I. Nárok na dříve přiznaný osobní příplatek dle § 122 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ustanovením na nové služební místo dle § 20 téhož zákona nezaniká a nadále trvá. II. Shledá-li příslušný funkcionář v souvislosti s ustanovením na nové služební
místo důvody pro snížení či odnětí osobního příplatku, je povinen o tom v souladu
s § 122 odst. 1 větou druhou zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, rozhodnout, a to na základě zákonných kritérií rozhodných
pro jeho přiznání.
I. Nárok na dříve přiznaný osobní příplatek dle § 122 zákona č. 361/2003 Sb.,
o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ustanovením na nové služební místo dle § 20 téhož zákona nezaniká a nadále trvá. II. Shledá-li příslušný funkcionář v souvislosti s ustanovením na nové služební
místo důvody pro snížení či odnětí osobního příplatku, je povinen o tom v souladu
s § 122 odst. 1 větou druhou zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, rozhodnout, a to na základě zákonných kritérií rozhodných
pro jeho přiznání.
29. 9. 2011 žalobci přiznal osobní příplatek
podle § 122 zákona o služebním poměru ve
výši 3 000 Kč. Pokud tedy chtěl přiznaný
osobní příplatek následně odejmout, bylo jeho povinností v souladu s § 122 odst. 1 větou
druhou zákona o služebním poměru o odnětí
osobního příplatku rozhodnout. Takový výrok však rozhodnutí orgánu I. stupně neobsahuje. Podle § 122 odst. 1 zákona o služebním
poměru lze osobním příplatkem ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Z toho krajský soud vyvozuje, že „osobním příplatkem je oceňován ,výkon služby‘
v mimořádné kvalitě nebo rozsahu nikoli
,výkon služebního místa‘ v této kvalitě a rozsahu. Co je nutné rozumět pod pojmem ,výkon služby‘, pak vymezuje § 1 odst. 4 zákona
o služebním poměru. Z tohoto důvodu je
nutné dospět k závěru, že toliko změna služebního místa nemůže mít sama o sobě vliv
na přiznanou výši osobního příplatku. ,Výkon služby‘ je pojmem nadřazeným pojmu
,výkon služebního místa‘, tj. pojmu definovanému v § 19 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou služebního místa tak bez dalšího nedochází ke změně kvality nebo
rozsahu výkonu služby.
Je-li příslušník
v souvislosti s přiznaným osobním ohodnocením kvalifikován jako osoba vykonávající službu v mimořádné kvalitě nebo rozsahu, nepřestává takovou osobou být toliko
z toho důvodu, že je ustanoven na jiné služební místo.“ Ke stejnému závěru dospěl krajský soud i na základě systematiky zákona
o služebním poměru. Změny služebního poměru jsou uvedeny v části druhé hlavě II zákona o služebním poměru, zatímco služební
příjem a odměna za služební pohotovost až
v části osmé téhož zákona. „Z žádného ustanovení zákona o služebním poměru přitom
nevyplývá, že by v případě odvolání přísluš-
níka z dosavadního služebního místa a jeho
ustanovení na jiné služební místo automaticky ze zákona docházelo k odnětí již přiznané výše osobního příplatku.“ Zákon o služebním poměru vychází
kontinuity
přiznané výše osobního příplatku. Pokud by
chtěl správní orgán v souvislosti se změnou
služebního místa změnit výši osobního příplatku, nemohl by vycházet toliko z kritéria
„prosté odlišnosti popisu služebních činností
na původním a novém služebním místě“, ale
musel by učinit závěr, že výkon služby na jiném služebním místě již nebude umožňovat
„výkon služby v mimořádné kvalitě nebo
rozsahu“, resp. v takové kvalitě nebo rozsahu
jako na dosavadním služebním místě. V této
souvislosti odkázal krajský soud na § 112
odst. 3 větu druhou zákona o služebním poměru, z něhož vyvodil, že pokud by s novým
služebním místem byla spojena služba „jiné
nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných
nebo nesrovnatelných podmínkách služby,
při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby, při jiné
nebo nesrovnatelné služební výkonnosti
a možných výsledcích ve výkonu služby“, bylo by možné uvažovat o změně výše přiznaného osobního příplatku. O tom však správní
orgány vůbec neuvažovaly. Krajský soud dále
poukázal na skutečnost, že žalobce byl odvolán ze služebního místa „vrchní komisař“
a ustanoven do služebního místa „vrchní komisař“, vždy v pozici „náměstek ředitele KŘ“,
a to pouze s tím rozdílem, že v dosavadním
postavení „pro vnější službu, Odbor služby
pro zbraně a bezp. materiál“ a v novém postavení „pro službu kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality“.
Proč by nové služební místo mělo být natolik
odlišné (viz úvaha ve smyslu § 112 odst. 3 zákona o služebním poměru), není z ničeho
zřejmé. Krajský soud proto napadené rozhodnutí rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014,
čj. 57 A 51/2013-56, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsudek kasační stížností a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Dle stěžovatele krajský soud nesprávně
posoudil právní otázky, jelikož stěžovatel měl
ve smyslu § 122 zákona o služebním poměru
rozhodnout o odnětí osobního příplatku
3 000 Kč, který byl žalobci přiznán rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011. Žalobce byl ustanoven na nové služební místo dle § 20 odst. 3
písm. a) zákona o služebním poměru a byl
mu současně tímto rozhodnutím určen základní tarif platu a zvláštní příplatek, ostatní
složky služebního platu mu nebyly určeny,
resp. byly určeny ve výši 0 Kč (včetně osobního příplatku). Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu a jeho přiznání je navázáno na mimořádnou kvalitu či rozsah
výkonu služby, přičemž má umožnit služebnímu funkcionáři ocenit individuální výsledky
služební činnosti jednotlivých příslušníků.
V daném případě se nejednalo o odebrání
osobního příplatku, ale o stanovení osobního
příplatku na novém místě. K názoru soudu
o kontinuitě přiznané výše osobního příplatku stěžovatel namítá, že služební funkcionář
rozhodující o ustanovení na nové místo by
tím byl vázán okolnostmi, jež mu nejsou známy, neboť o ustanovení na volné služební
místo často rozhoduje jiný správní orgán, či
dokonce jiný bezpečnostní sbor. Zde stěžovatel odkázal na komentář k zákonu o služebním poměru od Petra Tomka, dle kterého by
měl být příslušníkovi přiznán osobní příplatek, teprve až prokáže, že službu vykonává
v mimořádné kvalitě či rozsahu i na novém
místě.
Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem
také co do výkladu pojmů „výkon služby“
a „výkon služebního místa“. Tyto pojmy nelze dle stěžovatele srovnávat, ani podřazovat
jeden druhému. Služba je vždy vykonávána
na konkrétním služebním místě. V dané věci
není podstatná ani skutečnost, že jak původní tak nové služební místo žalobce je označeno jako „vrchní komisař“. Podstatné je, že se
jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek s rozdílným předmětem
činnosti. Všechna služební místa jsou v jedné
služební hodnosti označována stejně, ačkoliv
se vykonávané činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často výrazně liší. Ustano-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
vením na nové služební místo se změnily některé prvky žalobcova služebního poměru,
včetně osobního příplatku, přičemž kvalitu
a rozsah výkonu služby na tomto novém místě nelze předem předvídat.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že u Policie České republiky působil
v různých funkcích, avšak vždy v oblasti vyšetřování hospodářské trestné činnosti, přičemž poukázal na skutečnost, že v průběžném hodnocení pracovního výkonu za
období od 1. 1. 2012 do 28. 12. 2012 konstatoval příslušný funkcionář, že žalobce „dosahuje velmi dobrých výsledků“. Žalobce nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že názor
krajského soudu fakticky váže služebního
funkcionáře při rozhodování o ustanovení na
nové služební místo okolnostmi předchozího
výkonu služby příslušníka, které mu nejsou
známy. Jednalo se totiž o odebrání osobního
příplatku, kdy služební funkcionář rozhodl
v rozporu s § 122 odst. 1 zákona o služebním
poměru, přičemž mu byly dobře známy okolnosti předchozího výkonu služby žalobce.
O ustanovení na služební místo tudíž nerozhodoval jiný správní orgán či orgán jiného
bezpečnostního sboru, ale služební funkcionář, který žalobce dobře znal. Jestliže stěžovatel uvádí, že podstatný pro posouzení daného
případu je fakt, že se jedná o rozdílné organizační jednotky s rozdílným předmětem činnosti, žalobce tomu sice přisvědčuje, avšak nesouhlasí, že by na nové organizační jednotce
nikdy nepracoval, neboť zde působil v období
před 1. 10. 2011. Závěrem žalobce poukázal na
praxi u Policie České republiky, kdy se nikdy
nestalo, že by v případě ustanovení příslušníka na služební místo s vyšší služební hodností
nebyl zároveň přiznán osobní příplatek.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [14] Nejvyšší správní soud předně
konstatuje, že pro posouzení daného případu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
je rozhodující, zda v případě ustanovení příslušníka na nové služební místo dle § 20 zákona o služebním poměru trvá nárok na již
přiznaný osobní příplatek podle § 122 téhož
zákona, resp. zda příslušný funkcionář musí
ve smyslu § 122 odst. 1 věty druhé rozhodnout o změně či odnětí osobního příplatku,
pokud při ustanovení příslušníka na nové
služební místo neurčí příslušníkovi zároveň
osobní příplatek minimálně ve stejné výši,
v jaké mu byl přiznán dřívějším rozhodnutím, nebo zda nárok na již přiznaný osobní
příplatek ustanovením na nové služební místo zaniká a příslušný funkcionář určí složky
služebního příjmu (včetně osobního příplatku) bez návaznosti na dosavadní rozhodnutí
týkající se služebního příjmu konkrétního
příslušníka. Nejvyšší správní soud v této otázce sdílí názor krajského soudu, a neshledal
proto námitky stěžovatele důvodnými.
[15] Zdejší soud připomíná, že s účinností zákona o služebním poměru došlo ke zpřísnění režimu služebního poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, což mělo být vyváženo zejména větší mírou jistoty jejich postavení a jejich odpovídajícím finančním ohodnocením. Ačkoliv tato rovnováha byla narušena
četnými novelami zákona (srov. Tomek, P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012.
29. 9. 2011 žalobci přiznal osobní příplatek
podle § 122 zákona o služebním poměru ve
výši 3 000 Kč. Pokud tedy chtěl přiznaný
osobní příplatek následně odejmout, bylo jeho povinností v souladu s § 122 odst. 1 větou
druhou zákona o služebním poměru o odnětí
osobního příplatku rozhodnout. Takový výrok však rozhodnutí orgánu I. stupně neobsahuje. Podle § 122 odst. 1 zákona o služebním
poměru lze osobním příplatkem ocenit výkon služby v mimořádné kvalitě nebo rozsahu. Z toho krajský soud vyvozuje, že „osobním příplatkem je oceňován ,výkon služby‘
v mimořádné kvalitě nebo rozsahu nikoli
,výkon služebního místa‘ v této kvalitě a rozsahu. Co je nutné rozumět pod pojmem ,výkon služby‘, pak vymezuje § 1 odst. 4 zákona
o služebním poměru. Z tohoto důvodu je
nutné dospět k závěru, že toliko změna služebního místa nemůže mít sama o sobě vliv
na přiznanou výši osobního příplatku. ,Výkon služby‘ je pojmem nadřazeným pojmu
,výkon služebního místa‘, tj. pojmu definovanému v § 19 odst. 1 zákona o služebním poměru. Změnou služebního místa tak bez dalšího nedochází ke změně kvality nebo
rozsahu výkonu služby.
Je-li příslušník
v souvislosti s přiznaným osobním ohodnocením kvalifikován jako osoba vykonávající službu v mimořádné kvalitě nebo rozsahu, nepřestává takovou osobou být toliko
z toho důvodu, že je ustanoven na jiné služební místo.“ Ke stejnému závěru dospěl krajský soud i na základě systematiky zákona
o služebním poměru. Změny služebního poměru jsou uvedeny v části druhé hlavě II zákona o služebním poměru, zatímco služební
příjem a odměna za služební pohotovost až
v části osmé téhož zákona. „Z žádného ustanovení zákona o služebním poměru přitom
nevyplývá, že by v případě odvolání přísluš-
níka z dosavadního služebního místa a jeho
ustanovení na jiné služební místo automaticky ze zákona docházelo k odnětí již přiznané výše osobního příplatku.“ Zákon o služebním poměru vychází
kontinuity
přiznané výše osobního příplatku. Pokud by
chtěl správní orgán v souvislosti se změnou
služebního místa změnit výši osobního příplatku, nemohl by vycházet toliko z kritéria
„prosté odlišnosti popisu služebních činností
na původním a novém služebním místě“, ale
musel by učinit závěr, že výkon služby na jiném služebním místě již nebude umožňovat
„výkon služby v mimořádné kvalitě nebo
rozsahu“, resp. v takové kvalitě nebo rozsahu
jako na dosavadním služebním místě. V této
souvislosti odkázal krajský soud na § 112
odst. 3 větu druhou zákona o služebním poměru, z něhož vyvodil, že pokud by s novým
služebním místem byla spojena služba „jiné
nebo nesrovnatelné složitosti, jiné odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná v jiných
nebo nesrovnatelných podmínkách služby,
při jiných nebo nesrovnatelných schopnostech a způsobilosti k výkonu služby, při jiné
nebo nesrovnatelné služební výkonnosti
a možných výsledcích ve výkonu služby“, bylo by možné uvažovat o změně výše přiznaného osobního příplatku. O tom však správní
orgány vůbec neuvažovaly. Krajský soud dále
poukázal na skutečnost, že žalobce byl odvolán ze služebního místa „vrchní komisař“
a ustanoven do služebního místa „vrchní komisař“, vždy v pozici „náměstek ředitele KŘ“,
a to pouze s tím rozdílem, že v dosavadním
postavení „pro vnější službu, Odbor služby
pro zbraně a bezp. materiál“ a v novém postavení „pro službu kriminální policie a vyšetřování, Odbor hospodářské kriminality“.
Proč by nové služební místo mělo být natolik
odlišné (viz úvaha ve smyslu § 112 odst. 3 zákona o služebním poměru), není z ničeho
zřejmé. Krajský soud proto napadené rozhodnutí rozhodnutím ze dne 21. 5. 2014,
čj. 57 A 51/2013-56, zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.
Žalovaný (stěžovatel) napadl tento rozsudek kasační stížností a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen.
Dle stěžovatele krajský soud nesprávně
posoudil právní otázky, jelikož stěžovatel měl
ve smyslu § 122 zákona o služebním poměru
rozhodnout o odnětí osobního příplatku
3 000 Kč, který byl žalobci přiznán rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011. Žalobce byl ustanoven na nové služební místo dle § 20 odst. 3
písm. a) zákona o služebním poměru a byl
mu současně tímto rozhodnutím určen základní tarif platu a zvláštní příplatek, ostatní
složky služebního platu mu nebyly určeny,
resp. byly určeny ve výši 0 Kč (včetně osobního příplatku). Osobní příplatek je nenárokovou složkou platu a jeho přiznání je navázáno na mimořádnou kvalitu či rozsah
výkonu služby, přičemž má umožnit služebnímu funkcionáři ocenit individuální výsledky
služební činnosti jednotlivých příslušníků.
V daném případě se nejednalo o odebrání
osobního příplatku, ale o stanovení osobního
příplatku na novém místě. K názoru soudu
o kontinuitě přiznané výše osobního příplatku stěžovatel namítá, že služební funkcionář
rozhodující o ustanovení na nové místo by
tím byl vázán okolnostmi, jež mu nejsou známy, neboť o ustanovení na volné služební
místo často rozhoduje jiný správní orgán, či
dokonce jiný bezpečnostní sbor. Zde stěžovatel odkázal na komentář k zákonu o služebním poměru od Petra Tomka, dle kterého by
měl být příslušníkovi přiznán osobní příplatek, teprve až prokáže, že službu vykonává
v mimořádné kvalitě či rozsahu i na novém
místě.
Stěžovatel nesouhlasil s krajským soudem
také co do výkladu pojmů „výkon služby“
a „výkon služebního místa“. Tyto pojmy nelze dle stěžovatele srovnávat, ani podřazovat
jeden druhému. Služba je vždy vykonávána
na konkrétním služebním místě. V dané věci
není podstatná ani skutečnost, že jak původní tak nové služební místo žalobce je označeno jako „vrchní komisař“. Podstatné je, že se
jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek s rozdílným předmětem
činnosti. Všechna služební místa jsou v jedné
služební hodnosti označována stejně, ačkoliv
se vykonávané činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často výrazně liší. Ustano-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
vením na nové služební místo se změnily některé prvky žalobcova služebního poměru,
včetně osobního příplatku, přičemž kvalitu
a rozsah výkonu služby na tomto novém místě nelze předem předvídat.
Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti
uvedl, že u Policie České republiky působil
v různých funkcích, avšak vždy v oblasti vyšetřování hospodářské trestné činnosti, přičemž poukázal na skutečnost, že v průběžném hodnocení pracovního výkonu za
období od 1. 1. 2012 do 28. 12. 2012 konstatoval příslušný funkcionář, že žalobce „dosahuje velmi dobrých výsledků“. Žalobce nesouhlasil s tvrzením stěžovatele, že názor
krajského soudu fakticky váže služebního
funkcionáře při rozhodování o ustanovení na
nové služební místo okolnostmi předchozího
výkonu služby příslušníka, které mu nejsou
známy. Jednalo se totiž o odebrání osobního
příplatku, kdy služební funkcionář rozhodl
v rozporu s § 122 odst. 1 zákona o služebním
poměru, přičemž mu byly dobře známy okolnosti předchozího výkonu služby žalobce.
O ustanovení na služební místo tudíž nerozhodoval jiný správní orgán či orgán jiného
bezpečnostního sboru, ale služební funkcionář, který žalobce dobře znal. Jestliže stěžovatel uvádí, že podstatný pro posouzení daného
případu je fakt, že se jedná o rozdílné organizační jednotky s rozdílným předmětem činnosti, žalobce tomu sice přisvědčuje, avšak nesouhlasí, že by na nové organizační jednotce
nikdy nepracoval, neboť zde působil v období
před 1. 10. 2011. Závěrem žalobce poukázal na
praxi u Policie České republiky, kdy se nikdy
nestalo, že by v případě ustanovení příslušníka na služební místo s vyšší služební hodností
nebyl zároveň přiznán osobní příplatek.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci Nejvyšším správním
soudem
(...) [14] Nejvyšší správní soud předně
konstatuje, že pro posouzení daného případu
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
je rozhodující, zda v případě ustanovení příslušníka na nové služební místo dle § 20 zákona o služebním poměru trvá nárok na již
přiznaný osobní příplatek podle § 122 téhož
zákona, resp. zda příslušný funkcionář musí
ve smyslu § 122 odst. 1 věty druhé rozhodnout o změně či odnětí osobního příplatku,
pokud při ustanovení příslušníka na nové
služební místo neurčí příslušníkovi zároveň
osobní příplatek minimálně ve stejné výši,
v jaké mu byl přiznán dřívějším rozhodnutím, nebo zda nárok na již přiznaný osobní
příplatek ustanovením na nové služební místo zaniká a příslušný funkcionář určí složky
služebního příjmu (včetně osobního příplatku) bez návaznosti na dosavadní rozhodnutí
týkající se služebního příjmu konkrétního
příslušníka. Nejvyšší správní soud v této otázce sdílí názor krajského soudu, a neshledal
proto námitky stěžovatele důvodnými.
[15] Zdejší soud připomíná, že s účinností zákona o služebním poměru došlo ke zpřísnění režimu služebního poměru příslušníků
bezpečnostních sborů, což mělo být vyváženo zejména větší mírou jistoty jejich postavení a jejich odpovídajícím finančním ohodnocením. Ačkoliv tato rovnováha byla narušena
četnými novelami zákona (srov. Tomek, P. Zákon o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů s komentářem k 1. 7. 2012.
2. vyd. Olomouc : ANAG, 2012, s. 12), je třeba
při výkladu jeho ustanovení dbát mimo jiné
i smyslu a účelu, na kterých byl zákon o služebním poměru vystavěn. Služební poměr je
veřejnoprávní paralelou k soukromoprávnímu pracovnímu poměru, která je však charakteristická potlačením rovnosti subjektů ve
prospěch nadřízenosti státní moci a převažující kogentní úpravou. Tím se od klasického
pracovního poměru zásadně odlišuje a stává
se speciálním státně zaměstnaneckým poměrem, jenž vyžaduje zcela specifická pravidla.
Nerovné postavení subjektů v rámci služebního poměru a přísnou kogentní úpravu, jež
téměř vylučuje vyjednávání ze strany příslušníků, je třeba vyvažovat stabilizací jejich platových nároků a formalizovaným rozhodováním (nejen o těchto nárocích), které zajišťuje
„férové“ uplatňování státní moci vůči svým
zaměstnancům. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit stěžovateli a přijmout závěr,
že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nárok na dříve přiznaný osobní příplatek zaniká bez dalšího a o jednotlivých
složkách platu rozhoduje služební funkcionář nově, tedy nezávisle na dosavadním výkonu služby, přičemž o odnětí či změně dříve
přiznaného osobního příplatku nemusí být
rozhodnuto. Takový názor je v rozporu s pojetím služebního poměru a koncepcí zákona
o služebním poměru.
[16] V daném případě není pochyb
o tom, že služební poměr žalobce při odvolání z předchozího služebního místa a jmenování na nové služební místo nezanikl a nadále
trvá. Změnily se jen některé jeho prvky, jak
shodně uvádí také stěžovatel. Dle stěžovatele
se však zároveň změnil, resp. zanikl i nárok na
osobní příplatek žalobce. Tomu však zdejší
soud nemůže přisvědčit. Jak uvedl krajský
soud, zákon nestanoví, že by s ustanovením
na nové služební místo zanikl nárok na přiznaný osobní příplatek. Naopak z kontinuity
služebního poměru vyplývá kontinuita osobního příplatku. V daném případě došlo totiž
v rámci trvajícího služebního poměru žalobce
k převedení na jiné služební místo [dle § 25
odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru], avšak při současném zachování práv vyplývajících z dosavadního služebního poměru. Dle Nejvyššího
správního soudu tak ex lege dochází toliko ke
změně služebního místa ve smyslu § 19 odst. 1
zákona o služebním poměru, které „vyjadřuje
organizační a právní postavení příslušníka
v bezpečnostním sboru, [jenž] je charakterizováno zejména systemizovanou služební
hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo
zaměřením vzdělání, dalším odborným požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností příslušníka“. Mění se tedy zejména tyto
prvky služebního poměru a ostatní práva
a povinnosti z něj vyplývající zůstávají zachována (pokud z povahy věci nesouvisí s charakteristikou služebního místa). Zákon s charakteristikou služebního místa výslovně
spojuje pouze základní tarif služebního platu.
Pokud by bylo úmyslem zákonodárce vázat
všechny složky platu, včetně osobního příplatku, na služební místo příslušníka, pak by
to bylo výslovně uvedeno v citovaném § 19
odst. 1 služebního zákona. Tak tomu však není a je zřejmé, že s konkrétním služebním
místem je spojena pouze výše základního tarifu, nikoliv ostatní složky platu. Nárok žalobce na osobní příplatek proto nezanikl spolu
s ustanovením na nové služební místo. A to
i navzdory tvrzení stěžovatele, že se jedná
o nenárokovou složku platu.
[17] Dle ustálené judikatury správních
soudů na osobní příplatek není nárok, dokud
není příslušníku rozhodnutím přiznán. Zdejší
soud již například v rozsudku ze dne 29. 6. 2007,
čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, vyslovil, že „[p]o takovém rozhodnutí (kdy
a zda jej učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění,
neboť jsou splněny všechny podmínky pro
poskytnutí této složky platu a zaměstnavatel
je povinen takovýto nárok (složku platu) zaměstnanci poskytnout. Fakultativní složka
platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý
nárok na plat (část platu) lze následně zcela
nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen
jestliže to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky
v něm stanovené.“ Nárok na osobní příplatek
tedy po přiznání existuje a zaniknout může
buď skončením služebního poměru, nebo na
základě odůvodněného rozhodnutí ve smyslu
§ 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Jelikož nárok trvá, musel o jeho odnětí správní
orgán I. stupně rozhodnout a toto rozhodnutí náležitě odůvodnit, jak shodně uvedl také
krajský soud. Tento závěr vyplývá také ze základních myšlenek, na nichž je zákon o služebním poměru vystavěn, jak byly nastíněny
výše.
[18] Nejvyšší správní soud sdílí názor
krajského soudu, že v daném případě správní
orgány pochybily, když o odejmutí osobního
příplatku „rozhodly“ v rozporu se zákonem.
Důvodem pro jeho odnětí (či změnu) přitom
mohou být toliko důvody, jež zákon předpo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
rozhoduje
služební
kládá pro jeho přiznání, tedy „výkon služby
v mimořádné kvalitě nebo rozsahu“. Zdejší
soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014,
čj. 1 As 34/2014-54, č. 3057/2014 Sb. NSS, judikoval, že „[o]sobní příplatek může být přiznáván, měněn či odnímán pouze na základě kvality či rozsahu výkonu služby.
Nedodržení těchto zákonných kritérií přitom nelze odůvodnit nedostatkem finančních prostředků na mzdové výdaje.“ Stejně
tak nemůže být jeho odnětí odůvodněno prostou změnou služebního místa. Nejvyšší
správní soud přitom nevylučuje, že za určitých okolností by změna služebního místa
mohla vést k oprávněnému odnětí osobního
příplatku, avšak ne bez dalšího. Zde je velmi
přiléhavá argumentace krajského soudu, že
rozhodnutí o změně osobního příplatku
v důsledku převedení příslušníka na nové
služební místo by bylo zcela legitimní, pokud
by s novým služebním místem byla spojena
služba jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné
odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná
v jiných nebo nesrovnatelných podmínkách
jiných nebo nesrovnatelných
služby, při
schopnostech a způsobilosti k výkonu služby,
při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných výsledcích ve výkonu služby.
Takové rozhodnutí by však muselo být náležitě odůvodněno. Ve svém rozsudku ze dne
2. vyd. Olomouc : ANAG, 2012, s. 12), je třeba
při výkladu jeho ustanovení dbát mimo jiné
i smyslu a účelu, na kterých byl zákon o služebním poměru vystavěn. Služební poměr je
veřejnoprávní paralelou k soukromoprávnímu pracovnímu poměru, která je však charakteristická potlačením rovnosti subjektů ve
prospěch nadřízenosti státní moci a převažující kogentní úpravou. Tím se od klasického
pracovního poměru zásadně odlišuje a stává
se speciálním státně zaměstnaneckým poměrem, jenž vyžaduje zcela specifická pravidla.
Nerovné postavení subjektů v rámci služebního poměru a přísnou kogentní úpravu, jež
téměř vylučuje vyjednávání ze strany příslušníků, je třeba vyvažovat stabilizací jejich platových nároků a formalizovaným rozhodováním (nejen o těchto nárocích), které zajišťuje
„férové“ uplatňování státní moci vůči svým
zaměstnancům. Nejvyšší správní soud tak nemohl přisvědčit stěžovateli a přijmout závěr,
že při ustanovení příslušníka na nové služební místo nárok na dříve přiznaný osobní příplatek zaniká bez dalšího a o jednotlivých
složkách platu rozhoduje služební funkcionář nově, tedy nezávisle na dosavadním výkonu služby, přičemž o odnětí či změně dříve
přiznaného osobního příplatku nemusí být
rozhodnuto. Takový názor je v rozporu s pojetím služebního poměru a koncepcí zákona
o služebním poměru.
[16] V daném případě není pochyb
o tom, že služební poměr žalobce při odvolání z předchozího služebního místa a jmenování na nové služební místo nezanikl a nadále
trvá. Změnily se jen některé jeho prvky, jak
shodně uvádí také stěžovatel. Dle stěžovatele
se však zároveň změnil, resp. zanikl i nárok na
osobní příplatek žalobce. Tomu však zdejší
soud nemůže přisvědčit. Jak uvedl krajský
soud, zákon nestanoví, že by s ustanovením
na nové služební místo zanikl nárok na přiznaný osobní příplatek. Naopak z kontinuity
služebního poměru vyplývá kontinuita osobního příplatku. V daném případě došlo totiž
v rámci trvajícího služebního poměru žalobce
k převedení na jiné služební místo [dle § 25
odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 3 písm. a) zákona o služebním poměru], avšak při současném zachování práv vyplývajících z dosavadního služebního poměru. Dle Nejvyššího
správního soudu tak ex lege dochází toliko ke
změně služebního místa ve smyslu § 19 odst. 1
zákona o služebním poměru, které „vyjadřuje
organizační a právní postavení příslušníka
v bezpečnostním sboru, [jenž] je charakterizováno zejména systemizovanou služební
hodností, stupněm vzdělání, oborem nebo
zaměřením vzdělání, dalším odborným požadavkem, základním tarifem, náplní služební činnosti, rozsahem oprávnění a povinností příslušníka“. Mění se tedy zejména tyto
prvky služebního poměru a ostatní práva
a povinnosti z něj vyplývající zůstávají zachována (pokud z povahy věci nesouvisí s charakteristikou služebního místa). Zákon s charakteristikou služebního místa výslovně
spojuje pouze základní tarif služebního platu.
Pokud by bylo úmyslem zákonodárce vázat
všechny složky platu, včetně osobního příplatku, na služební místo příslušníka, pak by
to bylo výslovně uvedeno v citovaném § 19
odst. 1 služebního zákona. Tak tomu však není a je zřejmé, že s konkrétním služebním
místem je spojena pouze výše základního tarifu, nikoliv ostatní složky platu. Nárok žalobce na osobní příplatek proto nezanikl spolu
s ustanovením na nové služební místo. A to
i navzdory tvrzení stěžovatele, že se jedná
o nenárokovou složku platu.
[17] Dle ustálené judikatury správních
soudů na osobní příplatek není nárok, dokud
není příslušníku rozhodnutím přiznán. Zdejší
soud již například v rozsudku ze dne 29. 6. 2007,
čj. 4 As 84/2006-62, č. 1323/2007 Sb. NSS, vyslovil, že „[p]o takovém rozhodnutí (kdy
a zda jej učiní, záleží jen na úvaze zaměstnavatele) se povaha tohoto nároku mění,
neboť jsou splněny všechny podmínky pro
poskytnutí této složky platu a zaměstnavatel
je povinen takovýto nárok (složku platu) zaměstnanci poskytnout. Fakultativní složka
platu se tedy v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání stává složkou platu nárokovou (obligatorní) a takto vzniklý
nárok na plat (část platu) lze následně zcela
nebo zčásti zrušit (odebrat, odejmout), jen
jestliže to umožňuje příslušný právní předpis a pouze budou-li splněny podmínky
v něm stanovené.“ Nárok na osobní příplatek
tedy po přiznání existuje a zaniknout může
buď skončením služebního poměru, nebo na
základě odůvodněného rozhodnutí ve smyslu
§ 122 odst. 1 zákona o služebním poměru. Jelikož nárok trvá, musel o jeho odnětí správní
orgán I. stupně rozhodnout a toto rozhodnutí náležitě odůvodnit, jak shodně uvedl také
krajský soud. Tento závěr vyplývá také ze základních myšlenek, na nichž je zákon o služebním poměru vystavěn, jak byly nastíněny
výše.
[18] Nejvyšší správní soud sdílí názor
krajského soudu, že v daném případě správní
orgány pochybily, když o odejmutí osobního
příplatku „rozhodly“ v rozporu se zákonem.
Důvodem pro jeho odnětí (či změnu) přitom
mohou být toliko důvody, jež zákon předpo-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
rozhoduje
služební
kládá pro jeho přiznání, tedy „výkon služby
v mimořádné kvalitě nebo rozsahu“. Zdejší
soud ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014,
čj. 1 As 34/2014-54, č. 3057/2014 Sb. NSS, judikoval, že „[o]sobní příplatek může být přiznáván, měněn či odnímán pouze na základě kvality či rozsahu výkonu služby.
Nedodržení těchto zákonných kritérií přitom nelze odůvodnit nedostatkem finančních prostředků na mzdové výdaje.“ Stejně
tak nemůže být jeho odnětí odůvodněno prostou změnou služebního místa. Nejvyšší
správní soud přitom nevylučuje, že za určitých okolností by změna služebního místa
mohla vést k oprávněnému odnětí osobního
příplatku, avšak ne bez dalšího. Zde je velmi
přiléhavá argumentace krajského soudu, že
rozhodnutí o změně osobního příplatku
v důsledku převedení příslušníka na nové
služební místo by bylo zcela legitimní, pokud
by s novým služebním místem byla spojena
služba jiné nebo nesrovnatelné složitosti, jiné
odpovědnosti a namáhavosti, vykonávaná
v jiných nebo nesrovnatelných podmínkách
jiných nebo nesrovnatelných
služby, při
schopnostech a způsobilosti k výkonu služby,
při jiné nebo nesrovnatelné služební výkonnosti a možných výsledcích ve výkonu služby.
Takové rozhodnutí by však muselo být náležitě odůvodněno. Ve svém rozsudku ze dne
26. 8. 2009, čj. 3 Ads 86/2008-80, zdejší soud
uvedl, že „[v] odůvodnění rozhodnutí o osobním příplatku musí služební funkcionář
uvést, které skutečnosti byly podkladem rozhodnutí, jakými úvahami byl veden při hodnocení důkazů a při použití právních předpisů, na základě nichž rozhodoval. Je nezbytné,
aby rozhodnutí vycházelo z prokazatelných
důkazních prostředků, které přesvědčují nejen adresáta rozhodnutí, ale i odvolací orgán
o věcné správnosti změny osobního příplatku. To platí nejen o situaci, kdy je osobní příplatek odnímán nebo snižován, ale i o situaci, kdy je osobní příplatek rozhodnutím
přiznáván nebo zvyšován. I když to zákon výslovně nestanoví, o změně osobního příplatku (zvýšení, snížení nebo odejmutí) příslušfunkcionář
níka
v závislosti na plnění podmínek stanovených
pro jeho přiznání.“ I kdyby zdejší soud při-
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
svědčil stěžovateli, že v daném případě lze výrok o odnětí osobního příplatku (či přiznání
ve výši 0 Kč) konkludentně vyvodit z toho, že
žalobci nebyl spolu s rozhodnutím o ustanovení na nové služební místo osobní příplatek
určen, obě rozhodnutí nemohou obstát (jak
napadené rozhodnutí stěžovatele, tak rozhodnutí I. stupně), neboť za dostačující a zákonné odůvodnění nelze považovat holé konstatování, že „[o]sobní příplatek není možno
přiznat, neboť popis služební činnosti na
systemizovaném služebním místě, na které
je jmenovaný tímto rozhodnutím ve věcech
služebního poměru v souladu s § 25 odst. 1
písm. a) zákona o služebním poměru ustanoven, je zcela odlišný od jeho původního
popisu služebních činností, které jmenovaný
vykonával do 31. 12. 2012. V daném případě
není dostatečně odůvodněn závěr, že výkon
služby na novém služebním místě bude jmenovaný od prvopočátku plněn v mimořádném rozsahu a kvalitě tak, jak vyžaduje
§ 122 odst. 1 zákona o služebním poměru“
(rozhodnutí I. stupně), či že „[s]lužební funkcionář nemůže předem předpokládat, jak bude odvolatel plnit služební úkoly odlišné od
těch, které plnil do převedení na jiné služební
místo. Osobní příplatek by měl být dle služebního zákona přiznán, až bude prokázáno, že
je služba vykonávána v mimořádné kvalitě
nebo v mimořádném rozsahu i na tomto novém místě“ (napadené rozhodnutí stěžovatele).
Za těchto podmínek nezbylo krajskému soudu,
než napadené rozhodnutí zrušit, přičemž tento
názor sdílí také Nejvyšší správní soud.
[19] Zdejší soud nemůže přisvědčit ani
námitkám stěžovatele, že v dané věci není relevantní, že původní i nové služební místo
jsou označena jako „vrchní komisař“, a naopak je podstatné, že se jedná o služební místa u rozdílných organizačních jednotek s rozdílným předmětem činnosti, kdy všechna
služební místa v jedné služební hodnosti jsou
označována stejně, ačkoliv se vykonávané
činnosti v jedné služební hodnosti svojí náplní často výrazně liší. Tvrdí-li stěžovatel, že
kvalita výkonu služby na tomto novém místě
nemůže být předem předvídána, pak by ji nemohl předvídat ani v tom smyslu, že výkon
služby příslušníkem, který ji dosud vykonával
v mimořádně kvalitě, na novém místě již mimořádně kvalitní nebude. To i navzdory skutečnosti, že konkrétní činnosti se oproti
předchozímu služebnímu místu liší. Relevantní je podle Nejvyššího správního soudu
fakt, že ačkoliv „hodnostní“ označení služebních míst nekoresponduje se skutečným obsahem činností vykonávaných na stejném služebním místě u různých organizačních
složek bezpečnostních sborů, toto označení
vyjadřuje shodně pro všechna stejně označená služební místa jaký stupeň vzdělání a délka praxe jsou pro služební místo vyžadovány,
a nutně představuje také míru odpovědnosti
a náročnosti výkonu služby na tomto služebním místě. Právě nároky kladené na označené služební místo považuje zdejší soud za relevantní pro úvahy, zda bude příslušník
schopen vykonávat službu na novém místě
stejně kvalitně jako na předchozím. Nejvyšší
správní soud tudíž nepovažuje za případný
ani argument, že osobní příplatek na novém
služebním místě má být přiznán až v závislosti na prokázání mimořádně kvalitně vykonávané služby i na tomto místě, jak se domnívá
také Petr Tomek (Tomek, P., op. cit., s. 356),
na což upozornil i stěžovatel. Uvedená domněnka je konečně i uvedeným autorem korigována, neboť by v některých případech,
např. při „přecházení z řízeného služebního
místa na služební místo vedoucího pracovníka“, mohla vést k demotivaci změny služebního místa vůbec, bez ohledu na rozpor s výše uvedenou kontinuitou nároku na osobní
příplatek vyplývající z trvání služebního poměru. Nadto zdejší soud upozorňuje na skutečnost, že praxe správních orgánů je zjevně
v rozporu s názorem, který zastává stěžovatel
v tomto případě. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011,
kterým byl žalobce vyjmut ze zálohy pro přechodně nezařazené a ustanoven na nové služební místo, byl žalobci zároveň přiznán
osobní příplatek ve výši 3 000 Kč, aniž by bylo požadováno prokázání výkonu služby v mimořádné kvalitě (či rozsahu) i na tomto novém služebním místě. Námitky stěžovatele
jsou tudíž nepřípadné.
[20] Proti uvedenému neobstojí ani argu-
mentace, že v důsledku trvání nároku na
osobní příplatek je služební funkcionář rozhodující o ustanovení na nové místo vázán
okolnostmi, jež mu nejsou známy, neboť
o ustanovení na volné služební místo často
rozhoduje jiný správní orgán, či dokonce jiný
bezpečnostní sbor. Předně zdejší soud konstatuje, že výše přiznaného osobního příplatku není zákonným kritériem pro výběr příslušníka při obsazování služebního místa
a přihlížení k této skutečnosti je tudíž nežádoucí. Nadto nedochází ani ke zmaření účelu
osobního příplatku, který má služebnímu
funkcionáři umožnit ocenit individuální výsledky služební činnosti jednotlivých příslušníků. Individuální finanční ohodnocení nespočívá pouze v pozitivním ocenění, ale
může se projevit také odebráním přiznaného
osobního příplatku příslušníku, který neprokazuje vyšší než standardní výkonnost. V zásadě je tedy žádoucí předpokládat, že pokud
již příslušník dosáhl nadprůměrných výsledků, nebude mu v tom bránit ani změna služebního místa. Pokud následně uvedené
předpoklady nenaplní, může služební funkcionář přistoupit k „finančnímu ohodnocení“ a osobní příplatek snížit či odejmout. Tento přístup je nutno shledat správným také
s ohledem na potřebu chránit slabší stranu
služebního poměru, neboť pro případ automatického zániku nároku na osobní příplatek s nástupem na jiné služební místo nemůže příslušník ze své pozice ovlivnit, za jak
dlouho a zda vůbec mu služební funkcionář
osobní příplatek opět přizná. Jak bylo již nastíněno, do okamžiku přiznání osobního příplatku neexistuje nárok na jeho přiznání, a závisí tak zcela na služebním funkcionáři
vystupujícím z pozice státní moci, zda bude toto ohodnocení příslušníku vůbec přiznáno.
S ohledem na uvedenou možnost rozhodnout
o odnětí či snížení osobního příplatku ze strany služebního funkcionáře nelze stěžovatelem
zvolené řešení považovat za spravedlivé.
[21] Nad rámec vysloveného Nejvyšší
správní soud podotýká, že v daném případě
u žalobce bylo oprávněné předpokládat výkon služby v mimořádné kvalitě také na novém služebním místě, neboť rozhodnutím ze
S B Í R K A RO Z H O D N U T Í N S S 5 / 2 015
JUDr. Ing. Jan P. proti policejnímu prezidentu Policie České republiky o přiznání osob- ního příplatku, o kasační stížnosti žalovaného.