Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Langáška, soudkyně Dity Řepkové a soudce zpravodaje Jana Wintra o ústavní stížnosti Jakuba Doležela, zastoupeného Mgr. Štěpánem Brunclíkem, advokátem se sídlem Petrská 1136/12, Praha, proti usnesením Nejvyššího soudu č. j. 29 NSČR 96/2024-B-29 ze dne 26. 2. 2025, Vrchního soudu v Praze č. j. 2 VSPH 274/2024-B-17 ze dne 24. 7. 2024 a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích č. j. KSPA 71 INS 8776/2023-B-10 ze dne 9. 2. 2024, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích jako účastníků řízení, takto: Ústavní stížnost se odmítá.
1. Z obsahu ústavní stížnosti a v záhlaví označených usnesení plyne, že stěžovatel podal u Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích návrh na oddlužení. Insolvenční správce ve zprávě pro oddlužení uvedl, že existují pochybnosti o poctivém záměru stěžovatele při podání návrhu na oddlužení, neboť v seznamu majetku neuvedl movité věci pořízené prostřednictvím úvěrů od věřitelů. Dále uvedl, že stěžovatel svým věřitelům předložil nepravdivé údaje. K výzvě krajského soudu stěžovatel sdělil, že svým oddlužením nesleduje nepoctivý záměr a že díky němu bude schopen pohledávky věřitelů zcela uspokojit. S poukazem na nákup luxusní elektroniky bez ohledu na předchozí závazky a opakované klamání věřitelů o výši příjmů krajský soud oddlužení neschválil a prohlásil na majetek stěžovatele konkurs.
2. K odvolání stěžovatele se Vrchní soud v Praze ztotožnil se závěry krajského soudu; souhlasil, že návrh oddlužení stěžovatele sleduje nepoctivý záměr a usnesení krajského soudu potvrdil.
3. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné s odůvodněním, že posouzení věci je v souladu s předchozími judikaturními závěry Nejvyššího soudu.
4. Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označených usnesení, jelikož má za to, že jimi došlo k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky, dále čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst. 11, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatel namítá, že Nejvyšší soud postupoval formalisticky, odmítl-li jeho dovolání, čímž mu odepřel účinnou soudní ochranu. Pochybení stěžovatel shledává zejména v restriktivním výkladu procesních pravidel bez zohlednění mimořádných okolností případu a v nepřipuštění nových skutečností v dovolání. Stěžovatel má za to, že rozhodnutí Nejvyššího soudu je nepřezkoumatelné, protože obsahuje pouhý odkaz na předchozí judikaturu bez vysvětlení její aplikace. Dále namítá, že se Nejvyšší soud nevypořádal s jeho klíčovými námitkami.
5. Stěžovatel namítá, že krajský a vrchní soud nedostály požadavkům na kvalitu odůvodnění pro jejich povrchnost a formálnost. Přepjatý formalismus spatřuje mimo jiné v odmítnutí oddlužení krajským soudem a v následném potvrzení tohoto rozhodnutí vrchním soudem, přestože by podle svých tvrzení byl jinak schopen uhradit 100 % dluhů. Stěžovatel dále tvrdí, že jej vrchní soud rozhodnutím o odvolání bez nařízení jednání připravil o možnost účinně se hájit, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení a kontradiktornosti řízení. Závěrem stěžovatel namítá porušení svého práva vlastnit majetek, spočívající v prohlášení konkursu namísto povolení oddlužení, ačkoli projevil vůli uhradit 100 % svých dluhů.
6. Ústavní stížnost byla podána včas, oprávněným a řádně zastoupeným stěžovatelem, je přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný [k podmínkám řízení viz § 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 3 a § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu].
7. Ústavní soud je orgánem ochrany ústavnosti, nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není součástí soustavy soudů, není povolán k přezkumu aplikace podústavního práva a do rozhodovací činnosti obecných soudů může zasáhnout jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva nebo svobody.
8. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že povinnost soudu odůvodnit rozhodnutí nemůže být chápána tak, že se vyžaduje podrobná odpověď na každý argument. Soud má ovšem povinnost vypořádat se se všemi pro předmět řízení relevantními argumenty, které byly v průběhu řízení vzneseny, a to úměrně jejich významnosti. Způsob vypořádání musí být takový, aby bylo z rozhodnutí pro dotčeného účastníka řízení seznatelné, z jakého důvodu nemůže jím uplatněná argumentace obstát (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1858/24
ze dne 8. 10. 2024, bod 22). Z uvedeného proto plyne, že ani úplná ignorace konkrétního argumentu nemusí představovat porušení práva na spravedlivý proces či soudní ochranu, jde-li o argument, který je pro posouzení věci zjevně bezpředmětný, či jedná-li se o argument, který účastník řízení formuloval toliko zcela obecně a nekonkrétně (tamtéž, bod 23). Těmto ústavněprávním požadavkům odůvodnění napadených rozhodnutí dostála.
9. Ústavní soud připomíná, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který je určen výlučně k nápravě právních vad a případně (v závislosti na jeho přípustnosti) i vad řízení. Podle § 241a odst. 6 občanského soudního řádu v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Nejvyšší soud konstatoval, že toto omezení se vztahuje i na otázku, zda je dovolací argumentace vůbec schopna přípustnost dovolání založit. Jinými slovy, uvedl-li stěžovatel jako dovolací důvody takovéto novoty, je závěr Nejvyššího soudu v souladu s ústavním pořádkem.
10. Nejvyšší soud dále s odkazem na svá předchozí rozhodnutí podotkl, že se napadené rozhodnutí neodchyluje od ustáleného výkladu § 395 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení ("insolvenční zákon"), na základě čehož dovodil nepřípustnost stěžovatelova dovolání. Jelikož Nejvyšší soud v napadeném usnesení vyložil důvody nepřípustnosti a jeho argumentace není svévolná ani nelogická, nelze přistoupit na námitku přepjatého formalismu či nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
11. Vrchní soud konstatoval, že ve vztahu k § 395 a § 405 insolvenčního zákona je ústředním principem oddlužení zásada poctivosti dlužníka, která trvá po celou dobu oddlužení. Vrchní soud dále detailně vyložil daná ustanovení a vysvětlil, jaká je nezbytná míra jistoty zakládající nepoctivý záměr věřitele. Konstatoval, že důvodný předpoklad ve smyslu § 395 insolvenčního zákona neznamená jistotu o tom, že dlužník sleduje nepoctivý záměr, nýbrž že zjištěné okolnosti odůvodňují předpoklad, že takový záměr má (srov. bod 9 usnesení vrchního soudu).
K tomu Ústavní soud uvádí, že se jedná o otázku výkladu podústavního práva; nadto vrchním soudem přijatý právní názor a jeho aplikaci nelze považovat za iracionální, a to zejména, pokud stěžovatel lhal o svých příjmech jak svým věřitelům, tak před krajským soudem. Vrchní soud se také vypořádal s námitkou, že stěžovatel neměl možnost vyvrátit pochybnosti o poctivosti svého záměru. V této souvislosti poukázal na řádnou výzvu krajského soudu týkající se insolvenčním správcem namítaného nepoctivého záměru, na nějž stěžovatel reagoval, byť se mu nepodařilo krajský soud o svých tvrzeních přesvědčit.
12. Závěrem Ústavní soud uvádí, že v souladu s § 410 odst. 3 ve spojení s § 94 odst. 2 písm. c) insolvenčního zákona lze rozhodnout o odvolání bez nařízení jednání, směřuje-li odvolání proti rozhodnutí insolvenčního soudu, které se podle zákona vydává bez nařízení jednání. Proto krajský i vrchní soud s odkazem na tato ustanovení rozhodly bez jednání, a nelze tak shledat, že by stěžovateli neústavně upřely možnost se bránit. Zároveň soudy poukázaly na skutečnost, že nelze akceptovat námitky stěžovatele zejména v situaci, kdy si nakoupil luxusní elektroniku, ačkoli měl již závazky ve výši minimálně 800 000 Kč.
13. Ústavní soud neshledal ze shora uvedených důvodů porušení základních práv či svobod stěžovatele. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne
Tomáš Langášek, v. r.
předseda senátu