncem služebního poměru, a tedy i z předchozích rozhodnutí, kterými byl příjem stěžovatele stanoven. S tím stěžovatel nesouhlasil, neboť namítal, že oznámením ze dne 24. 5. 2013 ředitel celního úřadu pro hlavní město Prahu snížil jeho osobní příplatek opravou zřejmé nesprávnosti oznámením podle § 181 odst. 8 zákona o služebním poměru, podle stěžovatele však šlo o nicotné rozhodnutí a správní orgán ho měl přezkoumat.
2. Generální ředitel Generálního ředitelství cel jako odvolací orgán rozhodnutím č. j. 43623-7/2022-900000-317 ze dne 10. 11. 2022 stěžovatelovo odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí zamítl, Městský soud v Praze poté napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu správní žalobu a napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu byla zamítnuta i stěžovatelova kasační stížnost. Jak Nejvyšší správní soud uvedl, po odvolacím orgánu nelze požadovat přezkoumání zákonnosti všech dosavadních rozhodnutí, která v minulosti nějakým způsobem ovlivnila výši osobního příplatku, a tím i potenciální výši odchodného a výsluhového příspěvku.
Pokud se stěžovatel domníval, že určité rozhodnutí trpí vadou, měl se bránit již proti takovému rozhodnutí. I kdyby přitom mělo být oznámení o opravě zřejmé nesprávnosti nicotným rozhodnutím, stále je zde pozdější rozhodnutí o stanovení stěžovatelova osobního příplatku, z něhož správní orgány správně vycházely. Navíc je zjevné, že stěžovatelovy námitky by mohly svědčit maximálně o nezákonnosti, nikoliv o nicotnosti daného rozhodnutí o opravě zřejmé nesprávnosti.
3. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/02 ze dne 11. 3. 2003 (N 38/29 SbNU 327) nelze opravou zřejmé nesprávnosti měnit obsah výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud tuto judikaturu nerespektoval a neřídil se ani svým právním názorem vysloveným v rozsudku č. j. 6 As 171/2014-46 ze dne 19. 2. 2015. Dále stěžovatel namítá, že se městský soud vůbec nezabýval podáním stěžovatele ze dne 15. 3. 2023.
4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Námitky uplatňované v ústavní stížnosti už byly vypořádány v napadeném rozsudku Nejvyššího správního soudu, na který stěžovatel patřičným způsobem nereaguje, neboť místo (ústavněprávní) polemiky s odůvodněním napadeného rozsudku v zásadě jen opakuje námitky ze svých předchozích opravných prostředků. Za těchto okolností postačí na ústavně konformní odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu odkázat.
6. Odkazuje-li stěžovatel na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 237/02 , tak ten jednak vycházel z předešlé právní úpravy, především však i v něm zaznělo, že k přezkumu zákonnosti dřívějších správních rozhodnutí má být přistoupeno tehdy, nebylo-li možné se proti nim samostatně bránit. Soudy přitom vyložily, že v dané věci stěžovatel takovou možnost měl, k čemuž stěžovatel pouze stroze (a tedy nedostatečně) konstatuje, že neměl. Navíc po stěžovatelem zpochybňovaném rozhodnutí bylo o výši jeho příplatku rozhodnuto dalším rozhodnutím.
7. Jde-li o podání, k němuž městský soud nepřihlédl, tak i s tím se Nejvyšší správní soud vypořádal, neboť vysvětlil, že sice šlo o pochybení, nemělo však vliv na zákonnost jeho rozhodnutí, jelikož i přesto byly veškeré námitky stěžovatele vypořádány.
8. Z uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 28. května 2025
Tomáš Langášek v. r. předseda senátu