Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně zpravodajky Dity Řepkové a soudce Jana Wintra o ústavní stížnosti stěžovatelky AKRO investiční společnost, a. s., sídlem Slunná 25, Praha 6, zastoupené JUDr. Jiřím Voršilkou, advokátem se sídlem Opletalova 1535/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. února 2025 č. j. 22 Cdo 3240/2023-903 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. února 2023 č. j. 30 Co 401/2022-805, za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva financí, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Nejvyšší soud ve věci stěžovatelky řešil dosud neřešenou právní otázku. Byla nařízena exekuce pouze ve vztahu k příslušenství pohledávky. Tato byla zastavena z důvodu materiální nevykonatelnosti exekučního titulu. Nejvyšší soud řešil, zda je dán důvod zmatečnosti ve vztahu k celému výroku, nebo pouze k části výroku týkající se příslušenství. Podle stěžovatelky jí obecné soudy odepřely právo na soudní ochranu.
2. Řízení před obecnými soudy je poměrně složité a v podrobnostech lze odkázat na napadená usnesení. Obvodní soud pro Prahu 6 ("obvodní soud") uložil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici 2 080 447 226,12 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 1. 9. 2014 do zaplacení (rozsudek ze dne 24. 5. 2018 č. j. 8 C 445/2014-456). Městský soud v Praze ("městský soud") tento rozsudek potvrdil (rozsudek ze dne 27. 11. 2018, č. j. 30 Co 366/2018-524). Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl. Ústavní soud odmítl ústavní stížnost stěžovatelky jako zjevně neopodstatněnou.
3. Jistinu dluhu stěžovatelka uhradila. Vedlejší účastnice, jako oprávněná, podala návrh na nařízení exekuce k vymožení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 080 447 226,12 Kč od 1. 9. 2014 do 12. 12. 2018 ve výši 717 164 357,98 Kč.
4. Návrhy stěžovatelky na zastavení exekuce a na částečné zastavení exekuce obvodní soud zamítl (usnesení ze dne 13. 8. 2019 č. j. 34 EXE 384/2019-215 a usnesení ze dne 15. 8. 2019 č. j. 34 EXE 384/2019-218). Městský soud potvrdil obě napadená usnesení obvodního soudu (usnesení ze dne 4. 3. 2020 č. j. 72 Co 384, 385/2019-310). Nejvyšší soud rozhodl opačně. Změnil napadená usnesení tak, že se exekuce zastavuje. Dospěl k závěru, že výrok exekučního titulu neobsahuje nezbytné náležitosti a nelze ho proto vykonat (usnesení ze dne 22. 6. 2021 sp. zn. 20 Cdo 2871/2020).
5. Vedlejší účastnice i stěžovatelka podaly u obvodního soudu žalobu pro zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Vedlejší účastnice se domáhala zrušení rozsudku městského soudu ze dne 27. 11. 2018 č. j. 30 Co 366/2018-524, ve spojení s rozsudkem obvodního soudu ze dne 24. 5. 2018 č. j. 8 C 445/2014-456 v rozsahu stěžovatelčiny povinnosti zaplatit úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2 080 447 226,12 Kč od 1. 9. 2014 do zaplacení. Stěžovatelka se domáhala zrušení daných rozsudků v plném rozsahu.
6. Obvodní soud zrušil oba citované rozsudky v plném rozsahu (usnesení ze dne 5. 10. 2022 č. j. 8 C 445/2014-782). Podle obvodního soudu byl dán důvod zmatečnosti podle § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř., protože povinnosti uložené rozsudkem ve věci samé nelze materiálně vykonat. Dále v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je nerozhodné, zda návrh na výkon rozhodnutí byl podán pouze do příslušenství pohledávky, přičemž jistina dluhu již byla uhrazena. Městský soud usnesení obvodního soudu potvrdil v rozsahu povinnosti stěžovatelky uhradit příslušenství pohledávky, jinak je změnil tak, že žaloba stěžovatelky pro zmatečnost se ve zbývajícím rozsahu zamítá. Městský soud oproti obvodnímu soudu předestřel, že žaloba pro zmatečnost je mimořádným opravným prostředkem, kterým lze prolomit princip nezměnitelnosti pravomocných rozhodnutí a tím narušit právní jistotu účastníků původního řízení. Právní jistota ovšem nesmí být narušována nad nezbytnou míru. Ve vztahu k jistině je materiální nevykonatelnost rozsudku bezpředmětná, neboť nárok vedlejší účastnice na zaplacení jistiny zanikl zaplacením ze strany stěžovatelky. Obvodní soud podle městského soudu vyložil § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. příliš extenzivně.
7. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky zamítl napadeným usnesením jako nedůvodné. Shledal, že zmatečnost ve smyslu § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. se může vztahovat i pouze na část exekučního titulu, který ukládá víc platebních povinností, jestliže část z nich je splněna dobrovolně a pouze k nesplněné povinnosti (povinnostem) je podán návrh na nařízení výkonu rozhodnutí (exekuci), přičemž nařízený výkon rozhodnutí (exekuce) je následně zastaven pro materiální nevykonatelnost exekučního titulu.
8. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že městský soud a Nejvyšší soud porušily její právo na soudní ochranu (čl. 36 Listiny). Odepřely jí totiž právo na mimořádný opravný prostředek.
9. Podle § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. může účastník napadnout žalobou pro zmatečnost pravomocný rozsudek soudu I. stupně nebo odvolacího soudu, kterým bylo rozhodnuto o věci samé, jestliže byl zamítnut návrh na nařízení výkonu tohoto rozhodnutí, protože povinnosti jím uložené nelze vykonat.
10. V případě stěžovatelky Nejvyšší soud konstatoval materiální nevykonatelnost exekučního titulu usnesením ze dne 22. 6. 2021 č. j. 20 Cdo 2871/2020. Z tohoto usnesení vyplývá, že materiální nevykonatelnost se týká titulu jako celku, nikoli pouze výroku o příslušenství. Podle stěžovatelky pak z § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. plyne, že právo podat žalobu pro zmatečnost se vztahuje k rozhodnutí jako celku a nikoliv pouze k té části rozhodnutí, ohledně které byl veden výkon rozhodnutí. Zamítnutí stěžovatelčiny žaloby pro zmatečnost z toho důvodu, že stěžovatelka nemá právo podat žalobu pro zmatečnost ohledně jistiny, představuje odepření práva na mimořádný opravný prostředek.
11. Dále stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud se v napadeném usnesení vůbec nezabýval její argumentací ohledně absurdních důsledků právního posouzení městského soudu.
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas, oprávněnou a řádně zastoupenou osobou, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [§ 30 odst. 1, § 31 odst. 2, § 72 odst. 1 písm. a) a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
13. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
14. Ústavní soud nejprve připomíná, že zásadně nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti. Nepřehodnocuje skutkové a právní závěry obecných soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva pouze tehdy, jestliže aplikace tohoto práva v konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003
sp. zn. I. ÚS 504/03
(N 138/31 SbNU 227) a navazující judikatura].
15. Nejvyšší soud i městský soud se s námitkami stěžovatelky vypořádaly ústavně konformním způsobem. Ústavní soud konstatuje, že Nejvyšší soud v nyní posuzovaném případě dostatečně a logicky odůvodnil, proč není dovolání stěžovatelky důvodné. Zabýval se přitom identickými námitkami, které stěžovatelka znovu uplatnila i nyní v ústavní stížnosti. Argumentace stěžovatelky je tedy zjevně pouze opakující se polemikou se závěry obecných soudů, na jejichž nezákonnost stěžovatelka poukazuje.
16. Nejvyšší soud v bodech 25-28 podrobně vysvětlil, že úprava žaloby pro zmatečnost je založena na východisku minimalizace zásahu do pravomocných soudních rozhodnutí na základě taxativně uvedených zákonných důvodů. V režimu § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř. je pak podle Nejvyššího soudu závěr o zmatečnosti spojen se základním předpokladem, že o nevykonatelnosti rozhodl autoritativně odvolací soud, který buď návrh na nařízení výkonu rozhodnutí ("exekuce") zamítl, nebo exekuci zastavil. Z toho také podle přesvědčení dovolacího soudu vyplývá, že o důvod zmatečnosti ve smyslu uvedeného ustanovení nemůže jít tam, kde soudním rozhodnutím uložená povinnost byla ve prospěch oprávněného splněna dobrovolně a návrh na exekuci vůbec podán nebyl. To platí i v případě, v němž je jedním soudním rozhodnutím uloženo více platebních povinností, z nichž některé byly splněny dobrovolně, a pouze k nesplněným povinnostem byl podán návrh na exekuci. K obdobným závěrům dospěl městský soud v bodech 9 a 10 napadeného rozhodnutí. Vyslovil, že právní jistota účastníků nesmí být narušována nad nezbytnou míru a rozsah průlomu do právní moci by tedy měl být co nejmenší. V tomto smyslu je podle městského soudu třeba vykládat i § 229 odst. 2 písm. c) o. s. ř., neboť není žádoucí, aby docházelo k průlomu právní moci rozhodnutí v míře větší, než je nezbytně nutné. Ústavní soud neshledal důvod do tohoto posouzení jakkoliv zasahovat.
17. Ústavní soud proto uzavírá, že s námitkami stěžovatelky se Nejvyšší soud a městský soud v napadených rozhodnutích řádně a dostatečně vypořádaly. Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí nemůže Ústavní soud stěžovatelce přisvědčit, že by byla porušena její ústavně zaručená práva. V postupu obecných soudů neshledal Ústavní soud prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Nakonec Ústavní soud neshledal opodstatněnou ani námitku stran nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu. Jak plyne z ustálené judikatury, obecné soudy nejsou povinny reagovat na všechny argumenty vznesené účastníky, nýbrž pouze na ty podstatné (tj. na ty, které jsou rozhodné pro posouzení důvodnosti podaného návrhu). Ústavní soud přitom již výše konstatoval, že napadená rozhodnutí jsou odůvodněna řádně, srozumitelně, logicky a pečlivě. Pokud tudíž soudy nereagovaly na některé úvahy stěžovatelky, nelze v tom spatřovat porušení jejího práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny.
19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. prosince 2025
Tomáš Langášek v. r.
předseda senátu