Právo obviněného být slyšen v řízení, v němź je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby
Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu
Jménem republiky
Nález
Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 2. června 2005
sp. zn. I. ÚS 14/05
ve věci ústavní stížnosti M. T. proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 1 Zt 1035/2004 o jeho ponechání ve vazbě.
Odůvodnění
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. Nt 6580/2004 ze dne 30. 11. 2004, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 15. 11. 2004 sp. zn. 1 Zt 1035/2004. Tímto usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele i nadále ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. c) trestního řádu. Napadeným rozhodnutím byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a základních svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení uvedených ustanovení spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech: Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 3. 2004
sp. zn. I. ÚS 573/02
(Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) zdůraznil, že podle jednoznačného výkladu Evropského soudu pro lidská práva čl. 5 odst. 4 Úmluvy "nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena". Dovodil dále, že uvedený výklad se nepochybně vztahuje i na rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě, resp. na rozhodování soudu o stížnosti proti takovému rozhodnutí, jakož i na rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění na svobodu. Na tato přezkumná řízení je třeba vztáhnout stejné požadavky, jako jsou požadavky kladené na prvotní rozhodování o zbavení osobní svobody. V předmětné věci v řízení probíhajícím před Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. Nt 6580/2004, v jehož rámci bylo vydáno napadené usnesení, nebylo umožněno slyšení stěžovatele, čímž došlo k nepřípustnému omezení jeho svobody.
Dále stěžovatel namítal, že Obvodní soud pro Prahu 4 v napadeném rozhodnutí nedostatečně odůvodnil rozhodnutí o dalším trvání vazby, čímž se toto rozhodnutí stalo nepřezkoumatelným, takže nelze zjistit, zda je naplněn důvod trvání vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Namítal rovněž, že v usnesení o zahájení trestního stíhání je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání, což je předpokladem pro vzetí do vazby i pro další trvání vazby. V předmětné věci tato podmínka splněna nebyla, což podle jeho názoru způsobuje nezákonnost usnesení o zahájení trestního stíhání, a činí tak omezení jeho osobní svobody ústavně nepřípustným. Konečně stěžovatel namítal, že policejní orgán odepřel stěžovateli právo nahlédnout do spisů v plném rozsahu, což je podle jeho názoru porušením principu rovnosti zbraní a práva na kontradiktorní řízení. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Přípisem ze dne 26. 4. 2005 stěžovatel sdělil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 4. 2005 sp. zn. Nt 6528/2005 byl propuštěn na svobodu. Na projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí o ní však trvá.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Obvodní soud pro Prahu 4 vyjádření k ústavní stížnosti, v němž uvedl, že ústavní stížnost není důvodná. Stěžovatel polemizuje s odůvodněním napadeného rozhodnutí a dovozuje, že v současné době již není dán žádný vazební důvod. Ohledně těchto námitek odkázal obvodní soud na odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce, že v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí, nebyl stěžovatel slyšen, obvodní soud uvedl, že podle jeho názoru žádné zákonné ustanovení nestanoví soudu v tomto typu řízení povinnost vyslechnout obviněného a tato povinnost nevyplývá ani z judikatury Ústavního soudu, resp. Nejvyššího soudu. Současně uvedl, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 4 ve svém stručném vyjádření uvedlo, že veškerá rozhodnutí o vazbě stěžovatele přezkoumával soud a podle jeho názoru i podle názoru státního zastupitelství je vazba důvodná. Současně uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti, a nikoliv "běžné" zákonnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva, a může tak činit jen tehdy, jestliže současně shledá porušení základního práva či svobody [§ 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s čl. 1 a 10 a dále čl. 3 Ústavy České republiky], protože základní práva a svobody vymezují nejen rámec normativního obsahu aplikovaných právních norem, nýbrž také rámec jejich ústavně konformní interpretace a aplikace. Interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, pak porušení příslušného základního práva či svobody nepochybně znamená.
Ústavní soud byl v daném případě povolán zejména k posouzení otázky, zda rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 odpovídá požadavkům ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy, tak jak je chápe Evropský soud pro lidská práva, závazně vykládající ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, která má dle čl. 10 Ústavy České republiky aplikační přednost před ustanoveními zákonů běžných.
Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 vyplývá, že soud při rozhodování o ponechání stěžovatele ve vazbě rozhodoval v neveřejném zasedání, při kterém nebyl přítomen ani sám obviněný, ani jeho obhájce. Tento stav je v souladu s ustanoveními § 71, 148 a 149 v souvislosti s § 240 a 242 trestního řádu, jsou-li vykládány v izolovaném kontextu trestního řádu, avšak koliduje s výkladem čl. 5 a 6 Úmluvy, tak jak jej podává Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve svých rozhodnutích, kde právo být slyšen zařadil mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení svobody. Ke stejnému závěru dospěl Ústavní soud v nálezu ze dne 23. 3. 2004
sp. zn. I. ÚS 573/02
(viz výše), na nějž toto rozhodnutí podrobnostech odkazuje. Vazba uvalená z důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu spadá do aplikačního záběru ustanovení čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy. Přitom čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle kterého: "Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody neoprávněné (,unlawful')", nepochybně vyžaduje, aby v řízení o přezkumu oprávněnosti vazby byla dotčená osoba osobně slyšena.
Výše uvedené pojetí rozhodování o ponechání ve vazbě se již dříve promítlo do rozhodovací činnosti Ústavního soudu. Plénum ve svém nálezu ze dne 12. 10. 1994 konstatovalo, že "Pro takové rozhodování (tj. o prodloužení vazby) z hlediska principu rovnosti musí platit vše, co platí pro rozhodování o vazbě samotné...". (
sp. zn. Pl. ÚS 4/94
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 2, nález č. 46, str. 57, vyhlášeném pod č. 214/1994 Sb.). Stejně tak již bylo konstatováno, že: "Práva vyplývající z ustanovení čl. 5 odst. 2 až 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod jsou zaručena všem osobám zbaveným svobody bez jakéhokoli nepříznivého rozdílu. Opačný postup ... není možno považovat za "rozumný" v duchu judikatury ESLP." (nález Ústavního soudu ze dne 2. 10. 2003,
sp. zn. II. ÚS 142/03
, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 31, nález č. 116).
Na základě uvedených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že Obvodní soud pro Prahu 4 svým rozhodnutím, na základě něhož ponechal stěžovatele ve vazbě, porušil ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Pokud v takovém řízení není umožněno slyšení obviněného, dochází v případě následného pokračování vazby k ústavně nepřípustnému omezení jeho svobody podle čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a tím i k porušení principu spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst.1 Úmluvy.
Obecnými soudy podávaný výklad trestního řádu nedává prostor pro slyšení obviněného v řízení o ponechání ve vazbě. Podle Ústavy České republiky však platí, že stanoví-li mezinárodní smlouva něco jiného než zákon, použije se mezinárodní smlouva (čl. 10). Proto je nutno ustanovení trestního řádu vykládat ústavně konformním způsobem, což v daném případě znamená nutnost respektovat ustálený a jednoznačný výklad čl. 5 odst. 4 Úmluvy prováděný ESLP i Ústavním soudem.
Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.